Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Improvizace jako způsob myšlení

    Pod názvem Epištoly v kapitolkách šel Jan Schmid po stopách svého uvažování o světě, přírodě, člověku, společnosti, umění, divadlu v rozloze málem půlstoletí. Jsou to pouhé paběrky, ale v jejich nesouvislosti a roztržitosti je jednota daná nikoli apriorně přivlastněným systémem abstraktního uvažování, ale hlediskem (i když to slovo příliš nesedí, protože ve hře jsou vedle rozumu a intuice všechny smysly) svérázné osobnosti o vše se zajímající a všemu se divící, stále hledající, stále v pohybu, stále na cestě.

    Jan Schmid

    Krédo Jana Schmida (na snímku): Aktivní divadlo, aktivní myšlení, aktivní divák. FOTO PAVEL VÁCHA

    Vědomí spojitostí a souvislostí vysvobozuje přemýšlivého divadelníka (který je zároveň výtvarníkem, hudebníkem i spisovatelem) ze zajetí konvenčních klišé, pojmových i výrazových, jak bují v kruzích uzavřeně profesionálních, ať už uměleckých nebo filosofických. Schmidovo oblíbené slovo je organický, jinak přirozený nebo autentický. Umělecké dílo je chápáno jako organismus. Nejvhodnější příměr skýtá strom.

    Existuje dvojí teorie: jedna staví dům od střechy abstrakcí, čímž si znemožňuje pohyb nahoru i dolů a nezbývá jí než se učeně převalovat ve vzduchoprázdnu; druhá, kterou vysocí myslitelé za teorii nepovažují, začíná od konkrétních základů, od kořenů a postupuje, roste podle svých možností a sil vzhůru k nebi, ke slunci. Nikdy svého cíle nedosáhne (žádný strom neroste do nebe), ale hodnocena bude podle svého úsilí. Tuto cestu můžeme nazvat transcendencí, přesahováním lidských možností. Skutečných i zdánlivých.

    Všemi směry (nahoru i dolů, dopředu i nazpátek, vpravo i vlevo) zacílená hra je otevřená rozumu i instinktu, smyslům i citům, tradici i novotě, řádu i náhodě. Náhodě přisuzuje Schmid zvláštní význam a důležitost. S náhodou počítám vždycky. Jsem stále v jejím očekávání, jakoby na ni připraven, ale ona stejně překvapí a přichází jinak, než jsem čekal. Náhoda hraje klíčovou roli ve Schmidově metodě herectví a tvorby vůbec, kterou si sám pojmenoval jako kolektivní tvorba a improvizace.

    Taková tvorba počítá s lidskými schopnostmi a možnostmi, ale i s lidskou nedokonalostí, která se stává paradoxním měřítkem lidskosti. Dokonalý může být jen uzavřený chod přesného mechanismu. Co je organické, co je lidské, v sobě vždy nese prvek nedokončenosti, nedovršení. Vždy něco chybí, to však není důvod k rezignaci, ale k aktivitě, k překonávání zábran, k hledání toho, co zbývá. A toho je vždycky habaděj, mám-li použít toho pěkného slova. Improvizace ve Schmidově pojetí není libovůle, ale způsob myšlení i s jistou vyšinutostí, aby se člověk sám sobě divil.

    Dalším klíčovým slovem Jana Schmida je čas. Řada kapitolek je věnována inscenacím s historickými náměty. Neoperují však konvenčním chronologickým postupem, ale volnými souvislostmi, časovými převraty a skoky, strukturovaným chaosem. Překvapivé spojení faktografie a mýtu se realizuje skrze metaforu, která podle Šklovského porušuje automatičnost slova (a nejen slova, ale i děje, obrazu, postupu! – ZH); automatičnost se mění proto, aby se uchovala konkrétní souvislost mezi jevem a slovem (výrazem – ZH).

    Cílem metaforického divadla faktu (jak jsem si je svého času pojmenoval) není rekonstrukce historických událostí, ale konfrontace minulosti s přítomností. Přítomnost je přitom reprezentována divadelní partou, stojící proti objektivnímu materiálu jako hledající a zpředmětňující subjektivní činitel. Hotová, ukončená minulost se aktivním přístupem otevírá. Minulost se zpřítomňuje a přítomnost historizuje. To vše pod předpokládaným horizontem budoucnosti.

    Otevřenost textu (ať divadelního nebo teoretického) počítá s otevřeností adresáta. Teprve setkáním s veřejností se proces tvorby dovršuje. Mezerovitá montážní struktura, fragmentární charakter uvažování, asociativní a metaforická řeč si vyžadují otevřené vnímání, schopnost a ochotu domýšlet, dociťovat, dopředstavovat si. Aktivní divadlo a aktivní myšlení o něm hledají aktivního diváka a čtenáře.

    Jan Schmid: Epištola v kapitolkách. Edice a doslov Eva Kulová. Vydala nakladatelství KANT a Aula, Praha 2012.


    Komentáře k článku: Improvizace jako způsob myšlení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,