Divadelní noviny > Kritika

Ingmar Bergman je hodně tvrdý partner

Mezi loňskými celosvětově vzpomínanými stými výročími náleželo nejpřednější místo konci první světové války, která změnila mapu Evropy a dala mimo jiné vzniknout Československu. V kulturní oblasti nešlo přehlédnout sté výročí narození švédského scenáristy, spisovatele, divadelního a filmového režiséra Ingmara Bergmana. U nás se bergmanovské jubilem připomnělo projekcemi v kinech a v ČT, vydáním svazku filmových povídek Hodina vlků a rovněž divadelními inscenacemi.

Studentská předehra

Hned v lednu 2018 se uskutečnila premiéra adaptace Bergmanovy filmové povídky a samozřejmě i filmu Šepoty a výkřiky. Pro pražský DISK ji zinscenovali studenti Katedry činoherního divadla na DAMU, režíroval Norbert Závodský. Inscenaci pro pořádek jen zmiňme, protože její existence skončila v polovině roku, když ročník absolvoval studia. Nicméně douška: herecká intenzita a barevná kompozice právě tohoto Bergmanova filmu je natolik epochální, drásavá, těžko zapomenutelná, že studentská inscenace je předem handicapovaná. Postavy sice vyslovují věty z Bergmanova díla, ale inscenační prostředky studentského souboru jsou z podstaty věci zásadně omezené. Obecně sice platí, že herec téměř jakéhokoli věku může ztělesnit postavu rovněž jakéhokoli věku, jenže pak nastávají obtíže konkrétních realizací a právě Šepoty a výkřiky v DISKu demonstrovaly jeden takový náraz na limity potkávání se materiálu předlohy a lidského „materiálu“ inscenátorů.

Věnujme se tudíž detailněji jiným dvěma bergmanovským inscenacím, jejichž premiéry se uskutečnily v hlavním městě ke konci loňského roku a dělilo je od sebe několik dní a několik málo stovek metrů.

Bez kudrlin

Nedlouho po premiéře Pustiny, scénického oratoria opírajícího se o dílo anglického básníka, dramatika a esejisty T. S. Eliota, přidal pražský Divadelní spolek Jedl do svého repertoáru Soukromé rozhovory, bergmanovské variace na téma manželství a ztráty víry. V obou případech se hraje v pražském podzemním prostoru DUP39, scénáře obou titulů napsala Lucie Trmíková, scénu navrhl a režie se ujal Jan Nebeský. V obou inscenacích má výrazné zastoupení živě hraná hudba, v prvním případě je jejím skladatelem i klavírním interpretem Martin Dohnal, v bergmanovské inscenaci trumpetista Ladislav Kozderka. Obě inscenace zmiňuji takto pospolu kvůli jisté tematické blízkosti – témata bolestného duchovního hledání, rozdílného vnímání světa u muže a ženy či tíhy času a jeho prožívání lze nahmatat u obou titulů. Pustina je ovšem výrazně dynamičtější a zároveň kontemplativní, také výpravnější, nadto se v ní herecká akce spojuje se soudobým tanečním projevem (v provedení dvou členů souboru 420PEOPLE). A ještě jeden rozdíl: zatímco Eliotovy texty jsou – spolu s úryvky ze starozákonní knihy Kazatel – v Pustině využity k výslednému tvaru, o němž se nedá říct, že je takzvaně eliotovský, zato o něm lze prohlásit, že je to dílo vyvedené v intencích předchozí produkce Jedlu, že je to typická „nebesština“, tak Soukromé rozhovory dají od prvních okamžiků pocítit typickou „bergmanovštinu“.

Scénu Nebeský navrhl naprosto minimalistickou: dvě křesílka, ke konci inscenace k nim přibude kolečkové křeslo, změnu prostředí a času vizuálně ilustrují různé koberce, na nichž se hraje; herci koberec po určité pasáži srolují a rozvinou další. Těchto ploch se vystřídá pět a barevně jsou sladěny s kostýmy, jejichž metamorfózy leží především na Lucii Trmíkové; Martin Pechlát projde jednou proměnou, Alois Švehlík zůstává po celou dobu v tmavých kalhotách a tmavém roláku, tento decentní „look“ chce vyjádřit střídmost protestantského kněze, jehož tu Švehlík zosobňuje. Trmíková s Pechlátem představují do sebe zaklesnutý, slovně se zraňující pár, který vede hovory přetékající neporozuměním. Duchovní otec, střídavě rozmlouvající s každým zvlášť, nedává rozhřešení, spíše poskytuje terapeutické naslouchání. Břemeno rozhovorů nese Trmíková. Její žena je aktivní, toužící, trápící se; žena, která si našla boční vztah, protože už nemohla snést sulcovitost soužití s mužem, jehož představuje Pechlát. Dialogy s knězem jsou možná až příliš doslovně bergmanovské, jakoby přímo přelité ze světa geniálního Švéda. Kdežto dialogy Trmíkové s Pechlátem balancují mezi tragičností a hořkou komikou a v jejich vrcholných okamžicích nevíte, zda se smát či plakat. Je to mimořádně živoucí!

Určujícím znakem Soukromých rozhovorů je obnaženost, oproštěnost. Kromě jednoho okamžiku, kdy si muž a žena nasadí na hlavy masky a sedí nehnutě vedle sebe jako dvě zcela nekompatibilní bytosti – on má otvor jen pro oči, ona otvor pouze pro ústa –, je tato inscenace Jedlu prosta scénických „divočin“ typických pro režijní imaginaci Jana Nebeského. Zde se valnou většinou spěje ke smyslu přímo. Soukromé rozhovory jsou přiznanou poctou Bergmanovi, komorní, střídmou, ale nikoli jen příležitostnou.

Tak dejme zase tu naši

Když se rozhrne opona a divák znalý současného repertoáru Divadla Na zábradlí spatří scénografické řešení Marka Cpina pro inscenaci Persony, je doma. Je to další z pokojů/bytů zcela vyplňujících malé jeviště na Anenském náměstí. Jak je pro nynější Zábradlí typické, scénografie zůstává táž po celou dobu inscenace, což se dá vyložit jednak ryze technicky (scénografie je natolik „zapasovaná“ do jeviště, že s ní těžko lze hýbat), jednak samozřejmě (a především) významově – Na zábradlí se budují esteticky dopracované příbytky/mikrokosmy, do nichž vnější svět proniká pouze v ozvucích, které se ve figurách nacházejících se zrovna uvnitř zhusta projevují různými úchylkami a výchylkami; v pojetí postav a nahlížení na ně se snad i dá mluvit o kombinaci autismu, agorafobie a behaviorismu. Každý ten příbytek má tedy styl a podstatný smysl. V Personách nabyl podoby skandinávsky designovaného prostoru, otevřeného kvádru, jehož čtyři stěny (boky, zadní stěna a strop) sestávají z příček ze světlého dřeva. Vše je seversky čisté: stěny jsou holé, rekvizity minimalistické, kostýmy barevně k tomu vyladěné, převažují u nich odstíny hnědé a béžové.

Do této spartánské kostky vcházejí postavy rozehrávající adaptované epizody z několika Bergmanových filmů či stejnojmenných filmových povídek, které jsou literárními díly svého druhu: ze Sedmé pečeti, ze Scén z manželského života, z Podzimní sonáty, z Hodiny vlků, z Persony. Johan (Jakub Žáček) a Marianne (Petra Bučková), pár ze Scén z manželského života, se na scéně objevují opakovaně, jako leitmotiv a tmel kaleidoskopu poskládaného z jednotlivostí. Jejich výstupy náleží k těm nejdrásavějším i nejzábavnějším; řečeno steigerwaldovským termínem – jde o naprostou tragigrotesku. Ovšem Žáček, jehož Johan je ironický, šklebivý a cynický, jen pokračuje ve výrazu, který si předtím nastavil v inscenacích Mýcení a Dobří chlapci. Takže jsem se těžko ubránil dojmu, že tentokrát už se potkávám se šarží.

Odvozenost je pak určujícím rysem Person, k nimž scénář napsal a které režíroval Jan Mikulášek. Jako ten, kdo před třiceti a více roky lačně nakoukával Bergmanovy filmy ve Filmovém klubu, až mu do značné míry určily náhled na lidské soužití a soužení, vlastně nemohu brát Mikuláškovy Persony úplně vážně, protože nenacházím odpovědi na základní otázky: Proč to takhle inscenovat? Proč vytvářet epizodický digest z Bergmana, jehož filmová poetika sice Na zábradlí není bohapustě kopírována, což je plus – avšak co je nabízeno místo toho? Přetavení až znásilnění v zásadě do téhož výrazu a stylu, který scéně dominuje v posledních letech. Z inscenací Zábradlí se stává obligátní záležitost: herci jsou sehraní a v některých jednotlivostech až excelentní (konkrétně v Personách například Jana Plodková v roli Almy), pro výtvarná řešení lze použít dobově příznačný přívlastek „vymazlená“, ale prakticky v každé inscenaci z posledních let se vyskytují ironické humory, škleby, exhibicionistické výkruty, nic vlastně není řečeno úplně vážně, výsledkem je vydesignovaná polovičatost: efektnost, preciznost, jenže současně i úmornost a nepřekvapivost.

Jistěže i Soukromé rozhovory vyprodukované Jedlem jsou ve své podstatě odvozené, ale současně je v nich přítomna určitá opravdovost. Příklad: ústřední manželský dialog sice rovněž obsahuje ironii a ambivalentnost, ale není v tom předvádivost, ekvilibristika. O nuance, o ty běží!

Vedení Divadla Na zábradlí si vyladilo herecký soubor tak, že v něm v současnosti není v angažmá – ale ani spolupracovníkem! – jediný herec, jediná herečka pokročilejšího věku; posledním takovým obsazením byla role Olgy Havlové v podání Marie Spurné v inscenaci Velvet Havel. Přitom ale současná sestava Zábradlí není výslovně a vyhraněně generační. Lze v ní ovšem vysledovat – lhostejno, zda vědomou, či podvědomou – spřízněnost čtyřicátníků, kteří si u sebe ponechali nebo k sobě přibrali několik málo o něco mladších či o něco starších jednotlivců, již s nimi srostli v jednolitý organismus. Umělecké vedení a soubor tak veškerou hmotu světa propasírovávají touto jednolitostí a určitý druh lidské zkušenosti jim uniká. Důsledkem je pak jistá monotónnost hereckých projevů a inscenačních řešení. Vztaženo k Personám: právě důležitá bergmanovská dimenze velmi různé životní zkušenosti dané i věkem v inscenaci téměř úplně absentuje.

Zatracení diváci

Na závěr poznámka na adresu publika: při premiéře Soukromých rozhovorů byl hned v úvodu ztišený dialog Aloise Švehlíka a Lucie Trmíkové narušen hlasitým zvoněním mobilního telefonu, který jeho majitelka v první řadě hlediště ne a ne nahmatat, až tedy herečka pravila, že počká. Ti, kteří s dámou přišli a seděli vedle ní, se tím bavili… Legrace k popukání. Na premiéře Pustiny si zase jedna divačka snímala scénu mobilním telefonem. Na druhé premiéře Person pak publikum připomínalo tuberkulózní léčebnu; z různých řad se někdy přímo polyfonicky rozléhalo chrchlání, takže zachytit dialogy na jevišti byl občas kumšt. Někdy je návštěva divadla poněkud na nervy.

Autor pracuje v ČT, editor webu Artzona.cz

Divadelní spolek Jedl, Praha – Soukromé rozhovory. Režie a scéna Jan Nebeský, scénář Lucie Trmíková, hudba Ladislav Kozderka, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra 28. listopadu 2018.

Divadlo Na zábradlí, Praha – Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony. Překlad Zbyněk Černík a Dagmar Hartlová, režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéry 6., 7. a 9. prosince 2018.

• Autor: Josef Chuchma
• Publikováno: 20. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ingmar Bergman je hodně tvrdý partner

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ