Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ikarské lety VI

    Nápady svaté Kláry (Německo, 1980) – Pavel Landovský a FOTO ARCHIV AUTORA

    Dva příběhy

    Rád bych vyprávěl na konec dva příběhy. Jeden veselý a druhý tragický, jak už ten náš život je, byl a bude. V Kohoutově komedii Nápady svaté Kláry hrála strakatá kočička. Nechal jsem si podle svých zkušeností s filmem Až přijde kocour předvést kočky i s jejich majiteli, abych si mohl ověřit, jak a do jaké míry jsou schopni (pán či panička) ovládat svou kočičku. Na drezéra bylo pozdě. Bylo mi předvedeno několik koček a také pánů a paniček. Vybral jsem si jednu mladou učitelku, která to se svou strakatou kočičkou dobře uměla. Za pár dní se už točilo v ateliéru a bylo to skoro bez problémů. Nechal jsem mladou herečku Káťu se sblížit s kočkou a spřátelily se ihned. V té scéně kočka seděla na klíně u Káti, která se dívá na televizi s babičkou. A venku se srocují lidé chtějící věštbu. Pak dostane vnuknutí, a tak Klára požádá kočku, aby zašla za tatínkem, aby hned přišel. No, to se dobře dělalo. Kočka sedí na klíně, venku přede dveřmi je paní učitelka, která zavolá kočku, ta seskočí a jde ke dveřím, mňoukne, maminka jí jde otevřít a je to. Komplikace nastala, když produkce odmítala vzít na několik dní paní učitelku a kočku do Zagrebu, platit letenku a tak dále. Že prý se tam podobná kočka najít musí. Riziko veliké, ale nakonec jsem souhlasil, lákala mě obtížnost problému. Můj jugoslávský asistent našel přesně takovou strakatou kočku, vlastně kocoura, ale kdo pozná ten rozdíl? Jen znalci, ale ani ti ne, když si dáme pozor. Kocour patřil jedné vysloužilé herečce, slavné, z Národního divadla. Její kocour byl pro ni vše. Věřila, že je převtělený manžel nebožtík, kterého milovala a nyní ho milovala jako kocoura. Ale protože produkční málo rozumí kočkám a práci s nimi, dával mi na scény s kočkou v Zagrebu dva dny. Žádal jsem jen jeden s tím, že budu s kočkou předem zkoušet a místo toho dne ať mi dají více lidí na masové scény. Souhlasili. V sobotu se netočilo, a tak jsem požádal majitelku kocoura, asistenta Slavka a moji paní, aby mi asistovali. Potřeboval jsem je všechny, jak uvidíte. Zkoušelo se v domku a zahradě ve starém městě, kde se mělo točit.

    Proces zkoušky

    Já jsem jako kamera, moje oči, za mnou stojí paní majitelka kočičáka s jeho miskou na žrádlo a v ní je trochu čerstvých kuřích jatýrek, které kocour nejraději. Tenhle den ráno nedostal jíst, postil se. Moje paní Květa místo herečky vypouští kocoura z domu, paní klepe lžičkou na jeho mističku a kocour k ní běží. Záběr jsme zkoušeli třikrát, bez závad. Ale nyní jak dostat kocoura k Vláďovi Valentovi, aby mu mňoukal do ucha, když on leží pod autem, tatínek Klárky totiž ve fušce opravoval auta na černo. Panička kocoura si věděla rady. Že dáme jatýrka do ucha herci a bude to. Tak jsme dali asistentovi Slavkovi do ucha drobet jatýrek. Lehl si pod auto a přinesli jsme kocoura a dali mu k uchu čuchnout. Hned věděl, kde je další kousek jater pro něj. Když ho Květa pustila, běžel rovnou k ležícímu a k uchu. Ale protože na jatýrka nemohl, mňoukal. Za to dostal od paní drobet a nová zkouška. Rád to kocour dělal. Měl jsem jistotu, že příštího dne nebudu na natáčení potřebovat celý den, ale jen dvě hodiny, a tak jsem nechal naplánovat jiný program, s těmi masovými scénami u domku svaté Klárky.

    Vidíte, jak je u filmu důležitá příprava. Zesnulý velký gruzínský režisér Kalatozov, s nímž jsem se přátelil a který mě tolik inspiroval svými filmy Jeřábi táhnou a Neodeslaný dopis, které oba natočil, když se za Chruščova vrátil ze stalinských vězení po šesti letech, tak Michail Kalatozov mi vždy říkal, že ve filmu nesmí být nic, zač by režisér nebyl zodpovědný. Tedy si hlídat a připravit všecko. To byla velmi cenná rada. Dávám ji rád dál. Je dost poloprofesionálů režisérů. Třeba mnohý herec si myslí, že by měl režírovat. Nejsem proti hercům režisérům, když to umí. Učit se režisérem, stát se jím, opravdickým, je stejné jako se učit chirurgii mozku. Na to se naštěstí diletanti neženou, ale na režii filmu ano. Nebo ne každý spisovatel je dobrý na režii. Je jen málo autorů, kteří umí a mají talent režírovat. […]

    Dichtung und Wahrheit

    A zde je má tragická historka. Na filmu pracoval velmi schopný vedoucí výroby Hannes. Čerstvě ženatý čtyřicátník, vzal si jednu stejně starou skriptku. Zdálo se, že nic nestojí štěstí v cestě a nikdo netušil, jaká mu hrozí tragédie. Hannesova paní přicházela každý den se podívat na naše natáčení v Jugoslávii a vždy přišla každého dne v jiné módní letecké kombinéze, tedy jiné barvy spektra. To byla tehdy v západním Německu taková móda. A tak přijdou jednou ráno, Hannes a ona, do třídy školy, kde jsme točili komické scény s matematikem Brunátem, hraným vynikajícím komikem Reljou Bašičem ze Zagrebu. Měřím si očima, sedě za kamerou, Hannese a jeho ženu, ušklíbám se mile a ptám se: Řekni mi, Hannesi, co je lepší? Mít všeho strašně moc nebo málo? On se usmívá a nervózně pokuřuje, jako ostatně vždy, jednu cigaretu za druhou, až byl z toho už celý popelavý. Pravím na to sám: Když je všeho moc, je to nudné. Je-li málo, je to smutné. Nejlepší je mít tak akorát. Nějak jsem cítil, že žije v nějaké tragédii. Po skončení filmu se pověsil na Kanárských ostrovech. Nevím proč zrovna na Kanárských, asi proto, že tam Němci hodně jezdili jednu dobu na dovolenou.

    Když jsem přiletěl do Hamburku stříhat film, v produkční firmě Windrose všichni o tom mlčeli, jako by se něčeho báli. Nakonec jsem zjistil od jeho ženy, že jednoho večera Hannes řekl, že si jde koupit cigarety a už se nikdy nevrátil. Další lidé mi pak řekli, že byl spojen s podsvětím. Koupila se celá loď kávy v Brazílii za peníze věřitelů a když ceny kávy stouply, vydělalo se. A tak on Hannes hrál tuhle vysokou hru. Proto u swimmingpoolu v hotelu Intercontinental četl pořád burzovní zprávy. No a pak prý ho jeho věřitelé a také partneři z podsvětí začali pronásledovat. A on byl jako produkční člověk čestný, nikdy na filmu nikoho nevzal na hůl, a tak ho nějaké to fiasko a špatní přátelé dohnali k smrti. Ale život šel dál. Hannesova nešťastná paní měla štěstí a brzy se provdala za vlivného televizního režiséra. Tak se má asi dobře.

    Někdy si pozorujete života cvrkot a ani nevíte, jak v tom jste. Jindy se díváte z dálky. Ale obé poznání je pro autora nebo režiséra velmi nutné, jako chleba nebo dýchání vzduchu. Kde bychom pak brali ty nápady. Na ty vycucané z prstu nevěřím. Člověk si sice může vymýšlet, ale má to cenu, jen když je to Dichtung und Wahrheit. Jak on to ten Goethe dobře věděl. Však jsem se od něj od raného mládí učil. Začal jsem jeho Faustem. Fascinoval mě stejně jako velkého C. G. Junga, velkého myslitele a psychiatra. Nedávno jsem se to dočetl. Drama, komedie i tragédie se dějí pořád.

    (Konec)

    Výběr z Pamětí Vojtěcha Jasného, sepsaných v New Yorku v letech 1988–1989, edičně připravil Jiří Voráč (ediční úpravy jsou vloženy do hranatých závorek)

    Ve svém newyorském bytě FOTO JIŘÍ VORÁČ


    Komentáře k článku: Ikarské lety VI

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,