Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Inscenace roku

    Začínáme 29. ročník Divadelek obvyklou anketou, do níž přispělo rovných sto tipujících rozličných profesí – jedinou podmínkou účasti byl profesionální vztah k divadelnímu umění; případný střet zájmů řešil každý tipující sám. Mohl udělit jeden hlas libovolné inscenaci, která měla premiéru v době od 1. prosince 2018 do 30. listopadu 2019. Anketa nemá pravidla soutěže, tedy nezná vítěze ani poražené. Vypovídá o projektech i o těch, které zaujaly. Na straně deset najdete její shrnutí. Některé příspěvky jsme do tištěných novin museli krátit, úplná verze je uveřejněna na webu iDN.

    Milan Bátor, kritik a redaktor časopisu Ostravan.cz, Ostrava: Původně jsem chtěl nominovat některou z mnoha oper, jež jsem letos v českých divadlech viděl. Ale na každé inscenaci jsem nacházel nějaká režijní, herecká či scénografická „proti“. Nakonec mi v čistém, nezředěném a krystalickém tvaru zůstala česká premiéra muzikálu Thrill me! v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě, která mne vzrušuje a provokuje intenzitou hereckých výkonů, sugestivní narací a mrazivě temnou hudbou.

    Lucie Bělohradská, režisérka, Praha: Andělé v Americe – Divadlo ABC, režie M. Dočekal. Velká moderní činohra. Silný zážitek ve všech aspektech inscenace. Ač třicet let stará hra, významový přesah do současnosti. Dle mého soudu.

    Marcela Benoniová, pedagožka a taneční publicistka, Praha: Kylián Mosty času v Národním divadle, konkrétně nová choreografie The Gods and the Dogs.

    Anežka Berčíková, redaktorka, Praha: Moje odpověď je Jakub Čermák & kol. – inscenace Maryša (mlčí) od Depresivních dětí toužících po penězích. Čermák se brilantním režijním řešením vypořádal s českou klasikou. Jeho Maryša je dotažená do důsledku – a právě díky tomu ve mně rezonuje nejvíce ze všech inscenací uplynulého roku.

    Veronika Boušová, redaktorka a publicistka, Praha: Z inscenací, které mě oslovily, vybírám Maloměšťáky (HaDivadlo). Způsob, jakým režisér Ivan Buraj významotvorně nakládá s formou a časem, provokuje k zamyšlení nad (na první dojem neuchopitelnou) koncepcí. Na platformě Gorkého kritiky maloměšťáctví je divák veden k aktivnímu odkrývání souvislostí mezi patologiemi současné technologizované společnosti a globálními klimatickými změnami. Nicméně jednoznačným zážitkem roku je pro mne Štěstí a pád krále Otakara (Volkstheater Vídeň) v režii Dušana D. Pařízka a s Karlem Dobrým v titulní roli.

    Aleš Březina, muzikolog a skladatel, Praha: Nejlepší inscenací, kterou jsem letos zhlédl, byly Tři fragmenty z Juliette / Lidský hlas v Národním divadle Brno v režii Davida Radoka. Viděl jsem ji nejprve v Göteborgu a poté s jinými interprety v ND Brno a byl jsem okouzlen silou Radokovy imaginace, jeho schopností vyjádřit křehká témata obou oper přesně na hranici reality a surreality, krásou a funkčností jím navržené scény a jeho citlivým hereckým vedením obou hlavních představitelek. Radokův nápad udělat z krátké rozhlasové adaptace celovečerní opery plnohodnotné jevištní dílo považuji za geniální a hodný následování.

    Blanka Cichon, ředitelka Dejvického divadla, Praha: Vosto5, Národní divadlo, 8lidí: Sametová simulace (Tribuna, Federál a Kabinet). Neuvěřitelně sugestivní rekonstrukce událostí před třiceti lety, autenticky i divadelně dramatická, pravdivá, strhující. Vynikající výkon Roberta Mikluše v postavě Václava Havla.

    Jan Císař, emeritní profesor DAMU, Praha: Marně jsem v paměti hledal představení tak strhující, že bych je uvedl v této vánočně-novoroční bilanci. A tak jsem se rozhodl uvést inscenaci, již pokládám za standardní, což už samo o sobě zaručuje kvalitu. Je to Hana Aleny Mornštajnové v Národním divadle Brno. Solidní adaptace literární předlohy i režie Martina Glasera respektuje příběh v souvislostech dějin a v soukromých vazbách, dopřává diváku empatie a citu i zase vědomí důležitých historických souvislostí. Scéna Pavla Boráka ctí základní smysl scénografie: organizuje prostor pro pohyb herců, spoluurčuje styl. Upřímně řečeno, považoval bych za znamenité, kdyby všechna naše divadla byla v tomto smyslu standardní. Ale nejsou!

    Roman Černík, ředitel Moving Station, Plzeň: V břiše velryby – Divadlo Continuo, Stará vodárna Písek, léto 2019. Prostor staré písecké vodárny byl působivě artikulován příběhem o ženské statečnosti, o ceně čistého svědomí i osobní svobody. Ruchy a šepoty opuštěného industriálního prostoru se zbytky a splašky se silou lidského umu a odhodlání mění na čistou vodu. Metaforické scénické obrazy vytvářené propracovanými fyzickými akcemi, živou hudbou i surovým zvukem rozeznělých starých strojů a nástrojů poutaly divákovu pozornost. Pavel Štourač dokázal, že site-specific performance není ohranou formou minulosti, ale umnou řečí funkčně vystavěných scénických prostředků umí nabízet silný zážitek.

    Soňa Červená, operní pěvkyně a herečka, Praha: Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka – Divadlo Reduta, Brno. Text filozoficky-surrealistický, skvělé výkony Vladimíra Javorského, Vandy Šípové a vlastně všech dalších spoluúčinkujících, ba i desítek statistů (studentky a studenti JAMU). Všechno napínavě vymyšlené a domyšlené. Divadelní zážitek!

    Jan Dehner, operní kritik, Praha, Čelákovice: Petr Wajsar: Tramvestie – Nová scéna Praha (dirigent Richard Hein, režie, scéna, videa a světelný design Marek Bureš). Zdánlivě statické vyprávění, popis jízdy tramvají z Liberce do Jablonce. Precizně vybraní představitelé, velmi dobře hudebně i režijně vedení, zpřítomňují typy „obyčejných lidí“, které známe z ulice. Zdánlivě minimalistický způsob inscenování (stylově shodný s hudebním jazykem díla) otevírá divákovi vhled nejen do nitra postav, ale provokuje ho i k introspekci. Navíc velmi vhodné dílo do akusticky problematického prostoru Nové scény.

    Tomáš Dianiška, herec, dramatik a režisér, Praha: Burnout aneb Vyhoř! (režie Jan Frič, A studio Rubín). Surrealistická noční můra všech divadelníků. Po zhlédnutí tohoto dílka jsem se jal víc poohlížet po svém zdraví, volném čase a tak vůbec. Má tedy mnohem větší přesah do nitra umělce než Netflix a hospoda dohromady. Zadruhé Pravidla bincárny (režie Anna Davidová, Husa na provázku – sklepní scéna). Inscenace podle sprostého brněnského blogu, který posouvá hranice zhovadilosti na úroveň poezie. Rozhodně vás nenechá na pochybách, jestli plakat smíchy nebo žalem jak odmítavá kunda někde na zábavě v Třebíči.

    Kateřina Dolenská, šéfredaktorka časopisu Loutkář, Praha: Protože Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! z libereckého Naivního divadla už posbíralo spoustu cen, vybírám jako svůj tip pro tuto anketu novou autorskou inscenaci Dominika Migače Prefaby (Drama Label), která mě nadchla svým mnohovrstevnatým tématem, neuvěřitelně precizním provedením na vskutku miniaturním prostoru, a hlavně dokonalým (a tematicky odůvodněným) využitím imaginárních loutek.

    Ondřej Doubrava, dramaturg, Praha: Billy Elliot – DJKT Plzeň (Nové divadlo). Na velké milníky, které se na West Endu či Broadwayi už dávno staly zlatým fondem, musel tuzemský divák počkat deset dvacet let, protože jsou už v základu hůře zdolatelnou výzvou: Máme pro titulní roli mladého tanečníka a další role ideální představitele, kteří budou jako ryba ve vodě ve všech složkách? Kolegové v Plzni výzvu zdolali až neskutečně hladce, ačkoli to snadné jistě nebylo. Výkony početného dětského ansámblu jsou kompaktní a precizní, dospělí se samozřejmě nenechávají zahanbit. Zkrátka krásná týmová práce!

    Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla Liberec: Činohra Národního divadla Praha, Divadlo VOSTO5, 8lidí: Kabinet – Sametová simulace (3. část projektu; režie Jiří Havelka). Pro mne jedinečný zážitek z vysoce angažovaného divadelního počinu, který skvěle přenesl a „oživil“ popsané svědectví nejzásadnějšího období při souboji o novou svobodu před třiceti lety. Výborná režie a výkony všech protagonistů vytvořily atmosféru, na jejímž konci jsem se zase radoval, že to vyšlo. Možná silněji než tenkrát.

    Věra Drápelová, hudební a operní kritička MfD, Praha: Richard Wagner: Zlato Rýna – Národní divadlo Praha, Forum Karlín, 23. května 2019, dirigent Andreas Sebastian Weiser. Koncertní provedení, které potvrdilo starou pravdu, že skvělým hercům (a pěvcům) stačí jeden metr čtvereční a jedna vášeň. V tomto případě se o drama postarali především německý basbarytonista Thomas Gazheli a tenorista Štefan Margita. První coby zarputilý skřet Alberich a druhý jako lstivý šprýmař Loge sehráli působivé divadlo i bez formálního divadelního prostoru.

    Vladan Drvota, PR manažer, dramaturg a publicista, Praha: Černým koněm mezi inscenacemi uplynulého roku je společné dílo Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče Bezruký Frantík (Divadlo pod Palmovkou), jež nápaditě oživilo inspirativní příběh Františka Filipa – muže bez rukou, který nezlomnou silou vůle dosáhl obdivuhodné životní samostatnosti. Frantíka v soustředěné herecké kreaci a ve vynikající fyzické přípravě ztvárňuje Jakub Albrecht. Jde o mnohovrstevnaté originální dílo, které pro svoji zvláštnost námětu i koncentrované zpracování vnímám jako jednu z nejlepších inscenací roku.

    Eva Dřízgová, sopranistka a pedagožka, Ostrava: Julietta aneb Snář Bohuslava Martinů v NDM Ostrava. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie inscenační duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Představení mne zaujalo především výtvarně-jevištním ztvárněním, kdy scéna (Martin Chocholoušek) i kostýmy (Simona Rybáková) jsou v dokonalé symbióze s režijním pojetím, vše se vzájemně podporuje a společně vytváří snový obraz podporující fantazii. Velmi silnou stránkou zdůrazňující charakter, náladu a kouzlo představení je pěvecké obsazení, které snese nejvyšší nároky ve všech alternacích. Inscenace patří do dlouhé řady oper Bohuslava Martinů na ostravské scéně, vytvářející dle mého názoru záviděníhodnou tradici.

    Jan Dvořák, editor, Praha: Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma – Divadlo v Dlouhé (režie Hana Burešová). Zaujme nejen uhrančivá Marie Poulová jako Ester, ale především důsažná dramaturgie a inscenační působivost v zobrazení z Německa násilně vnuceného odpudivého rasového konceptu…

    Dita Dvořáková, pedagožka a redaktorka, Brno: Po dlouhém zvažování mezi třemi mimořádnými inscenacemi jsem zvolila Dona Quijota v režii Jana Mikuláška v Divadle Husa na provázku. V tomto případě jde o výjimečnou, v mnoha ohledech originální interpretaci kanonického textu, scénické řešení i herecké výkony. Další dvě díla však jsou svým způsobem také ojedinělá – je to Růžový kavalír v režii Jiřího Heřmana (Národní divadlo Brno) se skvělým světelným designem Dana Tesaře a výtečnými pěveckými výkony a dále Prezidentky v režii Kamily Polívkové (HaDivadlo).

    Tomáš Engel, dramaturg, Praha: Dobrý proti severáku, Jihočeské divadlo – studiová scéna Na půdě. Mimořádně zdařilá inscenace v režii Martiny Schlegelové a se skvělými hereckými výkony Heleny Dvořákové a Pavla Oubrama. Za druhé Andělé v Americe v MDP.

    Richard Erml, recenzent, Praha: Andělé v Americe – Divadlo ABC (režie Michal Dočekal). Pro režijní a hereckou odvahu zdolat horu, kterou jiní obcházeli.

    Jaroslav Etlík, dramaturg, Praha: Letos jsem viděl až překvapivě velké množství nejrůznějších divadelních projektů, ale vybrat z nich jeden a s čistým svědomím ho prohlásit za inscenaci roku je pro mě vzhledem k jejich kolísavé kvalitě velmi obtížné. Nakonec tedy z nouze volím Persony Ingmara Bergmana a Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí jako sympatický pokus divadelně uchopit témata některých Bergmanových filmů, i když zároveň přiznávám, že ani v tomto případě jsem radostí v hledišti zrovna nejásal.

    Bára Etlíková, kritička a doktorandka DAMU, Praha: Opticon (režie Eliška Brtnická). Setkání s velmi niterným přístupem k novému cirkusu. Pro Elišku Brtnickou jsou akrobacie a prožitky s ní spojené inspirací k obecnějším úvahám, aniž by opouštěla intuitivní fyzický způsob vyjadřování. Její přístup je v českém kontextu výjimečně oddaný osobnímu uměleckému cítění. Kdybych měla víc hlasů, určitě bych je věnovala také Vladaři Anny Klimešové a Maloměšťákům Ivana Buraje.

    Petr Feyfar, psychoterapeut a publicista, Praha: Ačkoli mám k představení výhrady (k Erbenovi rozhodně nepatří jakékoli moravské či podobné lidové písničky), je pro mne inscenací roku Kytice SKUTRů v ND. Velice zajímavý a zprvu až překvapivý výběr balad, tedy dramaturgie, skvělé vyrovnané propojení celého souboru divadla (od těch nejmladších k nejstarším členům), jehož velkolepé podání dává vyniknout nádheře veršů (vzdor zmíněné vyrovnanosti nezapomenu Fr. Němce) a fascinující proměnlivé obrazy vznikající jakoby samy od sebe nebo naopak v koordinaci s hereckými výkony, to vše mne silně emocionálně zasáhlo.

    Jan Foll, publicista, Praha: Scott a Hem – Divadlo v Řeznické. Konfrontace dvou velikánů americké literatury – Francise Scotta Fitzgeralda a Ernesta Hemingwaye – je už třetí hrou amerického dramatika Marka St. Germaina, kterou v rozmezí uplynulých dvou let uvedlo Divadlo v Řeznické. Komorní drama v pečlivé režii Lukáše Pečenky se ze střemhlavé konverzačky mění v drásavou anamnézu traumat obou literátů (hrají je Jaromír Nosek a Michal Slaný), kterou zpestřuje fiktivní hollywoodská sekretářka (ve znamenitém podání Jitky Ježkové).

    Hana Frejková, herečka a zpěvačka, Praha: Constellations III. – My Son looking to the Sun – Spitfire Company (režie Petr Boháč, účinkují Miřenka Čechová, Markéta Vacovská, Sára Vondrášková). Cítila jsem zcela ojedinělý zážitek prostoupený celým představením. Byl to cílený ponor do dětského vnímání světa – až do pregenitálního období jedince ještě neschopného vztahových reakcí. Pokud tohle interpret dokáže, pak klobouk dolů! Když tak hluboko regreduje dospělý, je strašně sám. A takových je okolo nás hodně. Přesto je tu také vysvobození, hravost, vzbouření a vzdor. Rozhodně to není vymlouvající se, roztříštěné uchopení zcela abstraktního pocitu – ten je naprosto přesný!

    Vlasta Gallerová, dramaturgyně, Praha: Karel Jaromír Erben: Kytice v dramatizaci dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a Ilony Smejkalové, režie SKUTR. Úžasná, stylově čistá, surreálně poetická inscenace téměř neinscenovatelného Národnímu sluší.

    Arnošt Goldflam, herec, dramatik a režisér, Praha: Zá-to-pek! v divadle Minor!

    Jan Grulich, kritik a publicista, Praha: Andělé v Americe v MDP v režii Michala Dočekala. Sice opožděně, ale dramaturgicky odvážná volba. Pro skvělý a aktualizovaný výklad mysteriózní hry, pro výborné herecké výkony. Skvělý příspěvek k současné analýze bolavého světa s přihlédnutím k jeho politice.

    Adam Halaš, Katedra nonverbálního divadla HAMU, Praha: Georges Bernanos, Lucie Trmíková: Zlý sen – Divadelní spolek Jedl. Skvělé herecké výkony, režie, hudba i scéna. Labyrint bizarností a nebe a peklo ve všech pádech. Další výrazný umělecký počin Lucie Trmíkové a Jana Nebeského.

    Helena Havlíková, operní kritička, Praha: Při rozvažování nad padesátkou zhlédnutých operních inscenací nakonec nad libereckým nastudováním oper Francesca da Rimini a Lakomý rytíř Sergeje Rachmaninova převážil Händelův Saul na Hudebním festivalu Znojmo. Předností bylo pěvecké obsazení s kontratenoristou Andreasem Schollem, tenoristou Krystianem Adamem, sopranistkou Kristýnou Vylíčilovou a basbarytonistou Adamem Plachetkou a v oratoriu tak důležitým sborem pod vedením Terezy Válkové. Už hudební nastudování Romana Válka s jeho Czech Ensemble Baroque bylo vzrušujícím dramatem s poselstvím dilemat zpupnosti a skromnosti, pýchy a pokory. Postavy v režii Tomáše Ondřeje Pilaře jako by vystupovaly z barokních vyobrazení starozákonních témat na plátně v pozadí.

    Lucie Hayashi, redaktorka Tanečních aktualit, Praha: Kytice Petra Zusky pro Pražský komorní balet. Jedná se o profesionální taneční představení, jednoduché, ale důvtipné v režii a koncepci, průzračné a čitelné vůči divákům. Inspirované baladami Karla Jaromíra Erbena, postihuje nálady i hlavní myšlenky textu přístupnou formou. Reprezentuje českou kulturu v námětu, použité hudbě, režii a choreografii i v interpretaci.

    Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin, Praha: i fragmenty z Juliette / Lidský hlas v brněnském Národním divadle. Propojení Bohuslava Martinů s Francisem Poulencem. Majstrštyk režiséra Davida Radoka, dirigenta Marka Ivanoviće a sopranistky Jany Šrejma Kačírkové. A dalších. Zjevování prazákladů lidské existence v sugestivní hudbě, vzdušném prostoru a imaginativních obrazech.

    Miloš Horanský, básník a režisér, Praha: Jan Nebeský, Lucie Trmíková a kompany: deia, Pustina, Soukromé rozhovory. Volná trilogie od antiky po Bergmana. Krakatoa fantazie. Paradoxy o sebe narážejí. Brutalita lomeno nadhmotná něha. Komplikovaná přímka. Ticho tišší posmrtného. A hraje se herectvím, kterému říkám čtvrttónové. Druh mše. A katarze. A vládne tolik svobody, kolik řádu.

    Radmila Hrdinová, divadelní a hudební kritička a publicistka, Praha: Sergej Rachmaninov: Francesca da Rimini, Lakomý rytíř – Divadlo F. X. Šaldy Liberec. Inscenace Rachmaninových aktovek je příkladem, jak lze z klasické látky vytvořit moderní hudební divadlo, jež oslovuje jevištně působivým a emotivně silným obrazem. Podíl na tom má jak režie Lindy Keprtové, tak hudební nastudování Martina Doubravského a výkony sólistů, především Lívie Obručník Vénosové.

    Jiří Hromada, herec a emeritní prezident Herecké asociace, Praha: Semafor má narozeniny (režie Jiří Suchý). Dojemné a skvělé připomenutí chvil, kdy jsem se do Semaforu zamiloval (a nepustilo mě to dodnes). Porovnání a interpretace skladeb, které před lety neuspěly, s těmi aktuálnějšími, mentorské vstupy a nezkrotné mládí Jitky Molavcové a Jiřího Suchého (kterým okouzleně přispívali věkově mladší komedianti) byly nádherné. Díky…

    Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, Praha: A. P. Čechov: Strýček Váňa – Klicperovo divadlo Hradec Králové (překlad Leoš Suchařípa, režie Ivan Krejčí). Výtečná inscenace, ve které je všechno, co dělá Čechova Čechovem a divadlo divadlem. Vnímavé výkony herců, neokázalá (jaká úleva!), ale o to důslednější režie, scéna a kostýmy „jako z Čechova“. Leošův překlad živý a pravdivý, jako v době svého vzniku. Za mě inscenace roku a bezesporu jeden z nejlepších Čechovů u nás. Vedle Krejči, Grossmana, Kačera, Rajmonta a Suchařípy je pro mě Krejčí dalším v téhle skvělé tvůrčí řadě. Klobouk dolů.

    Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin, šéfredaktor Taneční zóny, Praha: Váhám mezi dvanáctihodinovým nonstop čtením kompletního Goethova Fausta v překladu Otokara Fischera na piazzetě Nové scény v Praze nazvaným Faust komplet Faust. Inicioval je – v dekadentní výpravě Dragana Stojčevského – režisér Jan Frič s dramaturgyní Martou Ljubkovou a spojila se v něm řada divadelníků nejen z Národního divadla. A mezi Sametovou simulací, třemi inscenačními projekty dokumentárního divadla několika pražských subjektů (Vosto5, Archa, ND, NM…), jež reflektovaly dění v listopadu 1989. Volím donquijotsky ztřeštěné, svobodomyslné, přitom naprosto poctivé čtení Fausta, které se rozměrem a intelektuálním záběrem zapsalo do nebeské klenby českého divadla.

    Olga Janáčková, nezávislá novinářka, Praha: Sergej Rachmaninov: Francesca da Rimini, Lakomý rytíř – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta). Dramaturgicky objevné. Inscenace vytvořená dokonale sjednoceným tvůrčím týmem. Strhující napětí, vynikající operní herci (Lívia Obručník Vénosová, Sergej Kostov, Pavol Kubáň, Csaba Kotlár, Dušan Růžička), sbor! Vzácně přesvědčivá spolupráce všech zúčastněných bez rozdílu.

    Robert Jindra, první kapellmeister v Aalto-Musiktheater – Theater und Philharmonie Essen: Richard Wagner: Tannhäuser (Kratzer, Gergiev, Bayreuther Festspiele). I přes moderní až skandální výklad jde o inscenaci, která přiměla odbornou veřejnost, co nové náhledy a výklady ve „Wagnerovu svatostánku“ vlastně očekává, ale i náročné bayreuthské publikum k jednoznačně pozitivnímu přijetí. Možná poprvé se ukázalo, že i do tak vážně až duchovně laděného díla je možné vložit komiku bez znevážení či zesměšnění Wagnerovy myšlenky. Koncept pochopili a svrchovaně naplnili pěvci v čele s Lisou Davidsen a Elenou Zhidkovou.

    Vladimír Just, teatrolog a kritik, FF UK Praha: Václav Havel: Žebrácká opera – Městské divadlo Brno (režie Hana Burešová). V inscenaci, jež si na rozdíl od jiných na Havlovi nevylámala ani zub, se důsledně „přiznává“ všechno: živá hudba, divadlo na divadle, nápověda jako první pomoc při utonutí v náročné dramatické partituře, bavičství, jež se nám dostalo už i do podvědomí a dáváme mu úchylně průchod i před Hynaisovou oponou, a celková lehká pokleslost, jež sluší hře, předloze i aktuálnímu přesahu do našeho zasmrádlého Babišova. A taky „šmírácky“ obnažené zákulisí s ochrankou s vysílačkami, střežící před nežádoucími vpády undergroundu kukátkovou krabici. Připojil bych ještě od českého i rakouského mýtu znamenitě odpoutanou Slávu a pád krále Otakara v pražské Komedii (Michal Hába se tu konečně oprostil od Večerní univerzity marx-leninismu a rozehrál o malých českých poměrech velké divadlo malého českého světa) a Schimmelpfennigův Zimní slunovrat v ostravské Komorní scéně Aréna.

    Andrea Tögel Kalivodová, sólistka Opery ND, Praha: Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Opera Národního divadla. Pohádkový příběh s krásnou hudbou, ale i vtipem a ironií. Inscenační pojetí v úžasném rukopisu režiséra Radima Vizváryho je náročné, odvážné, dynamické, je to přitažlivá strhující podívaná v propojení sólistů, sboru, vynikajících akrobatů a tanečníků. Umocňují ji skvělé nápadité kostýmy výtvarnice Natalie Kitamikado. Opera je hlavně hudba a orchestr Národního divadla pod vedením britského dirigenta Christophera Warda opět prokázal, že patří mezi přední hudební tělesa u nás. Nejpodstatnější je výborná spolupráce dirigenta s režisérem a stoprocentní nasazení všech.

    Jan Kerbr, divadelní publicista, Praha: Nikdy se nepodaří vidět všechny inscenace, které by stály za úvahu, velký dluh letos cítím vůči Brnu. Ze zhruba sto třiceti premiér, které jsem za posledních dvanáct měsíců zhlédl, dávám hlas jevištnímu dílu Andělé v Americe (hru Tonyho Kushnera režíroval v MDP Michal Dočekal). Ukázalo se, že dvoudílné drama není jenom zeitstück, to by je neinscenovali znovu v řadě dalších zemí, ale že má kromě nadčasového poselství (nejde jenom o problematiku sexuální minority) také skvěle napsané divadelní postavy, o čemž přesvědčili bez výjimky všichni herci vystupující v Dočekalově inscenaci.

    Petr KlariN Klár, teatropunker, Brno: Georg Büchner a Miroslav Bambušek: Woyzeck – HaDivadlo, Brno. Tvrdá rána do tváře konformity. Miroslav Bambušek oživuje odkaz G. Büchnera způsobem, jenž nezná kompromisu. Výsledkem je naléhavá zpráva o světě na pokraji apokalypsy, korunovaná skvostným soundtrackem Tomáše Vtípila, a hereckými výkony Marka Kristiána Hochmana, Kamily Valůškové, Simony Pekové, Jana Lepšíka a dalších hadivadelníků.

    Jan Kolář, kritik, Praha: Grillparzerovo Štěstí a pád krále Otakara z Volkstheateru, uvedené na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. Nesmírně hravá a zábavná inscenace balancující na hraně tragiky a komiky zbavená nacionalistických ostnů původní předlohy. Se skvělými hereckými výkony, a dokonce živým koněm, který na jakékoli jeviště přikluše opravdu jen málokdy. Dovolím si ještě připomenout dvě inscenace české, jež výrazně přesahují obvyklý inscenační standard: Drábkova Revizora v ABC a Pokorného Přízraky v Dejvickém divadle.

    Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo, Praha: Press paradox – 8lidí a KALD DAMU v Divadle DISK. Opět dávám před inscenacemi z produkce roku 2019 (například Oči v sloup; Pravidla bincárny; Šššš.Šššš.Hůůů.Haf!; Transky, body, vteřiny) přednost té, kterou jsem viděl dlouho po premiéře, a na niž se proto nedostalo v mém hlasování pro Cenu divadelní kritiky 2018. Inscenace hraná neherci, tedy dramaturgy a scénografy, působí vskutku nehraně autenticky. Jako by aktéři, napůl ještě nadšené děti, které mají rády školu hrou, napůl již skeptičtí dospělí, zkoumali, nakolik může fikce, tedy lež, pomáhat pravdě. Činí tak na základě příběhu novináře Arkadije Babčenka, který předstíral vlastní smrt, aby dopomohl k dopadení objednavatelů své vraždy.

    Jiří P. Kříž, kritik a publicista, Praha: Trojí pokoušení Čechova Ivanem Krejčím v domovské Aréně (Racek 2006, Višňový sad 2009, Tři sestry 2018) vyústilo v opus čtvrtý – v Klicperově divadle v Hradci Králové. Strýčka Váňu nastudoval tým identický s Třemi sestrami. Že by se Ostrava čtyřnásobného Divadla roku nabažila, a Krejčí tedy zazářil s osvědčeným uskupením (dramaturg Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík) v Hradci? Stvořili inscenaci znamenitou, s nemalým přispěním Jiřího Zapletala v roli titulní, Natálie Holíkové jako Jeleny, Kamily Sedlárové – Soni, Jakuba Tvrdíka – Astrova… Mistrovské plátno omšelosti, beznaděje a nenaplnitelnosti snů! Až z toho mrazí!

    Martin Kukučka, režisér, Praha: Inscenací, která mě loni emočně nejvíc oslovila, byla rozhodně Romeo, Julie a tma v režii Hany Burešové v Divadle v Dlouhé.

    Kateřina Kykalová, redaktorka Divadelních novin, Praha, toho času Cromwell, Nový Zéland: Anna Klimešová (podle Niccola Machiavelliho): Vladař – Městská divadla pražská. Pětici herců z absolventského ročníku KALD DAMU se pod vedením režisérky Anny Klimešové podařilo zalít divadlo Komedie přívalem mladické energie. Zpracováním titulu spadajícího do povinné četby přilákali středoškolské publikum a naservírovali mu inteligentní politické divadlo, schopné rozdmýchat aktuální společenskou diskusi v nadčasové obecné rovině – a to skrze hravě tvůrčí, silně obrazivou inscenaci vycházející z individuálního potenciálu každého herce.

    Jiří Landa, redaktor i-divadlo.cz, Praha: Karel Jaromír Erben, SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), Ilona Smejkalová: Kytice – Národní divadlo, Praha (režie SKUTR). Inscenace vyznačující se vrcholnou symbiózou všech divadelních složek, a to včetně vyrovnaného herectví mladších i starších členů souboru. Oceňuji též nápad SKUTRu zarámovat inscenaci baladou Záhořovo lože, čímž došlo k působivému scelení všech vybraných Erbenových balad v kompaktní tvar. Výsostně poetická podívaná, která na rozdíl od jiných počinů režijního tandemu klade důraz na text a snaží se poselství autorových slov zvýraznit.

    Eva Langšádlová, vedoucí dramaturgyně ČT, Praha:

    Henrik Ibsen: Nepřítel lidu – Lachende Bestien. Inscenace Michala Háby nezpochybňuje stálou aktuálnost Ibsenova textu, ale její dosavadní, tzv. správné a současně vždy aktuální výklady. Nepřítelem lidu není dr. Stockmann, ale výdobytky naší civilizace, které společnost většinově považuje za dobré (například lázně), a potažmo společenský systém. Od výkladu se pak odvíjí forma, včetně „dvojjediného Stockmanna“, brechtovských komentářů, užití country hitu atd. Inscenace ukazuje nejen jeden z možných přístupů ke klasickému textu, ale současně jeden z možných způsobů myšlení o západní civilizaci. Za její velký klad navíc považuji výkon Miloslava Königa v dvojroli dr. Stockmanna a jeho bratra.

    Tatjana Lazorčáková, teatroložka, Olomouc: Andělé v Americe (ABC – režie Michal Dočekal). Inscenace, která fascinuje nejen svou tematickou šíří a záběrem lidských osudů, ale také skvělými hereckými výkony.

    Rudolf Leška, advokát a divadelní kritik, Praha: Richard Strauss: Růžový kavalír – Národní divadlo Brno. Gesamtkunstwerk!

    René Levínský, dramatik, Praha-Vysočany: Nejlepší představení roku 2019 byly tři. Na jaře Honzy Kačeny Jacek staví dům, fascinující temné setkání Jácíčka a Larse von Triera v autobusu na Smíchovském nádraží, neskutečně magický večer s hereckým výkonem roku Petra Reifa. Na podzim pak Dva sešity Handa Gote, dojemná, čistá vzpomínka na osmdesátky, které dominují jednohubky s umělohmotnými šavličkami. Na představení jsem byl se synem (ročník 1999), po jeho zhlédnutí mi najednou začal rozumět. V zimě mne pak nejvíc vzalo za srdce Naivního divadla Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!, veliká a krásná pocta divadlu a železnici. Jelikož svůj hlas rozdělit nesmím, dávám ho divadlu Autobuf a Jackovi. Honzo, vstávej!

    Marcela Magdová, teatroložka a divadelní publicistka, Praha: Můj hlas letos jednoznačně patří inscenaci Kosmos režiséra Ivana Buraje uvedené na Nové scéně ND. Suverénní převod Gombrowiczova obrazu zdeformovaného světa, v jehož groteskních konturách se zračí individuální, v lecčems fantasmagorická touha po vlastním vesmíru, se zde pojí s koncentrovanými hereckými výkony zejména hlavního představitele Witolda Matyáše Řezníčka a v domácím prostředí s neobvykle důslednou prací s Live Cinema. Konečně inscenace evropských parametrů.

    Martin Macháček, publicista, Praha: Woyzeck – HaDivadlo, Brno. Rok 2019 byl zřejmě přelomový, protože tolik výjimečných inscenací v jedné sezoně stěží dohledám. Některé vynikaly netušenou lyričností i brutalitou, jiné okázalou formální cílevědomostí, všechny pak předznamenávaly přicházející kolaps. Všechen zmatek, kterou vybrat, jako by se přece jenom zrcadlil v jedné z nich – ve Woyzeckovi Miroslava Bambuška z brněnského HaDivadla. Tato intelektuální lavina, hymna neklidu rozšiřuje zornice a lije lávu do žil. Svědčí o aktuální (jakožto dlouhodobé) kondici brněnské scény jako generační platformy i o „Bambuchově“ věčném mládí.

    Nina Malíková, redaktorka a kritička, Praha: Přes avizovanou a pro diváka odstrašující délku inscenace pro mne byli Andělé v Americe v MDP (ABC) napínavou podívanou se spoustou zajímavých hereckých výkonů. Andělé v Americe jsou pro mne dalším kamenem do pečlivě promýšlené dramaturgické stavby repertoáru tohoto pražského divadla na vzestupu.

    Luboš Mareček, publicista, Brno: Miguel de Cervantes, Jan Mikulášek, Martin Sládeček: Don Quijote – Divadlo Husa na provázku Brno. Umně vrstvená polytematická hra na Dona Quijota s Donem Quijotem a také o Donu Quijotovi. Všechny její roviny jsou srozumitelné, nepůsobí v půdorysu dvouhodinového večera uměle, přeplácaně ani samoúčelně. Přesahy ikonického snílka k současnosti tým jasně nasvěcuje a traktuje. Inscenace je tedy nejen divadelně působivou a zábavnou podívanou, ale důmyslnou architekturou kvalitního scénáře, je i poctou myšlenkové košatosti barokní prózy, variací jejích spletitých motivů a témat. A v pomyslném protipólu je současným holdem dnešnímu donkichotství i svéráznou inventurou jeho podob a smyslu.

    Vladimír Mikulka, redaktor časopisu Svět a divadlo, šéfredaktor portálu Nadivadlo, Praha: Hlasuji pro Fričovo Burnout aneb Vyhoř! v A studiu Rubín.

    Iva Mikulová, divadelní vědkyně, Brno: Don Quijote – Divadlo Husa na provázku (režie Jan Mikulášek). Inscenace nabízí velmi promyšlený a mnohovrstevnatý pohled na hlavní témata Cervantesova románu (nenaplněné touhy, snílkovství, pochybnosti o světě i sobě samém), která Jan Mikulášek a Martin Sládeček zpracovávají do originálního inscenačního pojetí, které je aktuální výpovědí o současném světě.

    Alena Morávková, literární a divadelní historička, Praha: Mým tipem je Romeo, Julie a tma, inscenace Hany Burešové v Divadle v Dlouhé, která dokonale vystihuje tísnivou okupační atmosféru, v níž se lámou osudy dvou mladých lidí. A také oceňuji výkony dvou protagonistů, Marie Poulové a Pavla Neškudly, pro přirozenost a empatičnost jejich hereckých projevů.

    Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, Ostrava: Karel Jaromír Erben: Kytice – Činohra Národního divadla Praha (režie SKUTR). Současná, poetická, imaginativní a nesmírně inspirativní interpretace jednoho z nejzásadnějších děl české literatury 19. století. Obrazivé divadlo, technicky vymazlené a skvěle provedené (scéna Jakub Kopecký), jehož organickou součástí jsou zaujaté jedinečné herecké výkony napříč generačním obsazením a v mimořádných kostýmech Simony Rybákové. Vše v dokonalé až neuvěřitelné a záviděníhodné symbióze a souhře! Pro mě po dlouhé době silné divácké okouzlení a intenzivní radost z krásného magického divadla, od začátku až do konce představení. Divadlo, které má smysl!

    Štěpánka Nohýnková, publicistka Praha: Z letošních mnou zhlédnutých divadelních inscenací po dlouhé úvaze vybírám Krobotovu dramatizaci románu bratří Mrštíků Rok na vsi v Divadle pod Palmovkou v režii Michala Langa. Krobot podle poněkud nudného románu napsal poutavé drama, ve kterém s napětím sledujeme osudy jednotlivých postav. Langova vyvážená režie s pevným názorem na pojetí charakteru jednotlivých postav udělala z této inscenace naprostou klasiku, v dobrém slova smyslu. Výborné výkony všech aktérů, nápaditá scéna. Výtečná práce s dětskými herci. A také výtečná jevištní mluva, přesné užití nářečí, včetně dětí.

    Jana Paterová, divadelní kritička, Praha: Tony Kushner: Andělé v Americe – Městská divadla pražská.

    Petr Pola, ředitel festivalu Malá inventura, Nová síť, Praha: Maryša (mlčí) je vyvrcholením linky zaměřené na oživování české klasiky. Na půdorysu hry bratří Mrštíků vzniklo nové původní zpracování, které si vystačí s pronikavostí gest a mocí obrazů. Upozaděním textu, které kongeniálně osvobozuje magii sedimentovaných archetypů moderního života, se Čermákovi podařilo najít klíč k Pandořině skříňce, v níž mlčení našlo svůj hlas. Ještě musím zmínit pokračování svébytných a v Čechách neopakovatelných obrazných choreografií Marie Gourdain v inscenaci Medúza (tYhle), inspirované Vorem Medúzy romantického malíře Théodora Géricaulta. Do třetice Small Talk Anny Duchaňové (Anička a letadýlko), který zúročuje její dosavadní divadelní pouť životem.

    Kateřina Rathouská, kreativní producentka Českého rozhlasu a divadelní publicistka, Praha: Burnout aneb Vyhoř! – A studio Rubín. Autorskou inscenaci připravili třicátníci, možnost vyhoření se však zdaleka netýká jen jich. Proto oceňuji, že se do tématu někdo pustil, navíc velmi originálním způsobem. Na jevišti se potkávají herci s divadelníky jiných profesí. Tvůrci využili různorodé texty a nebáli se sebeironie a trapnosti. Výsledkem je svérázný (v pozitivním slova smyslu) tragikomický počin, přičemž občas ani není jisté, zda jde o fikci, nebo osobní zkušenosti účinkujících. Doporučuji nejen divákům, kteří se cítí přepracováni.

    Jiří Bilbo Reidinger, klaun, Nová Ves pod Pleší: Francouzská předpremiéra Parbleu! Jedineční klauni Jean-Paul Lefeuvre a Didier André! Stavějí si imaginární dům a žonglují, akrobatí a s noblesou prožívají situační karamboly, ve kterých se zrcadlí lidské nebe, peklo, ráj… snivost… Vše s nadhledem, ironií clownů a vynalézavou vzájemnou láskou. Po představení se objímáme a lidská sounáležitost pokračuje… Škoda, že se nehodí podpořit i komedii Quijoti, kterou jsem připravil pro Divadlo Na Rejdišti, pro intenzitu, se kterou budoucí činoherní adepti podstoupili cestu k fyzicky náročnému druhu divadla a bezezbytku naplnili podtitul – Když je svět převrácený, postav se na hlavu!

    Jan Rejžek, kritik a publicista, Praha: Burnout aneb Vyhoř! – A studio Rubín. Mimořádně vtipná a sebeironická sonda nejen do pocitů zmaru jedné generace v jízlivém zrcadle Jana Friče. A kdekoli hraje vždy skvělá Natálie Řehořová, neváhám a a priori hlasuji!

    Marie Reslová, kritička, Praha: Objevem pro mě letos byla hra Franze Grillparzera Sláva a pád krále Otakara i obě její inscenace – Michala Háby v Komedii, kterou nominuji v anketě, a Dušana D. Pařízka ve Volkstheater Wien. K tomu první a skvěle komentované české vydání textu (MDP, edice Nápovědní kniha). V Hábově režii se ve věčné hře o moc ironicky mísí fousatý patos 19. století a klipové popkulturní citace, to vše zarámováno rockovým koncertem. Překvapivě to funguje, jen konec ztrácí obrysy v záplavě divadelní krve. Šílené panoptikum ambicí, zrady, podlézavosti i chtíče a velká show. Pařízek je ještě mrazivější. Jeho Grillparzer je díky Karlu Dobrému v titulní roli monumentální osobní tragédií, zároveň zábavnou a výsměšnou úvahou nad politickou současností Evropy.

    Kateřina Seidlová-Hrušková, herečka, členka činoherní komise Thálie, Praha: Viděla jsem ve Stavovském divadle Oběd u Wittgensteina a byla jsem ohromená naprosto mimořádnými hereckými výkony, po všech stránkách. Navíc úžasná hra, za mě nejlepší, co jsem v ND viděla, a v poslední době vůbec.

    Antonín Schneider, taneční pedagog a dramaturg, Praha: Kylián – Mosty času, Balet Národního divadla Praha. Poslední Kyliánův večer s další novinkou Gods and Dogs představuje unikátní profil větší části jeho kariéry od osmdesátých let minulého století. Kylián tentokrát osobně vedl konečnou fázi nastudování, tím cennější je celý projekt, protože ve své aktuální dramaturgii se soubor vrací spíše proti proudu času k romantickým kořenům. Kyliánovy práce představují absolutní laťku pro všechny interprety, asistenty i inscenátory. Doufám, že soubor výjimečnou výzvu unese nejen při premiéře a prvních reprízách, ale po celou dobu platnosti licence – to je vždy mimořádně náročné!

    Marcel Sladkowski, historik a kritik, Zlín: Leoš Janáček: Osud – Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava. Mimořádná inscenace a mimořádné hudební nastudování operního skvostu, který bývá tak mimořádně málo k vidění a slyšení. Snad na tom skvělý počin ostravských dokáže něco změnit.

    Vítězslav Sladký, šéfredaktor magazínu Musical-opereta, Plzeň: Michael Kunze, Sylvester Levay: Elisabeth – Divadlo J. K. Tyla Plzeň. Nejúspěšnější muzikál kontinentální Evropy napsaný v němčině čekal na svoji českou premiéru neskutečných 27 let od světové premiéry ve Vídni. Sisi konečně zpívá česky zásluhou překladatele Michaela Prostějovského a režiséra a šéfa plzeňského muzikálového souboru Lumíra Olšovského. V repertoárovém divadle, jež neumožňuje seriálový provoz, vznikla velkolepá inscenace s akcentem na výborné pěvecké výkony zejména Pavla Režného, Jana Kříže, Soni Hanzlíčkové Borkové či Venuše Zaoralové Dvořákové. Soubor jasně ukázal, že si může troufnout i na nejnáročnější celozpívané tituly.

    Vlasta Smoláková, divadelní historička, Praha: Ingmar Bergman, Lucie Trmíková, Jan Nebeský: Soukromé rozhovory – Divadelní spolek Jedl (scéna a režie Jan Nebeský). Strhující elixír pronikavě neúprosné, přitom pobavené sebereflexe a suverénní, přitom komediantsky svobodné profesionality – ve výpravě aspirující na Zlatou trigu! Druhým tipem je Franz Grillparzer: König Ottokars Glück und Ende / Štěstí a pád krále Otakara – Volkstheater Wien (režie Dušan D. Pařízek). Režisér Pařízek zraje jako víno. Jako dnes málokdo ví, s kým, o čem, jak a pro koho! Pro mne vzácné potěšení a těšení do budoucna.

    Jana Soprová, redaktorka Divadelních novin, Praha: Jaké divadlo mě v loňském roce nejvíc bavilo? Když lovím v paměti, tak vždy fungují hry Tomáše Dianišky (tentokrát Transky, body, vteřiny a Bezruký Frantík) a jako velké divadlo dvě inscenace z jevišť pražského ND – Za krásu na Nové scéně a scénická verze Kytice tvůrčího dua SKUTR ve zlaté kapličce. Ve finále volím Kytici, která pro mě nejlépe splňuje propojení uměleckého počinu a zároveň velmi diváckého kousku. Zajímavé zpracování české klasiky, vizuální kouzla, pár překvapivých hereckých výkonů.

    Barbora Soukupová Osvaldová, produkční, Praha: Hlasuji pro inscenaci Bratr spánku ve Švandově divadle.

    Tomáš Suchánek, manažer Divadla Petra Bezruče, dramaturg a ředitel Dream Factory, Ostrava: Tony Kushner: Andělé v Americe – Městská divadla pražská. Po inscenaci Dynastie v Huse na provázku a opeře Sternenhoch na Nové scéně jsou pro mě Andělé v Americe triumfálním návratem Michala Dočekala na pražskou činoherní scénu a Městská divadla pražská, s nemalým přispěním dramaturgie divadla Komedie (Nepřítel lidu, Vladař, Sláva a pád krále Otakara), divadlem aspirujícím na titul Divadlo roku 2019.

    Tereza Šafářová, studentka Katedry teorie a kritiky DAMU, Praha: Transky, body, vteřiny – Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Inscenace Tomáše Dianišky, inspirovaná dnes už téměř zapomenutým skandálním příběhem atletky Zdeny Koubkové, která trpěla vrozenou vývojovou vadou reprodukční soustavy, je silnou výpovědí o lidské závisti, krutosti, ale především nesnášenlivosti. Jakub Burýšek dokáže velmi sugestivně obsáhnout problematičnost osudu Koubkové, která je v jeho podání křehkou, stále zraňovanou „dívkou“, ale zároveň i člověkem s obrovskou energií a nezdolným elánem, který ho navzdory všem perzekucím žene stále dál.

    Lenka Šaldová, kritička a muzejní kurátorka, Praha: Domácímu opernímu divadlu pro mě v tomto roce opět jednoznačně vládne Janáčkova opera ND Brno – inscenacemi Jiřího Heřmana (Růžový kavalír), SKUTRu (Hoffmannovy povídky), Davida Radoka. Hlasuji pro Tři fragmenty z Juliette / Lidský hlas v režii posledně jmenovaného: pro tuhle nádherně poetickou, výtvarně i herecky vytříbenou inscenaci. Jakkoli se hraje na velkém jevišti, je to zážitek veskrze niterný, až bolestný, bolestně krásný. I díky dirigentu Marku Ivanovićovi a sopranistce Janě Šrejma Kačírkové.

    Jakub Škorpil, redaktor časopisu Svět a divadlo, Praha: Využívám možnosti upozornit na inscenace, které pro své prosincové premiéry vždy trochu zapadají. A dávám hlas inscenaci Press paradox kolektivu 8lidí (Petr Erbes, Nina Jacques, Boris Jedinák, Anna Klimešová, Viktorie Vášová, Vendula Bělochová, Karolína Kotrbová, Zuzana Sceranková) a KALD DAMU v Divadle DISK. Je to insitně hravé, a přesto politické divadlo. Inscenace, která se pro dokumentárnost a apelativnost nevzdává fantazie, hry a… divadla. Na 8lidí chci touto cestou upozornit i vzhledem k jejich nadmíru podařené účasti v projektu Sametová simulace, konkrétně části Federál.

    Ema Šlechtová, studentka, redaktorka časopisu Loutkář, Praha: Inscenace Prefaby (Plata Company + mir.theatre, Drama Label) pracuje s absolutním minimalismem. Hlavním scénografickým prvkem jsou betonové bloky reprezentující paneláky a život v nich. Postavy a loutky hmotně neexistují, jsou tvořeny zvukem, světlem a imaginací. Dokonale propracovaný a naprogramovaný model tří bytových jednotek, ve kterém se automaticky otevírají malá dvířka, rozsvěcují a zhasínají světla nebo se otřásá pračka, nechává vhlédnout do života chodících mrtvol – obyvatel města Pripjať. Dominik Migač, autor konceptu a herec, vytváří zcela unikátní divadelní zážitek.

    Gabriela Špalková, kritička, Plzeň: Mimořádný umělecký zážitek přinesla v Divadle J. K. Tyla v Plzni česká premiéra baletu světově proslulého maďarského choreografa Yuriho Vámose Červený a černý podle Stendhalova románu. Yuri Vámos vytvořil na jevišti Nového divadla na hudbu sira Edwarda Elgara strhující představení, jež se vyznačuje působivou stylovou čistotou a absolutní estetickou hodnotou. V hlavní roli exceluje Gaëtan Pires, který zde naplno rozvíjí svůj smysl pro výraz a vystižení postavy s pravým francouzským espritem. Precizně jsou v této inscenaci provedeny všechny výstupy – sólové i sborové – a jejich sdělnost je mimořádná.

    Veronika Štefanová, divadelní publicistka Českého rozhlasu Vltava, Praha: Za nejvýraznější počin považuji inscenaci Vladař. Režisérka Anna Klimešová s dramaturgem Petrem Erbesem adaptovali Machiavelliho politologickou klasiku vtipně a chytře. Společně s pěticí herců provázejí světovými politickými dějinami autoritářských a diktátorských režimů. Aniž by se snažili říci, co je a není špatně, podstata sdělení nebezpečně odkazuje k dnešku. Černý humor a cynismus gradují do překvapivých absurdních situací. Důkaz, že v českém divadle dozrává nová talentovaná a odvážná generace.

    Jan Štych, dirigent a člen operní komise Cen Thálie, Brno: O všech zhlédnutých inscenacích si píši poznámky. Většinou nejsou k inscenátorům příliš lichotivé, zejména pro ledabylou práci s herci nebo z nedostatečného respektu k dílu samému. Jediný opravdu kladný dojem v roce 2019 ve mně zanechala inscenace opery W. A. Mozarta Idomeneo. Po dlouhé době jsem viděl výborně režírovanou operu Arilou Siegert, jen škoda, že nezarámovala svou režii alespoň moderním náznakem barokně laděné výpravy. Norbert Baxa výborně dirigoval krásně hrající orchestr, Idomenea zpíval Philippe Castagner. Barbora Polášková v roli Idamante předvedla po všech stránkách výborný výkon, rovněž Markéta Böhmová v roli Ilii, ale pěvecky nejlepší byla Elektra Petry Šimkové-Alvarez (krásný, zdravý hlas).

    Šárka Švábová, redaktorka Literárních novin, Praha: Svůj hlas bych chtěla dát Kushnerovým Andělům v Americe v režii Michala Dočekala. Oceňuji odvážný dramaturgický tah, s nímž divadlo ABC uvedlo na českou scénu monumentální dílo. Michal Dočekal svou první režií ve funkci uměleckého šéfa dokázal razantně přeorientovat dosavadní směřování MDP. Pokus se po všech stránkách vydařil (režie, hudba, scénografie). Ale největší zásluhu nesou herci, kteří čtyřhodinové představení nadmíru dobře utáhnou.

    Alexej Švamberk, novinář a hudebník, Praha: Tramvestie Petra Wajsara na osobité texty Pavla Novotného. Do operní podoby se podařilo přenést textovou koláž hovorů, jimiž lidé komentovali cestu tramvají číslo 11 z Liberce do Jablonce, a povýšit ji na jevištní útvar, jemuž dominuje zpěv. Vzniklo soudobé originální dílo, které reflektuje realitu, přestože není narativní. Wajsar se jím zařadil do linie reprezentované Stevem Reichem, Gavinem Bryarsem i totalisty z okruhu Bang On A Can, aniž by kohokoli kopíroval.

    Martin J. Švejda, divadelní historik a kritik, Praha: Dva sešity (Handa Gote Research & Development v Alfredu ve dvoře): lehce, dokumentaristicky a hračičkářsky umanutě o nostalgickém a fetišistickém upínání se k minulosti, kterou si člověk začasté idealizuje, byť ve skutečnosti idylická (zde konkrétně období tzv. normalizace) rozhodně nebyla; o obtížnosti, ba nemožnosti věrohodně, či dokonce pravdivě rekonstruovat minulost. Pro mě nejveselejší i nejpronikavější inscenace roku.

    Michael Tarant, režisér, Praha: Spíše nežli inscenaci roku uvedu kulturní událost desetiletí: Milion chvilek pro demokracii. Jejich setkání, opravdová a kultivovaná, pozvedla značnou část národa. Obnovila étos roku šedesát osm a osmdesát devět. Přispívá k sebeuvědomění a obnově sebevědomí společnosti.

    Jaroslav Tuček, blogger, Brno: Rok 2019 byl pro brněnská divadla obdobím vzestupu. V Divadle Polárka jsem obdivoval mistrovskou režii Zoji Mikotové Ježíškovy košilky Jana Zahradníčka, v Divadle Radost Peškovu adaptaci Kainarovy Zlatovlásky, v HaDivadle experimentálního Lepšíkova Doktoranda Jana Fausta, v BuranTeatru pohybová představení LO:VE a Ondina, pokusnictví Divadla Feste v mrazivém prostředí bývalých městských jatek, muzikálovou podobu Anny Kareniny ve školním Divadle na Orlí, Pitínského Mejercholda ve Studiu Marta, Růžového kavalíra Richarda Strausse v Janáčkově opeře, obnovenou premiéru Mejkusova baletu Bajadéra a Jiráskovu Lucernu v režii Štěpána Pácla. Za nejzářivější úspěch roku pokládám strhující autorskou inscenaci Jana Mikuláška Don Quijote v Divadle Husa na provázku s vynikajícím Dušanem Hřebíčkem v hlavní roli.

    Marie Valtrová, divadelní historička, Praha: Pánský klub Matěje Balcara v Divadle Na Jezerce. Kromě toho, že se jedná o dramatickou prvotinu režiséra Balcara, bych ráda připomněla postavu majitele cykloservisu Edy, kterého hraje Milan Šteindler. Ačkoli se o své postavě vyjadřuje jako o „buranovi“, je Eda citlivka, jehož nevěra zahnala do úzkých. Milan Šteindler, který je ve svém módním sportovním úboru komický, je pro Jezerku přínosnou hereckou akvizicí, stejně jako pánové Rudolf Stärz a Zdeněk Žák. A psycholožka Linda Kristýny Hrušínské půvabným uzlíčkem nervů, který jim svými problémy zdařile sekunduje. Pánský klub je tedy jakousi psychoterapií naruby.

    Roman Vašek, taneční publicista, Praha: Pokud přemítám nad uplynulým rokem a zejména tanečními inscenacemi, na žádný nesporný vrchol nepřicházím. Přesto se mi vybavuje jedno původní dílo, které je ve všech směrech výrazně nadprůměrné. Je jím Kytice Petra Zusky, kterou připravil pro Pražský komorní balet. Jak je pro Zuskovy vrcholné práce typické, i tady staví na protikladech, polaritě světa, v němž se zákonitě doplňuje mužské a ženské, bílé a černé, duchovní a světské, zrození a zánik. Navíc se setkal s výbornými výtvarníky (Jan Dušek, Pavel Knolle, Daniel Tesař), s muzikantem Ondřejem Brouskem i s několika výraznými tanečními individualitami v čele s Dominikem Vodičkou a Lindou Svidró.

    Ladislav Vrchovský, kritik a publicista, Ostrava: Václav Havel: Odcháze – Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Režisér Vojtěch Štěpánek čte Havlovy texty s nevšedním porozuměním pro jejich specifickou poetiku a nachází adekvátní jevištní prostředky pro jejich realizaci. Jeho Odcházení je především komedie, neboť vytěžil maximum z komediálního potenciálu hry. Navíc našel pro jednotlivé osoby velmi vhodné představitele. Jan Fišar v hlavní roli Riegra podává svůj životní výkon.

    Daniel Wiesner, profesor choreografie na HAMU, Praha: Můj osobní tip na inscenaci roku je naprosto jednoznačný: Kylián – Mosty času – Balet Národního divadla. Jiří Kylián je naprosto jedinečnou originální veličinou mezi choreografy. Všechna jeho díla mají hluboce promyšlenou koncepci formálně pohybovou, myšlenkovou a filozofickou. Navíc je večer perfektně dramaturgicky sestavený. Září do sebemenšího detailu promyšlenou choreografií. Pozorného diváka svými nápady každou chvíli překvapí originálním řešením, navíc je dokonale muzikální a má skvělé interprety. Řekni Mozart a uslyšíš jeho hudbu. Řekni Kylián a vybaví se ti jeho choreografie.

    David Zábranský, prozaik, Praha: Jan Mocek: Virtual Ritual, představení v pražském Divadle Archa. Už po několikáté u tohohle autora obdivuji uvolněnost, nepředpojatost, jasnost, výrazovou skromnost a věcnou angažovanost. Panu Mockovi nejde o to, aby působil jako umělec, ale o to, co se s námi děje, v čem žijeme a co nás čeká.

    Michal Zahálka, teatrolog, překladatel, dramaturg, Praha: Vidím to poměrně optimisticky: i v uplynulém roce jsem se potkal s řadou podněcujících/chytrých/zábavných inscenací nejrůznějšího druhu. Mám-li dát tip na jednu, chtěl bych upozornit na inscenaci Všechno, co v nás zkurvili komunisti, kterou v NoDu uvádí Divadlo MASO (režie Adam Skala). Autorsky i herecky naprosto suverénní politické divadlo, které pro jednou nekáže přesvědčeným, ale naopak důvtipně podrývá postoje a přístup nás, co spolu tzv. souhlasíme. Opravdu něco k zamyšlení – a k tomu řácká porce dost brutálního humoru.

    Petra Zachatá, redaktorka, Praha, odchovanec DAMU a Šrámkova Písku: Česká profesionální tvorba v mých očích loni bledla ve srovnání se zahraničními zážitky, ale doopravdy a setrvale mě „zafascinovala“ Odborná porota pražského amatérského uskupení Ojebad. Utahovat si z vlastních řad elegantně a bez urážek je umění, které se Ottovi Linhartovi v absurdně-revuálním scénáři podařilo. Hříčka je to sice přísně interní, ale právě v tom tkví její půvab: kdo nezažil přednášky profesora Císaře a (genderově nevyvážené) debaty na amatérských přehlídkách, nepochopí. Kdo ano, ten si připomene, jaké to je, chechtat se v divadle z plna hrdla, protože si prostě nemůže pomoct.

    Vít Závodský, divadelní kritik a publicista, Brno: Z desítky inscenací souměřitelné úrovně vybírám: Alena Mornštajnová: Hana – Národní divadlo Brno. Oficiálně oceňovaný, hojně překládaný bestseller z roku 2017 se dočkal ve světové premiéře první divadelní adaptace, jejímž tvůrcem i režisérem byl Martin Glaser. Divácky náročná tříhodinová sága ve třicetiletém rozmezí retrospektivně sleduje tragické osudy židovské rodiny z autorčina rodného Valašského Meziříčí. Kvalitní scénář transponuje košatou předlohu poučeně a hutně. Režie vynalézavě pracuje s leitmotivy, paralelností, prostupováním časových rovin i simultánním prolínáním reality a snu, stylově jednotným kreacím dominuje sugestivní výkon Evy Novotné v titulní roli.

    Marie Zdeňková, dokumentátorka scénografie, Praha: Georges Bernanos, Lucie Trmíková: Zlý sen – Divadelní spolek Jedl (režie a scéna Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Martin Dohnal). Intimní gesamtkunstwerk vyústil ve scénickou báseň s dramatickým obsahem o tom, jak je životodárné bloudit a nebezpečné přijmout v nesnázích pomoc a kochat se ďábelským porozuměním. Divadelní spolek Jedl dovedl během svého působení útvar, v němž se snoubí slovo, pohyb, výtvarné vyjádření, hudba a zvuk, téměř k dokonalosti. Ale ještě něco k dokonalosti chybí. To požehnané něco, co dává věcem tu pravou neodolatelnou životnost. Inscenace mimo jiné vyjadřuje chválu nedokonalosti a nesnadných cest.

    Ivan Žáček, hudební kritik, Praha: Soukromé rozhovory – Divadelní spolek Jedl (režie Jan Nebeský). Intenzivní divadelně vytříbená sonda jednoho partnerského vztahu, která při zkoumání procesu jeho rozkladu chce být a je ještě drastičtější než Ingmar Bergman.


    Komentáře k článku: Inscenace roku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,