Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Ima jedna cura mlada

    Název nové inscenace režiséra Jana Friče a dramaturgyně Kateřiny Součkové má lehce provokující název: Už není třeba dělat vůbec nic. Na první pohled se zdá, že je produkce Divadla v Dlouhé svérázným příkladem myšlenky „nerůstu“, již do veřejné diskuse o podmínkách práce v českých divadlech vnáší část divadelníků mladší a střední generace. Kritizují systém, jenž je nutí k chrlení nových a nových inscenací bez ohledu na přirozené tvůrčí potřeby i možnosti a tak nezbytně vede k tvůrčímu vyhoření. Ostatně k tomuto tématu se Frič před několika lety silně vyslovil, když v autorské inscenaci nazvané Burnout aneb Vyhoř! na scéně malostranského A studia Rubín společně s kolegy komentoval vlastní zkušenost.

    Na projekci ve velkém detailu sledujeme každý záchvěv obličeje Marie Poulové (dále zleva Pavel Neškudla, Anna Tomanová a Miroslav Zavičár) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Dalo by se jen s mírnou nadsázkou říct, že v duchu názvu inscenace nedělají postavy na jevišti Divadla v Dlouhé nic, jen tak existují a mluví, těžko ovšem říct, o čem. Něco přes hodinu sledujeme divný, na Fričovy poměry dost minimalistický tvar, v němž se lidé a slova jen tak přelévají po scéně jako mořské vlny a v pozadí temně zní naléhavá, hučivá hudba. Sotva se chytneme nějakého tématu, vztahu nebo náznaku děje, zaniknou mezi dalšími, jež se právě vynořily.

    Hned na začátku usedla vpravo na scéně zády k nám a čelem ke kameře Marie Poulová. Centrální prostor vyplňuje promítací plátno, na němž ve velkém detailu sledujeme každý záchvěv jejího obličeje, většinou netečně zahleděného do dáli a jen občas nepředvídatelně vstupujícího do kontaktu s textem či děním na scéně. V reálu pak můžeme ve výstřihu dlouhých šedých šatů, jenž sahá až k bedrům, obdivovat ladné křivky jejích zad.

    Hrací prostor ze tří stran ohraničuje zábradlí se zavěšeným záchranným kruhem. Evokuje palubu lodi nebo přístavní molo, ostatně všech pět herců v ležérním bílém oblečení působí jako výletníci na pobřeží. Autorská inscenace o plavbě vycházející z četby středomořské litaratury a odevzdání se touze po sobě, čteme v programu slogan ozřejmující téma inscenace hned za lapidárním podtitulem Je horko.

    Někde kolem poloviny představení ilustrativně zazní bizarní balkánská odrhovačka: Ima jedna cura mlada, lepotica ovog grada. Doe negde u čaršiju, otvorila piceriju. Ke konci jeden z lelkující partičky vezme kytaru a dá písničku. A úplně nakonec se dočkáme pointy v podobě kýčovitého country songu Teddy Bear o tom, jak kamioňák vozí kluka na vozíčku a jeho máma mu přeje, aby s ním byl Bůh.

    Čas inscenace ubíhá příliš pomalu a nejistota, jak ji číst, je až iritující – ta zjevná pokleslost mi přináší úlevu. Stejně jako závěrečná věta: Jediné přání / mírné léto a mírnou zimu / žádné války a žádné záplavy. Schválnost, mystifikace, výsměch, napadá mě, když jdu domů. Jenže tak jednoduché to není.

    Text, pod nímž jsou podepsaní Kateřina Součková a Jan Frič, má překvapivě promyšlenou, vygradovanou kompozici. Motivy se v něm zjevují, prolínají a mizejí sice trochu podvratným a znejišťujícím způsobem (včetně záměny genderu), ale v těch útržcích je možné vystopovat tematické linie partnerských vztahů, erotické přitažlivosti, cosi jako fleše detektivní zápletky. Rafinovaně textem putuje lžička nebo pocit vedra i různé časové roviny. Postavy sice „žvaní“, ale v jakési úporné snaze čehosi se dobrat, něco si ujasnit. Zkoušejí být spolu nebo najít samy sebe.

    Je v tom kus chorvatské pohody i vůně Baltu, nekonečnost moře, v níž se chce jen splývat s všehomírem, ale taky všechno to plané setkávání, míjení, nedorozumění, prázdnota, netečnost. Pocit, že svět kolem nás je jen divný film. Teprve při čtení si uvědomíme, že text té písničky s kytarou, co na scéně vypadá trochu jako ovíněný, lehce parodický obrázek z přímořské dovolené, je jedna z básní svatého Jana od Kříže. Básníka „temné noci“, v níž duše trpí tím, že nemůže spatřit Boha.

    Divadlo v Dlouhé, Praha – Kateřina Součková, Jan Frič a kolektiv: Už není třeba dělat vůbec nic. Režie Jan Frič, dramaturgie Kateřina Součková, scéna Jan Frič a Jana Hauskrechtová, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Mojmír Měchura. Premiéra 5. listopadu 2022.


    Komentáře k článku: Ima jedna cura mlada

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,