Paní z moře v režii Radovana Lipuse a Gorinova Šumaře na svatbě, nastudovaného Karlem Brožkem), netušil jsem, že začíná jedna z mých nejintenzivnějších divadelních náklonností k jednomu konkrétnímu souboru.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Intenzivní náklonnost

    Když jsem v roce 1995 zavítal na dvě solidní inscenace Klicperova divadla v Hradci Králové (Ibsenovu Paní z moře v režii Radovana Lipuse a Gorinova Šumaře na svatbě, nastudovaného Karlem Brožkem), netušil jsem, že začíná jedna z mých nejintenzivnějších divadelních náklonností k jednomu konkrétnímu souboru. Už na sklonku dalšího roku zabodoval tehdy ještě hostující Vladimír Morávek uhrančivě brutální Buldočinou (také s neopakovatelným nástupem budoucí hvězdy Klicperovců Pavly Tomicové) a v roce 1997 už vršil jednu originální inscenaci na druhou. Dočkali jsme se dynamického zpracování slavné Andersenovy pohádky Sněhová královna, sympaticky diskutabilní interpretace Shakespearovy tragédie (Julie a Romeo a Julie), úpravu osobité hříčky Huberta Krejčího Hrabě Pálfy i frontálního, přesto múzického útoku na českou klasiku ve Strakonickém dudákovi. Snad nepřeháním, konstatuji-li, že se tehdy psala bohatýrská kapitola českého divadla sklonku dvacátého století. Pro svěží inovace vždy zapálený ředitel divadla Ladislav Zeman a eruptivní jevištní mág Vladimír Morávek vytvořili v Hradci neopakovatelnou atmosféru, diváckou i pracovní, v souboru náročnými úkoly rostli někteří stávající členové (několik jich odešlo). Postupně přicházely nové posily a vyrostla herecká trupa s pozoruhodnými individualitami a zajímavými typy, a co je nejdůležitější, s maximálním profesním nasazením. Divadlo se stalo několikrát divadlem roku v každoroční prestižní radokovské anketě kritiků, smělé jevištní tvary měly pochopitelně vedle řady příznivců i odpůrce. Morávek přivedl na hradecké jeviště originální nekomerční dramatičku Lenku Lagronovou (Antilopa), nezalekl se velkých projektů, jakými byly inscenace, složená ze sedmi drobných aktovek v režii sedmi režisérů (Ze života obludného hmyzu) či divadelní trilogie složená z děl klasika moderního dramatu (Čechov Čechům). S gustem se pouštěl do originálních interpretací nejslavnějších textů domácí i světové dramatické tvorby (Maryša, Hamlet). Tato etapa ve vývoji Klicperova divadla se vyznačuje i úspěšným hostování jiných režisérů (Goethův Faust v překvapivé interpretaci Ivana Rajmonta, Jeffersova Pastýřka putující k dubnu v jevištní vizi Mariána Pecka, Máchův Máj v cudném výkladu Miroslava Krobota). Muzikálový tvůrce Radek Balaš tu nastudoval radostnou semaforskou féerii Špatně placená procházka. Začíná také spolupráce s havlovským režisérem Andrejem Krobem, který tu postupně uvádí svého autora v inscenacích, s nimiž je dramatik nad svou obvyklou míru spokojen (od Pokoušení přes Vyrozumění až po nedávné Odcházení). Tandem Zeman – Morávek je ovšem také neodmyslitelně spojen se zdejšími festivaly Divadlo evropských regionů, kde se myslím podařilo stvořit během několika let „svéprávného“ genia loci (o něm píší na str. 4 přílohy kolegové). U Morávka se na jevišti v Hradci objevuje – vlastně poprvé výrazně – do staré vlasti se navrátivší a nestárnoucí Soňa Červená (Návštěva staré dámy), před dalším angažmá v brněnské Huse na provázku a pozdějšími „pohostinskými“ návraty uvede Morávek na jevišti ještě verzi Formanova filmu Hoří, má panenko a kvalitní dramatický opus Davida Drábka Akvabely, aniž patrně tuší, že mladý olomoucký dramatik později převezme po něm u Klicperů žezlo.

    Bylo by nespravedlivé nepřipomenou krátkou jednosezonní periodu, kdy byl uměleckým šéfem u Klicperů Ivo Krobot (2006–2007) a jeho pozoruhodné inscenace: Koltèsův Západní přístav, adaptaci Hrabalovy povídky Jarmilka a Gogolova Revizora.

    Nástup současného uměleckého šéfa Davida Drábka znamená nebývalé zvýraznění autorských projektů, a to je v kontextu takzvaných regionálních scén kousek vpravdě husarský. Jeho starší hry se už na repertoáru Klicperovců objevily dříve, ale vlastní režie her Ještěři, Náměstí bratří Mašínů, Noc oživlých mrtvolSherlock Holmes: Vraždy vousatých žen (v nejbližších dnech obsadí hradecké jeviště Jedlíci čokolády) znamená nástup rasantní poetiky, fandovskou aktivizaci mladší části hradeckého publika i nové interpretační úkoly pro soubor. Drábek – obdobně jako Morávek před ním – poskytuje ovšem prostor tvůrcům dalším.

    Herecká sestava prochází jen občasnými obměnami a objevují se v ní pozoruhodní interpreti, bylo by nespravedlivé jmenovat ty výrazněji viditelné ve větších rolích a ostatní opomenout, hradecké divadlo ostatně patří k takovým (je jich nemnoho i v hlavním městě), kde rozeznávám interprety, aniž bych se musel dívat do obsazení v programu – jde o nezaměnitelné jevištní osobnosti. Ponechme nyní prostor pro vyjádření oběma současným kormidelníkům východočeského plavidla.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. května 2011

    Komentáře k článku: Intenzivní náklonnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,