Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Inscenace roku

    Do čtyřiadvacátého ročníku ankety o Inscenaci roku 2016 přispělo 88 tipujících. Každý mohl vybrat jednu inscenaci (projekt) z období prosinec 2015 – listopad 2016. Tolerovali jsme několik tipů mimo vymezené období. Výsledky ankety najdete na straně 2.

    Pavla Bergmannová: Ostravské undergroundové pašije aneb O nejslavnějším zmrtvýchvstání, režie Tomáš Vůjtek, Absintový klub Les Ostrava. Rozpustilá variace klasického tématu, která s humorem, bez patosu a s využitím rozmanitých dispozic sklepní scény pojednává známý příběh utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a s nadsázkou se pokouší přesvědčit všechny pochybující o jeho poslání. Do realizace se zapojili nejen herci všech ostravských divadel, ale také neherci z řad místní nezávislé scény, zároveň došlo i k nebývale sympatickému souznění tvůrců s diváky. Nevšední divadelní zážitek, který přitahoval sympatickou nenuceností i radostí ze hry všech zúčastněných, je důkazem lidské i umělecké pospolitosti a potřeby tvořit.

    Veronika Boušová: Olga (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí. V téměř komiksové zkratce podává poměrně komplexní zprávu o životě a osobnosti Olgy Havlové, zároveň inspiruje jejími životními postoji a filosofií. Autentický projev a precizní herectví Pavlíny Štorkové, odkazy pro pamětníky, citace Havlovy absurdní dramatiky a amatérských aktivit Hrobky, nadsázka i silné momenty a atmosféra Hrádečku přenesená do Vily Štvanice tvoří výstižnou, divákovi srozumitelnou koláž. Dále bych vyzdvihla např. Mlčení bobříků (Divadlo pod Palmovkou), Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí), projekt Pomezí, Sen čarovné noci (ND).

    Jan Císař: Prosím velice o výjimku, neboť inscenace, kterou navrhuji, měla premiéru až v prosinci 2016, ale nemohu jinak. Považuji totiž inscenaci Nebeského Ibsenovy Nory v Divadle pod Palmovkou za záležitost natolik mimořádnou, že ji prostě musím do téhle ankety uvést. Spojuje totiž brilantně základní, určující, rozhodující prastarý princip divadla jako uměleckého druhu – to jest herectví – s některými postupy, jež utvářejí současný alternativní divadelní proud. Výsledkem je – zejména v první polovině libeňského představení – sugestivní divadelní zážitek. Prostě: divadlo žije!

    Kamila Černá: Anna Saavedra: Olga (Horrory z Hrádečku), režie Martina Schlegelová, Divadlo Letí. Výborný text, napsaný přímo pro tuto inscenaci, skvělé využití prostoru štvanické vily. Na české poměry překvapivě „dospělý“ pohled na slavnou osobnost – bez přehnané úcty i odvážné neuctivosti, přesto ale s humorem a respektem.

    Roman Černík: Hoří, které v režii Natálie Deákové vzniklo v divadelní produkci MeetFactory. Světová premiéra divadelní adaptace románu současné německé autorky íránského původu. Výborná dramaturgická příprava opravdu současné předlohy Matějem Samcem a přesný, v prostředcích herectví bohatý hlavní herecký part Anity Krausové.

    Zbyněk Černík: Daniel Doubt: Vzkříšení, Dejvické divadlo, režie Michal Vajdička. Inteligentní hra/inscenace o „něčem“, s dobrými hereckými výkony a navíc natolik zábavná, že při ní divák zaručeně neusne. Což se ani zdaleka nedá říct o většině současné české divadelní produkce.

    Soňa Červená: Pěna dní, Klicperovo divadlo Hradec Králové, dramaturgie i režie inovační, záslužné, výborné.

    Jan Dehner: Iannis Xenakis: Oresteia, dirigent Petr Kotík, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, NODO, Divadlo Jiřího Myrona. Jevištní tvar podtrhl kvalitu hudebního provedení a výtečně postihl podstatu starořecké tragédie.

    Kateřina Dolenská: Pro mě je inscenací roku Čechy leží u moře (NDL Liberec, režie Michaela Homolová). Velmi inspirativní kombinace zvukomalebných básní a magických obrazů ze světa pod hladinou moře.

    Lenka Dombrovská: Ani letos nedokážu zmínit pouze jednu inscenaci bez dlouhých řečí… Loni mě totiž dvakrát rozesmál Tomáš Dianiška – jako autor Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou a jako autor i režisér Atomové kočičky z Divadla F. X. Šaldy. Svým výkladem překvapil Ivan Buraj – jako režisér Strýčka Váni a jako režisér a spoluautor Náměsíčníků v HaDivadle. Nadchly mě dvě nápadité inscenace odjinud – imerzivní, především scénograficky jedinečné Pomezí, které se hraje v opuštěném domě, a Špinarův rozverný Sen noci svatojanské v zlaté kapličce. Olga (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí a Pěna dní z Klicperova divadla jsou inscenace, které jistě zmíní dost kolegů. A právem. Zasáhla mě také hudebně-pohybová zpověď Cécile da Costa a Petra Boháče Vypravěč. Ale nejlepší jsem si nechala na konec. Výtvarná a fyzická mnohahodinová performance Black Black Woods Jozefa Fručka a Cirku La Putyka byla doslova zjevením a zkouška diváků (nejen) nového cirkusu. A především kvůli odvaze volím poslední zmíněný projekt.

    Věra Drápelová: Steve Reich: Tři příběhy. Dirigent Marko Ivanović, Národní divadlo Praha. Je dobře, že se divák může seznámit s hledáním jiných forem hudebního divadla. Je dobře, že dílo náročné na souhru videoprojekce a hudební složky bylo v rukou dirigenta Ivanoviće, třebaže nazvučení mohlo být lepší. Ovšem tahle experimentální třešnička na dortu, která vlastně není inscenací v pravém slova smyslu, mi vlastně zbyla po vyškrtání ostatních zhlédnutých představení na první scéně. Kamenné divadlo ale dělá kamenným divadlem onen dort…

    Jan Dvořák: Cirk La Putyka: Roots. Tým kolem Rosti Nováka v součásti dotažené trilogie nadlidských parametrů nejen oslnivě rozšiřuje novocirkusový rejstřík, ale také povyšuje show na divadlo nejvyššího typu: na společenské setkání. (Ale přiznávám, že jsem měl i nutkání ocenit herecký koncert, jaký jsem řadu let v českém divadle nezažil: klauniádu Viktora Preisse a Ivana Trojana v derniéře Brouka v hlavě v Divadle na Vinohradech.)

    Petr Dvořák: GUIDE – Věra Ondrašíková, Dan Gregor a kol., divadlo Ponec Praha. Mimořádné a invenční propojení interaktivních médií a světelné projekce s tanečním projevem performera. Zvažoval jsem také Lidskou tragikomedii, Komorní scéna Aréna, režie Ivan Krejčí – pro vynikající souhru hereckého souboru a důslednou interpretaci Klímova textu.

    Vít Dvořák: Pocit závratě roku 2016? Pro mne bez většího rozmýšlení taneční triptych Rain – Vertigo – Cacti (Radu Poklitaru, Mauro Bigonzetti, Alexander Ekman) v nastudování baletu Národního divadla na Nové scéně.

    Richard Erml: Daniel Doubt: Vzkříšení, Dejvické divadlo. A ještě B. Brecht: Hovory na útěku v Divadle v Dlouhé. Za kreativní dramaturgii, inspirativní režii a odvážné herectví.

    Jaroslav Etlík: Heda Gablerová, Divadlo v Dlouhé, Praha, režie Jan Nebeský. Pro mě v uplynulém roce jedna z mála inscenací, která celkem přesvědčivě naznačila, jakými cestami by se mohlo (nebo vlastně mělo) ubírat české činoherní divadlo v první čtvrtině 21. století.

    Barbora Etlíková: Lidový kousek, Masopust, premiéra 3. října 2016. Režie: Ivana Uhlířová, Michal Kern, Miloslav König. Nebyla to jasná volba. Na rozdíl od jiných inscenací, které jsem zvažovala, mi ale tato přinesla cosi, co mi v současném divadle chybí. Jedná se o energií nabité divadlo charismatických herců a precizně vystavěnou inscenaci. Hravou, ale ne samoúčelnou, zábavnou, ale ne podbízivou, angažovanou, ale ne návodnou. Skutečný „folklor vnitřní korupce“.

    Marina Feltlová: Pěna dní Klicperova divadla v Hradci Králové a režijního dua SKUTR. Nádherné souznění Vianova textu s divadelní adaptací. Inscenace je hravá, poetická i smyslná, dokonale pracuje s autorovou bezbřehou fantazií, absurditou, humorem a ironií.

    Petr Feyfar: Oblomov, Divadlo v Dlouhé, dramatizace režisérka Hana Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Vytvořit na základě ne moc vzrušujícího románu tak vzrušující a zároveň vysloveně krásné představení je počin. Režisérce bylo vyčítáno, že své umělecké prostředky opakuje – naopak: dovádí je k mistrovství. Vynikající Michal Isteník.

    Hana Frejková: Hikikomori-Odtržení je univerzální, říká šéf Farmy v jeskyni! Ano, je to jev i naší společnosti. Takže vybírám inscenaci Viliama Dočolomanského Odtržení – s přihlédnutím k Čekárně a geniální, stále se hrající inscenaci Sclavi. Dobrá výdrž!

    Arnošt Goldflam: Vážení, jste velice laskavi. Mně je to soutěžení trošku protivné, tak se nehněvejte, že žádnou inscenaci neuvedu. Ale všem srdečně přeju krásné divácké i kritické ohlasy a hodně štěstí v novém roce!

    Jan Grulich: Za inscenaci roku pokládám Hedu Gablerovou v Divadle v Dlouhé v režii Jana Nebeského. Pro zcela výrazně divadelně metaforické pojetí hry, která tak dostává novou moderní psychologickou dimenzi.

    Jiří Hanák: Dvě inscenace, obě v tzv. alternativních prostorech: Olga (Horrory z Hrádečku), Vila Štvanice. Oslovuje jen oslovené, ale montáž z drobných trivialit tvoří neobyčejně kompaktní a působivý tvar. Skugga Baldur, Studio Hrdinů. Vytváří magii světa přírody a jejích rituálů ve vizuálně i herecky tak silné formě, že ve mně nechala trvalý zážitek.

    Jan Hančil: G. Preissová: Její pastorkyňa, Divadlo na Vinohradech, režie Martin Františák. Inscenace mne přesvědčila dravým přesným rytmem, až na výjimky ukázněným herectvím, velmi dobře zvládnutými skupinovými scénami a moderním výtvarným rukopisem. Je pro mne příkladem vyvážené interpretace klasického díla, které – přesto, že je součástí kánonu české dramatické literatury – se inscenátorům pro svou melodramatičnost nepoddává snadno. Martinu Františákovi se podařilo vyprávět příběh silně, syrově a moderně, a v Tereze Terberové pak našel jemnou a přitom výraznou Jenůfu.

    Helena Havlíková: Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Národní divadlo Brno. Brněnská opera je u nás první, která získala režii jednoho z největších současných mágů hudebního divadla Roberta Carsena – vůbec nevadí, že dvanáct let starou a prověřenou významnými operními domy. Slouží jí ke cti, že Carsenovo pojetí Káti Kabanové svrchovaně naplnila především výkony Evy Urbanové, Pavly Vykopalové, Magnuse Vigiliuse a Gianluky Zampieriho. Žádné schválnosti, žádná umanutá sebeprezentace. Do hloubky divadelně vyložený Janáček, kdy se voda po celé ploše jeviště a její odzrcadlování na zadní prospekt stává znakem nekonečnosti, klidu i rozbouřenosti Volhy a z dřevěných lávek dva tucty „dcer Volhy“ na této hladině stavějí cesty, křižovatky i kříže lidských osudů – přímočaré i klikaté, spojující i nepřekročitelné.

    Josef Herman: Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi, Henry Purcell: Dido a Aeneas, Janáčkova opera Národního divadla v Brně. Velkolepý projekt režiséra Jiřího Heřmana, logické pokračování jeho velkých inscenací a zároveň výraz tvůrčí pohody, do které přivedl ansámbl brněnské opery. Propojení brilantní jevištní, pěvecké a orchestrální interpretace, s dokonalým sborem. Martinů zazněl v nádherně barvité interpretaci Marka Ivanoviće, Dido a Aeneas k dobově poučené interpretaci přistrčil Václav Luks a pět hráčů na dobové nástroje z jeho orchestru Collegium 1704.

    Miloš Horanský: Steve Reich: Tři příběhy, opera ND na Nové scéně, video Beryl Korotová, dirigent Marko Ivanović. Mini prostředků – maxi sdělení.

    Saša Hrbotický: Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry, činohra Národního divadla. Režisér Daniel Špinar důsledně využívá groteskní stylizace hereckého projevu, čímž čechovovské antihrdiny nijak neochuzuje o jejich existenciální rozměr ani zjitřenou citovost. Zároveň inscenaci pojímá coby neokázalý hold moderní divadelní tradici od Rajmonta po Lébla.

    Radmila Hrdinová: Béla Bartók: Modrovousův hrad / Arnold Schönberg: Očekávání. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie David Radok, scéna Zuzana Ježková, kostýmy Martin Chocholoušek, v rámci festivalu Janáček Brno 2016. Nádherný zážitek z dokonalého hudebního divadla, v němž vše ladí dohromady: od invenčního hudebního nastudování, přes promyšlenou režijní a scénografickou koncepci až k trojici vynikajících pěvecko-hereckých výkonů, vše vzájemně ladí do společného účinku.

    Jiří Hromada: Olga (Horrory z Hrádečku), Divadlo Letí, režie Martina Schlegelová. Letos mne přitahovaly nezávislé scény: Vanilkovou džungli (NaHraně), Přirození (Rubín) a Cock (Řeznická) jsem si prožil vášnivě… Ale Olga mi přidala radost z herců, z jedinečnosti prostoru a nekonečna autentických vzpomínek na paní Olgu, jejíž Výbor dobré vůle sousedí s mým bytem a já s ní mohl denně snít…

    Vladimír Hulec: Inscenacemi roku jsou pro mne všechny tituly ve Studiu Hrdinů v Praze (především Skugga Baldur, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny a Bílí psi a černý kočky), které je dnes nejvýraznější, myšlenkově i formálně nejprogresivnější, odvážnou a angažovanou divadelní scénou u nás. Musím-li však volit jediný titul, přikláním se k nastupující generaci a jejím vizím „jiného“, dnes aktuálního – imerzivního – divadla: k tříhodinovému projektu Lukáše Brychty, Kateřiny Součkové a Štěpána Tretiaga Pomezí realizovanému ve dnech 26.–28. září v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v celém domě (současně probíhajícími akcemi v mnoha místnostech, chodbách a patrech) karlínské tančírny Fraxos v Praze. Působivost celé performance byla dána jak hereckými akcemi a nasazením všech aktérů, tak výraznou scénografií, jež každému (mini)prostoru vtiskla svébytný charakter. Divák mohl příběhy i prostory svobodně putovat, jako by se ocitl v opravdovém tajemném světě.

    Tereza Hýsková: Váhám mezi adaptacemi dvou románů: Pěnou dní z Klicperova divadla, kde duo SKUTR převedlo na jeviště knihu, v jejíž adaptovatelnost jsem nevěřila, a Hoří pražské MeetFactory, svým nejemotivnějším divadelním zážitkem sezony. Nakonec můj hlas patří Divadlu Letí a inscenaci hry Anny Saavedry v režii Martiny Schlegelové Olga (Horrory z Hrádečku): už jen proto, že „tahle hra je o ní“, a přitom Olgu Havlovou nezbožšťuje, ukazuje ji silnou, skromnou a sebeironickou. Díky proměně Vily Štvanice jsem odcházela s pocitem, že jsem strávila večer na Hrádečku. A díky Pavlíně Štorkové, že to bylo s Olgou.

    Josef Chuchma: Henrik Ibsen: Heda Gablerová, Divadlo v Dlouhé, překlad František Fröhlich, režie Jan Nebeský. Viděl jsem toho v uplynulém roce v pražských divadlech docela dost, ale že bych si něco speciálně vybavoval, respektive, že by něco ze spatřeného nade vším suverénně vyčnívalo a věděl jsem, že na to nikdy nezapomenu, to bohužel ne. Nejsmutnější na tom je, že při zpětné probírce v hlavě jsem si s to vybavit pouhých několik málo inscenací. Nakonec mi asi největší vryp do paměti učinila Heda Gablerová v Dlouhé. Nemusím všechny Nebeského divočiny, ale tahle má smysl – a téma. A Lucie Trmíková dobře zraje.

    Olga Janáčková: Inscenací roku 2016 je pro mne Janáčkova Káťa Kabanová, kterou nastudoval kanadský režisér Robert Carsen s brněnským operním souborem (dirigent Ondrej Olos). Premiéra Káti byla součástí festivalu Janáček Brno, který uvedl v premiéře také znamenitou inscenaci Bartókova Modrovousova hradu a Schönbergova Očekávání (dirigent Marko Ivanović, režisér David Radok). Chci ještě zmínit ostravského Thomasova Hamleta (Tomáš Brauner, Radovan Lipus), brněnského Čerta a Káču (Jakub Klecker, Jiří Heřman). Už mimo anketní období nemohu neuvést čerstvou premiéru liberecké Její pastorkyně (Martin Doubravský, Linda Keprtová). Letošní rok byl štědrý.

    Kateřina Jírová: Posedlost, Divadlo Na zábradlí. Originální pantomima na činoherním jevišti.

    Vladimír Just: Václav Havel: Asanace, úprava a režie Andrej Krob, Studio Beseda – Klicperovo divadlo Hradec Králové. Počítám-li správně, v pořadí čtvrtý Krobův Havel v Hradci se skvěle povedl, asi z dosavadních nejlépe (a to i ty předchozí čněly nad okolím jako Říp nad Macochou) – je to čistá práce prostá exhibic, divadelně neokázalý příspěvek k dnešku.

    Jan Kerbr: Letos se nevybírá nejsnadněji, nevím o inscenaci, kde bych si říkal: ta a žádná jiná. Několik jich ovšem kvalitních bylo, z těch cca deseti volím nenápadnou komedii o sexuální identitě, invenčně režírovanou a citlivě interpretovanou. Takže: Divadlo v Řeznické, Mike Bartlett: Cock, režie Radim Špaček.

    Jan Kolář: Daniel Doubt: Vzkříšení. Dejvické divadlo, režie M. Vajdička. Břitký woodyallenovský humor, lehce ironizovaná banalita převracená na ruby a dováděná ad absurdum, skvělé herecké výkony. Lze si přát v českém pošmourném divadelním světě vůbec víc?

    Josef Kovalčuk: Josef Topol: Konec masopustu ve Východočeském divadle v Pardubicích, režie Břetislav Rychlík. Bez násilných aktualizací vznikla inscenace, která silně promlouvá i k naší současnosti. Myslím, že by z ní Josef Topol měl radost.

    Karel Král: Werner Schwab: Pornogeografie, režie Michal Hába, Lachende Bestien. Inscenaci jsem viděl až na Pražském divadelním festivalu německého jazyka a byl to pro mě – vedle The Situation (Maxim Gorki Theater) a Effi Briest (Deutsches Schauspielhaus Hamburg) – jeden ze tří jeho vrcholů. Myslím, že by se tohle provedení líbilo i autorovi.

    Jiří P. Kříž: Ibsenova Divoká kachna je vedle Nepřítele lidu, Domečku pro panenky a Hedy Gablerové určitě nejaktuálnější dramatikovou hrou a čeští režiséři jimi většinou velice dobře umí vztyčit varovně ukazováček k problémům naší doby. David Šiktanc v ostravské Aréně mne nadto přesvědčil, že všechno podstatné třeba v Divoké kachně dokáže z textu vydolovat i pořád ještě nejmladší režisérská generace. Mám na mysli onen odvěký svár žití v pravdě i za cenu ubližování širokému okolí Gregerse Werleho, životní bezradnost proměňující se ve zlobu Hjalmara Ekdala, bázeň z provalení pravdy jeho ženy Giny, živoření už mimo reálný svět starého Ekdala… A kdosi mladý – Hedvika – sejde ze světa za hříchy všech. Čapka, Kaluža, Cisovská, Georgiev, Truplová a s nimi ostatní na jevišti zůstávají ibsenovští, ale jsme to velice výmluvně my.

    Lukáš Křížek: L. Brychta, K. Součková, Š. Tretiag: Pomezí. Imerzivní projekt je dle mého soudu opravdovou a jedinečnou událostí roku 2016. Tvůrcům sice hraje do karet fakt, že se s tímto divadlem/formou/žánrem (nevhodné škrtněte) nesetkáváme příliš často a o to je náš divácký zážitek silnější, ale ani tak jim nemůžeme upírat nesporné a kongeniální kvality všech složek od scénografie až po herectví. Genius loci domu v ulici Za Poříčskou bránou, Tančírna Fraxos a vůbec celé městečko Pomezí si musí získat snad každého. A ne jednou.

    Radka Kunderová: David Zábranský: Herec a truhlář Standa Majer mluví o stavu své domoviny, režie: Kamila Polívková, Studio Hrdinů. Konečně nepohodlné politické divadlo, které neopakuje všeobecně přijímaná přesvědčení, ale artikuluje dosud nepojmenované tendence a provokuje svou mnohoznačností. Uměřenost a profesionalita, s jakou si Stanislav Majer během představení pohrává s divákem, se u nás vidí málokdy.

    Tatjana Lazorčáková: Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie, Komorní scéna Aréna, Ostrava. Na inscenaci oceňuji nejen režisérem Ivanem Krejčím pečlivě udržovanou oscilaci mezi absurditou lidské existence a filozofickým přesahem, ale také – především – brilantní hereckou souhru!

    Rudolf Leška: Nestarnúca inscenácia divadelného mága Roberta Carsena, elégia na smrť Káti Kabanovej v Brne.

    René Levínský: Nejlepší představení, které jsem v roce 2016 viděl, byl Tobiášův (a Fričův) Red Bull ve Strašnickém divadle – ten měl ale, bohužel, premiéru už loni. Můj hlas tak získává Krobova inscenace Havlovy Asanace v Klicperově divadle. Proč? Je to jednoduše dokonalá stará dobrá ruční práce.

    Otto Linhart: Lukáš Brychta, Kateřina Součková, Štěpán Tretiag: Pomezí, Tančírna Fraxos (Za Poříčskou bránou 284/7) Praha. Inscenace si zaslouží pozornost především kvůli brilantně propracované výpravě, která dovedla propojit genia loci starého pražského domu s atmosférou sudetské vsi. Prostřednictvím herců se toto mysteriózní až hororové prostředí stává divadelně-logistickým skvostem.

    Marcela Magdová: Můj hlas letos jednoznačně patří inscenaci Black Black Woods Cirku La Putyka. Režijně-choreografická dvojice Linda Kapetanea a Jozef Fruček vstupují do kontextu české nezávislé performativní scény s novým divadelním jazykem, kromě vysokých nároků na diváka vyžadují i absolutní nasazení performerů, kteří se nejednou ocitnou na hraně svých možností. Stejně nekompromisně zacházejí i s prostorem a dekoracemi, které se nebojí destruovat či jinak nenávratně přetvářet. Celostní zážitek ovšem může přinést pouze tomu, který zhlédne úplný, více než pětihodinový opus a nepřijde zbaběle jen na závěr večera.

    Martin Macháček: Black Black Woods, Cirk La Putyka. Choreograf, režisér a konceptualista Jozef Fruček připravil rituální sblížení otce se synem a smíření syna s otcem. Inscenace boří nejrůznější mýty o stáří a otevírá témata, která si je člověk málokdy ochotný, např. ve vztahu k rodičům, přiznávat. Noří se někam do podvědomí a vytahuje z něj společenskými konvencemi dávno vytěsněné motivy. Stojí mimo veškerá estetická měřítka většinové produkce českého divadla. Málokterý soubor, který vybudoval svůj věhlas na určitém proudu, je totiž ochotný podniknout něco tak riskantního a takto strmě uhnout z dosavadního kurzu. Formální kvality navíc obohacuje nesmírný osobní vklad aktérů, pro které mohou být Black Black Woods stejně terapeutické jako pro ostatní přítomné.

    Jana Machalická: Karel Steigerwald, Aleš Březina, Jiří Ornest: Liduschka (Baarová), Divadlo J. K. Tyla Plzeň, režie Roman Meluzín.

    Nina Malíková: Čechy leží u moře, Naivní divadlo Liberec. Vedle záplavy nejrůznějších bombastických inscenací v divadelní paletě roku 2016 možná působí tahle komorní a skromná a něžná drobnička o hledání přátelství i sebe sama jako solitér, ale právě pro všechny tyto její vlastnosti mi utkvívá v paměti, zatímco ty ostatní jsou už jen zápisem v diáři nebo vybledlými vzpomínkami.

    Luboš Mareček: Pro mne se stal kulturní událostí roku letošní pátý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno 2016. Důkazem toho, že se jedná o špičkovou přehlídku, jsou kupříkladu dvě mimořádné operní inscenace: Káťa Kabanová režiséra Roberta Carsena a Modrovousův hrad v režii Davida Radoka. Oba tituly představují zcela jedinečné divadelní produkce ve světových parametrech. Janáček v tak čistém režijním, výtvarném, hudebním i pěveckém balení je velkým, silným a očistným zážitkem. Káťa Kabanová v podání domácí Pavly Vykopalové podle mne dokonce nabídla nejsilnější ženský jevištní výkon roku.

    Dominik Melichar: Nominuji Mlčení bobříků Tomáše Dianišky a tvůrčího týmu Studia Palmoffka. Především za nepřetržitou podvratnou činnost ve sféře divadelního vkusu, norem a dobrých mravů. Dianiškova guerilla se tentokrát opřela do nedotknutelnosti Jestřábova hnízda, načež se vyrojilo hejno skautíků, kteří nepochopili a zkoušeli bodat. Spojení Jana Friče a Tomáše Dianišky je natolik elektrizující, že vzbuzuje netrpělivé očekávání každé další inscenace.

    Vladimír Mikulka: Letos prostě nevím. Viděl jsem několik představení, která mě potěšila, ale jednoznační adepti na Inscenaci roku mě jaksi minuli. Kdyby se dala udělit tři třetí místa, bylo by to akorát, při pokusu vybrat jeden jediný titul jsem se prostě zaseknul.

    Josef Mlejnek: Neviděl jsem v roce 2016 na domácí scéně žádné jednoznačně strhující představení, ale nestihl jsem ani zdaleka zhlédnout vše. Ale jako „výrazný nadprůměr“ se jich dá po mém soudu označit hned několik: v Brně například Petrolejové lampy (ND) nebo Strýček Váňa (HaDivadlo). Ale i proto, že hned několik zářezů v podobě velice kvalitních inscenací má stejně jako loni na své pažbě ostravská KS Aréna, dávám svůj hlas Klímově Lidské tragikomedii v nastudování Ivana Krejčího.

    Alena Morávková: A. I. Gončarov: Oblomov. Režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé. Nenásilná moderní interpretace klasického textu, která poukazuje na aktuální problémy naší doby. A ještě Boris Vian: Pěna dní, režie SKUTR, Klicperovo divadlo Hradec Králové. A ještě A. P. Čechov: Strýček Váňa, Městská divadla pražská, režie Petr Svojtka.

    Bohumil Nekolný: Pěna dní, Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie SKUTR – protože jsem si do dnešních časů nedokázal představit divadelní čtení této prózy a protože mám pro hradecký soubor slabost. Podezřelá krajina s anděly z cyklu Spíláme Brnu v Redutě (ND Brno), režie Martin Františák – protože takové věci jsou třeba a také proto, že i nové vedení Reduty odvádí respektabilní práci. Steigerwald, Březina, Ornest: Liduschka (Baarová) v Divadle J. K. Tyla v Plzni, protože konečně něco má v českém muzikálu smysl. A to bych dal na první místo, protože samotný žánr je divadelně tak obtížný.

    Jiří Nekvasil: Béla Bartók: Modrovousův hrad / Arnold Schönberg: Očekávání. Režie David Radok, dirigent Marko Ivanović, Opera Národního divadla Brno v koprodukci s operou v Göteborgu. Skvěle vymyšlená a precizně zrealizovaná operní inscenace (na jevišti i v orchestru), vytvářející ze dvou zásadních děl hudby začátku 20. století jeden pozoruhodný estetický svět, kdy z appiovské abstrakce Modrovousova hradu v poslední komnatě otevíráme bergmanovsko-strindbergovský pokoj budoucího psychodramatu i trochu tíživého snu světa Očekávání. Svět tíživé a zneklidňující křehké i bolavé krásy, v naprosté koncentraci a s nepolevujícím napětím.

    Michal Novák: Pěna dní, Klicperovo divadlo Hradec Králové. Duo SKUTR v Pěně dní naplno zúročilo neustálé rozvíjení své poetiky. Přitom M. K. a L. T. nic klopotně nevymýšlejí, jednoduše vycházejí z Viana. Podařilo se jim převést na jeviště tuto „románovou poezii“ s jejím surreálním laděním, hravostí, bohatou symbolikou a především existenciální podstatou, včetně toho šíleného emocionálního oblouku (a beckettovské tečky). Je toho hodně, čím inscenace zaujme: groteskní vykloubeností, jímavými okamžiky, skvostnou dramaturgickou stavbou, hereckým provedením a v neposlední řadě vizuální a hudební stránkou.

    Jana Paterová: Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy. Národní divadlo Brno, režie Martin Glaser.

    Vojtěch Poláček: T. Dianiška: Mlčení bobříků, režie J. Frič, Divadlo pod Palmovkou – Studio Palmoffka. Odvážné. Zábavné. Chytré.

    Bronislav Pražan: Daniel Doubt: Vzkříšení, Dejvické divadlo. Život nás zaskakuje. Když se to výjimečně podaří i divadelní inscenaci, je to jak zaslechnout tlesknutí jedné ruky.

    Stanislava Přádná: B. Martinů: Epos o Gilgamešovi, H. Purcell: Dido a Aeneas, Janáčkova opera Brno, režie Jiří Heřman. Umělecky zralé, esteticky vytříbené představení dvou různých operních útvarů, vsazených s odvážnou invencí do jednoho kompaktního prostoru. Zvláště Epos o Gilgamešovi na mě silně zapůsobil precizností hudební interpretace, která dokonale souzněla s režijním a inscenačním konceptem. Mélické rozjímání člověka nad smrtí v intenzivním doteku z vyšších sfér…

    Josef Ptáček: Z mnoha důvodů jsem letos viděl méně inscenací než jiné roky. Svůj hlas ale dávám jednoznačně inscenaci Vzkříšení Dejvického divadla. Zase z mnoha důvodů.

    Kateřina Rathouská: Pomezí. Námět a scénář Lukáš Brychta, Kateřina Součková, Štěpán Tretiag. Režie, scénografie Štěpán Tretiag. Dramaturgie Kateřina Součková. Scénografie Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová, Natálie Rajnišová.

    Jiří Bilbo Reidinger: Martin Sládeček: Otvírání studánek Alfréda Radoka, režíroval J. A. Pitínský, Národní divadlo Brno. V jednom osudu se čistí i naše zasviněné studánky. Lidskost, něha, hravost… pohlcovaná krutostí světa-běhu.

    Jan Rejžek: Anna Saavedra: Olga (Horrory z Hrádečku), Divadlo Letí, režie Martina Schlegelová. Hravý, vtipný odpatetizovaný portrét velké ženy s výtečným výkonem Pavlíny Štorkové v hlavní roli.

    Marie Reslová: Ladislav Grosman/Jiří Pokorný: Obchod na korze, režie Jiří Pokorný, Divadlo X10. Silná inscenace, přesná a krásná, jak úder v bojovém umění.

    Marcel Sladkowski: E. T. A. Hoffmann: Louskáček (ZŠ, MŠ a Praktická škola Vsetín). Tentokrát ryze privátní volba. Kdybych zvažoval bez emocí, asi bych přemýšlel o Hygieně krve Divadla Líšeň nebo třeba Pádu Antikrista Moravského divadla Olomouc… Ale copak to bez emocí v divadle jde?

    Vítězslav Sladký: Liduschka (Baarová), Divadlo J. K. Tyla Plzeň. Autorům Karlu Steigerwaldovi, Aleši Březinovi a Jiřímu Ornestovi se v záplavě původních českých muzikálů podařilo napsat dílo neotřelé, kontroverzní, novátorské, ale zároveň divácky vděčné a hudebně nesmírně invenční.

    Vlasta Smoláková: Pavel Havel: Rr, Knihovna Václava Havla, režie Michael Žantovský. Suprrová autorrská interrprretace.

    Jana Soprová: Letošní divadelní nabídka mi přinesla hned několik tipů. Hodně se mi líbí, co se děje v pražském Národním divadle a jeho přilehlých scénách. To je divadlo, které mě baví. Když ale mohu vybrat pouze jedinou inscenaci, vypravím se do vod lehce alternativních. A to do Vily Štvanice, kde Divadlo Letí letos představilo původní hru Olga (Horrory z Hrádečku). Proč zrovna tuhle? Aniž bych chtěla vnášet feministickou notu, dámám se to opravdu povedlo… Za prvé velmi vhodné místo pro tuto produkci, vtipně dotvořené do podoby Hrádečku ve scénografii Pavly Kamanové. Za druhé jde o opravdu kvalitní původní českou hru o české hrdince (dík patří nejen autorce jménem Anna Saavedra, ale také dramaturgyni Marii Špalové). Další ženou je režisérka Martina Schlegelová a the last but not the least, Pavlína Štorková v roli Olgy, které se opravdu podařilo neokázale a přesvědčivě ukázat všechny třpytivé i méně nápadné plošky Olžiny osobnosti. Ale pochvalu si zaslouží i zúčastnění pánové – Jiří Bohm, Tomáš Kobr a Pavol Smolárik. Zkrátka, vše do sebe zapadá přesně tak, jak to má být…

    Jana Soukupová: Martin Sládeček: Otvírání studánek Alfréda Radoka, Mahenova činohra, Národní divadlo Brno. Režisér J. A. Pitínský zase jednou zpět ve vrcholné formě u nesmírně záslužného tématu ničení citlivého umělce Radoka sprostými hlupci, jaké sice vytahuje do funkcí nejen totalitní režim, ale proti nimž není za oněch poměrů obrany. Vše skvěle zpracováno Martinem Sládečkem a fantasticky zahráno dvěma hlavními představiteli, Dušanem Hřebíčkem coby Radokem a Evou Novotnou v roli jeho ženy Marie. Po pravdě je ovšem třeba pro skvělý dojem odejít o přestávce, protože Otvírání studánek – kantáta B. Martinů – v druhé půli dostala přímý zásah postmoderním choreografem a plastovými pistolkami v rukou tanečníků. Brr.

    Lenka Šaldová: Carsenova inscenace opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová v Brně. Intenzivní emoce v magickém, významy a energií nabitém prostoru. Inspirativní moderní operní divadlo.

    Michal Šanda: Můj tip je zčásti ovlivněn tím, že jde o čerstvou novinku, především ale mám letitou slabost pro skladatele Steva Reicha. V hloubi šedivých osmdesátých let přenesla Reichovy skladby přes železnou oponu maďarská skupina 180-as Csoport (Group 180), v Čechách později Agon Orchestra. Přestože minimalismus už dávno nehýbe světem umění, je inscenace Three Tales / Tři příběhy na Nové scéně Národního divadla nevšedním počinem, který rozhodně stojí za zhlédnutí.

    Jakub Škorpil: Protože celoročně horuji pro divadelní fantazii a protože mne trvale děsí plíživý i otevřený nástup doslovnosti a polopatičnosti maskovaný za nejrůznější staré i nové formy, žánry a druhy, volím nakonec za anketní hlas pražskou verzi Smolkovy a Adámkovy opery Bludiště seznamů uvedenou v Alfrédu ve dvoře. A to právě a především pro její otevřenost, poetičnost, nejednoznačnost a zároveň inscenační čistotu a přesnost.

    Veronika Štefanová: Pro mě je inscenací roku Obchod na korze Divadla X10 ve Strašnickém divadle. Sledovat představení v mikroprostoru divadelního sklepa, ve kterém pětice herců navozuje svým, tu více tu méně expresivním projevem tísnivé existenciální dusno, bylo pro mne silným emotivním zážitkem. Dramatizaci podle stejnojmenné knihy Ladislava Grosmana připravil Jiří Pokorný a sám ji z režijně dramaturgického hlediska do detailu promyslel a harmonicky sestavil do jednotlivých složek. Hercům se daří překračovat pomyslnou čtvrtou stěnu a přibližují se divákům.

    Alex Švamberk: Podle mne je inscenací roku minimalistická opera Lost Objects (Ztracené předměty) Michaela Gordona, Davida Langa a Julie Wolfe. Důvodem je nejen jistá aktuálnost, málokdy lze vidět minimalistická díla na naší scéně 14 let po světové premiéře, ale také ona kombinace barokní hudby s minimalismem a rockovými postupy. A především silné téma ztrát – od ztráty obyčejných předmětů každodenní potřeby až po ztrátu blízkého člověka. Velmi působivé a citlivé bylo scénické ztvárnění využívající velkoplošných projekcí, jimž dominovaly jednoduché piktogra+my a slova. Režie Michaela Bieleckého a Kamily B. Richter ctila dílo a rozvíjela jeho myšlenku.

    Martin J. Švejda:Dost se mi líbilo Martyrium aneb Umění trpět Depresivních dětí toužících po penězích, zatím asi nejvyspělejší a nejdotaženější práce souboru, která velice dobře dává vyniknout nápaditému, výtvarně laděnému režijnímu rukopisu Jakuba Čermáka.

    Zdeněk A. Tichý: Bratři v tricku: Funus. Režisérka Veronika Poldauf Riedlbauchová „napsala“ novocirkusovou báseň, jejíž tempo diktují žonglující funebráci – dědicové hrobníků z Hamleta a bratří Marxů. Báseň, v které má danse macabre podobu smyslného pole dance.

    Nina Vangeli: Jozef Fruček & Linda Kapetanea (Rootlessroot Comp.) pro pražskou taneční skupinu DOT504 You are not the one who shall live long (Ty teda nebudeš žít moc dlouho). Pod povzbudivým názvem zde z hustého šera vystupují přeludy – individuální, na špacír puštěné podivné výpovědi tanečníků, které k sobě bez obalu přirážejí ve vzájemných ozvěnách. Přeludy temné, kruté a dynamické. Vrcholí v bizarním sólu Hyaejin Lee, posedlé a ustavičně metamorfozující tanečnice. Je to Craigova „ideální nadloutka“, pokud jsem kdy nějakou viděla.

    Roman Vašek: Chvě, choreografie Petr Zuska, Národní divadlo Brno. Nejlepší Zuskova celovečerní práce – vrstevnatá, silná, originálně výtvarně řešená, rozechvívající.

    Jan Vodňanský: Kati autora Martina McDonagha v režii Ondřeje Sokola v pražském Činoherním klubu. Text hry v překladu režiséra je ve scénické realizaci umocněn smyslem pro situační humor s důmyslným využitím scénografie. Ve finále pak inscenace graduje zejména díky přesvědčivému výkonu Aloise Švehlíka. (Inscenace z 6. prosince 2016 ovšem nezapadá do předepsaného rámce ankety.)

    Ladislav Vrchovský: Mým tipem do ankety je inscenace hry Mariuse von Mayenburga Mučedník v režii Janusze Klimszy v provedení činohry Národního divadla moravskoslezského. Téma hry, náboženský fanatismus, pokládám dnes za velmi aktuální. Minimalistická režie soustředěná na propracované stavby mizanscén a uvnitř nich na přesnou charakteristiku postav a z ní vyplývající dramatické situace napomáhá k jasně vyřčenému varovnému mementu: rozpad a nefunkčnost institucí, včetně rodiny, vede dnes mladé lidi do náruče militantních náboženských radikálů. Robert Finta v hlavní roli odevzdává vrcholný herecký výkon, všichni ostatní účinkující vysoce nadprůměrný.

    David Zábranský: Hlasovat pro adaptaci vlastního textu? Sluší se to? Kdo ví, ale tady to je. Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny ve Studiu Hrdinů. Stanislav Majer je pod velením režisérky Polívkové docela boží. Kus měl velmi dobré PR, psalo se o něm a debatovalo všude možně včetně bulváru. Byl to celkově úspěch? Ať to bylo cokoli, mnozí, především lidé od kultury, to tvůrcům toho kusu neumějí odpustit. Takže super.

    Vít Závodský: Z přibližně sedmi kvalitou souměřitelných nastudování vybírám – Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy, nová dramatizace Olga Šubrtová a režisér Martin Glaser, Národní divadlo Brno. Tvůrci syžetově koncentrovaného, do krátkých obrazů členěného scénáře omezili epickou šíři zfilmované, v poslední době několikrát inscenované prózy. Soustředili se na nesentimentální minuciézní prokreslení konfliktního vztahu ústředního příbuzenského páru v podání vynikající Hany Tomáš Briešťanské a Martina Siničáka. Glaserovo dynamické pojetí vykreslilo točnou rychle střídané maloměstské a venkovské prostředí v simultaneitě výstupů a vynalézavých mizanscénách, ponejvíce naturalisticky drsně a s přesahem do existenciální roviny.

    Marie Zdeňková: Jan Kačena a inspirační zdroje – A. A. Milne, Eva Bernardinová: Stokorcový les, Kartel v prostorách Utopie Praha, režie Jan Kačena, výprava BioMasha. Okouzlení a okouzlující herci jako zvučící nádobky na tajemství, poetický erotický humor, jaký uměla zvláště Toyen, jako by se v koutě pod závoji usmála.

    Alena Zemančíková: Skončí to ústa. Z experimentální poezie šedesátých let na hranici nesmyslu, abstrakce a metafyziky. Mezi slovy, slovy a zase slovy se rýsuje jediné řešení: ticho. Režie Jiří Adámek, Divadlo Disk, absolventská inscenace katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Praha. Vzácně adekvátní scénické vyjádření abstrakce a literárního experimentu, vytříbená práce s jazykem a s jevištní metaforou.

    Ivan Žáček: L. Janáček: Káťa Kabanová, režie Robert Carsen, ND Brno. Carsenova Káťa je kontinuální scénický proud, jenž si velmi dobře rozumí s Janáčkovou podobně založenou hudební řečí. Carsen tolik věří svému základnímu výkladovému médiu – vodnímu živlu –, že přes jeho světelné proměny vypráví Kátin příběh po celá tři dějství, aniž by potřeboval ve větší míře tradiční scénografické instrumenty. Minimalistická práce se světlem, jemné proměny horizontu, laděné do tóniny jednotlivých lyrických obrazů – to vše umožňuje divákovi soustředit se na vodní plochu řeky Volhy, na niž se odehrává vše podstatné.

    Ester Žantovská: Jestliže opravdu musím jen jeden, dávám svůj hlas inscenaci Hovory na útěku, režie M. Hanuš a J. Borna, Divadlo v Dlouhé. (Inscenace z 3. prosince 2016 ovšem nezapadá do předepsaného rámce ankety.)

    Zpracoval Josef Herman

    • Autor:
    • Publikováno: 9. ledna 2017

    Komentáře k článku: Inscenace roku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,