Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ikarské lety V

    S Dostojevským v Helsinkách

    Zagreb Film, koprodukční firma [filmu Nápady svaté Kláry, 1980] mě s rodinou pozvala na dovolenou na divadelní festival do Dubrovníku. […] V tom krásném italsko-jugoslávském městě jsem se připravoval na svou vlastní verzi Idiota pro Národní divadlo v Helsinkách, kam jsem měl za pár týdnů letět. Připravovali jsme s mým jugoslávským scénografem Željko Senečičem scénu s vysokým schodištěm, jakoby do nebe, chtěl jsem odehrát shakespearovsky vše bez přestávek a přestaveb. Žádal jsem jen jednu přestávku. To ostatní mělo být rychle jako v kině.

    15. září 1980 jsem přiletěl do Helsinek. Bylo léto na přechodu do krásného finského podzimu, než přijde krutá zima a velmi dlouhá. Nemusel jsem bydlet v hotelu, ale dostal jsem byt pro hostujícího režiséra přímo v divadle a s malou kuchyňkou, s možností vařit. Také bylo velmi dobré jídlo v kantýně. V noci, když strážný s vlčákem zkontroloval divadlo, byl jsem tam samotinký a mohl bloudit, kam jsem chtěl, na scénu, do kostymérny, do klubu s televizí. Byl to zvláštní pocit. Měl jsem klíč od vchodu. Miloval jsem noční procházky v Helsinkách, i za deště. Hodně jsem fotografoval v noci. […]

    O popravě

    Národní divadlo v Helsinkách koupilo už dříve Tovstonogovu hru Idiot, kterou jsem dříve viděl v Tovstonogově inscenaci v Hamburgu. Nebyl jsem s tou hrou tolik spokojen, protože Tovstonogov musel dle sovětských norem jít od mystiky a já do mystiky chtěl. Je-li jediná kniha na světě nejlépe vystihující postavu Ježíše Krista a jeho ducha v jiné proměně, pak je to Dostojevského Idiot. Vzal jsem tedy román a také biografické materiály Dostojevský o sobě a začal jsem tvořit definitivní verzi mé vlastní hry.

    Na příklad jsem si vybral vyprávění Dostojevského o popravě, jeho vlastní zážitek, jak dostali rubáše a pásku na oči, popravčí četa s puškami připravena a v poslední sekundě přijde milost od cara – pro něj. A pak Dostojevského cesta do sibiřských vězení a vyhnanství. Tam teprve vznikl jeho spisovatelský génius. Tak jsem při denních zkouškách utvářel novou verzi, jako asi Shakespeare dělal své hry se svým souborem. Protože premiéra měla být před Vánocemi, bylo dost času. Navíc se objevila ve velkém mezinárodním knihkupectví, kde jsem byl častým hostem, úplně nová ruská kniha o Dostojevském. A to bylo jako zjevení. Dosud utajené materiály vyšly ven, byl to až zázrak, že to tam nějací akademici prosadili, a pro mě velký zdroj inspirace. Ono totiž pochopit Idiota není lehké – třeba tu zápletku, proč Nastasja Filipovna utíká od Rogožina k Myškinovi a pak zase do náručí Rogožina, který je nakonec zabije a zešílí. Pochopit, že vlastně Nastasja Filipovna kvůli svému zmarněnému mládí a dětství by se nejraději zabila, ale nemá na to sílu, tak potřebuje Rogožina, aby to udělal za ni. Nemám rád vymyšlené zápletky z ničeho. Všechno, i lidské osudy mají své podstaty, zákony, ale také náhody, i chaos, což je součástí té zákonitosti. Psal jsem tu hru rusky, dialogy si bral a krátil přímo od Dostojevského, nikdo je lépe nikdy nenapíše, a strukturu tragédie jsem si tvořil sám, když už jsem se na to dal. Můj ruský text se překládal do finštiny a herci hráli finsky. Denně jsem pochodoval po Helsinkách, ráno klusal a cvičil. Vzduch čistý a krásná země pěti milionů lidí, kteří umí žít tolik s přírodou. A velmi dobrý herecký soubor, přes dvacet osobností. Také jsem se učil denně finsky, aspoň základní výrazy, abych si mohl nakupovat jídlo, často prodavači uměli jen finsky. Hlavně ale jsem chtěl rozumět, když se střídá dialog jednoho herce s druhým, mít pro to lepší cit.

    Po prvních dvou týdnech přišla doba nejtěžší, ani jsem s tím nepočítal. Máte ruský text, herci hrají finsky a já s nimi mluvím podle jejich znalosti německy, anglicky, francouzsky nebo rusky. Počátek babylónské věže. Ale ty jemnosti jsem vlastně mohl vyjádřit v nuancích jen v němčině, protože tu perfektně ovládala paní Savolová, žena ředitele Národního divadla a šéfdramaturgyně, která mi obětavě pomáhala. Oba Savolové byli lidi velmi ušlechtilí a milí a skromní. Ale i tak jsem po čtrnácti dnech těžké práce s herci měl pocit, že z toho zešílím, že mě přepadne jakási schizofrenie z tolika řečí a charakterů a mentalit. Musel jsem se držet velmi fit, procházkami, tréninkem a jógou. A další prací. Tak jsem si zvykal na tu situaci babylónské věže, která měla přijít a asi přijde ještě víckrát. Ale už jsem otužilý a zvykl jsem si. Vše se uklidnilo, i já.

    […] A tak jsem dal do scény snídaně Myškina s generálovou chotí a jejich dcerami Myškinovo vyprávění o jeho příteli, tedy Dostojevském, který měl být popraven a je v poslední chvíli omilostněn carem. Scéna trvala asi patnáct minut, včetně té snídaně. Později při premiéře a potom bylo vždy ticho v hledišti, že by bylo slyšet špendlík padat, a lidé vždy tu scénu oplakali. Také jsem přesvědčil herce, aby to neříkal silně a pateticky, ale aby skoro šeptal. Taková řešení se učím od velkých skladatelů. A režisérů, jako byl císař všech nás – Akiro Kurosawa. Totiž v Helsinkách byl v tu dobu uváděn jeho Idiot – japonsky v kině. Konec jeho filmu mě inspiroval pro můj divadelní konec. Jen mrtvá Nastasja Filipovna a Rogožin už šílený a Myškin definitivně propadající pomalu šílenství. Kurosawa si napsal Idiota na japonské poměry. Já se držel poměrů v Petrohradě a v Pavlovsku. Kdybych měl dělat film Idiot, chtěl bych ho dělat jen v Rusku, tak jak to napsal Dostojevský, napsat to jako film, neilustrovat, neadaptovat, ale napsat to na Rusko Dostojevského. Kdybych měl psát Idiota třeba na dnešní New York, pak bych si raděj napsal svůj vlastní námět, a asi to už v jednom trochu činím. Podvědomě. Ten tvůrčí proces je složitý, velmi komplexní. To reálné s iracionálním. Vědomé s podvědomým.

    Štěpení

    Když jsem překonal těžkosti komunikace, řečí i štěpení bytosti, nebezpečí jakéhosi šílenství, přišla další morda. Herci se vzpírali hrát tuhle tragédii také současně s humorem, také jako komedii. Většina, až na představitele Rogožina, Risto Aaltonena, mi nerozuměla v mém pojetí, že tragédie musí mít také humor, jinak nemohu chtít na lidech, aby tři hodiny v divadle jen trpěli, a ještě za to platili. Většina herců to chtěla mít přímočaře nalinkované a basta. Ale linkujte přímočaře Dostojevského s jeho zvláštní mystikou. Nic nejsou linky, spíš podivné kruhy a vlnění. Chaos i řád. On to Dostojevský věděl, před všemi fysikálními teoriemi dnešního moderního věku. Až se mi herci začali bouřit a šli na vedení divadla, že přece nemohou hrát tragédii s gagy. Pan ředitel Savola si mě zavolal na kobereček a pravil, že je můj přítel, je se mnou, ale že herce mohu přesvědčit jen já sám, v denní praxi a příklady. Tak jsem začal ještě usilovněji pracovat na přípravách zkoušek a nových nápadech. Byly to stovky nových nápadů. Naučilo mě to, že rozpor a konflikty nejsou k tomu, abychom utíkali z cesty, ale aby nás přivedly dál a výš, abychom našli řešení. Rada pana Kai Savoly a jeho ženy byla moudrá. Najít sílu sám v sobě jako režisér a přesvědčit herce v praxi. Za tři týdny se mi to úplně podařilo a přijali můj styl i metodu. Ale to nebyl konec problémů. Přišla další svízel, jakoby zákonitě. Život je proces, a ne mechanická cesta, a tvůrčí proces o to více.

    Marxismus versus mystika

    Můj hlavní představitel, Pekka Autiovori v roli Myškina, nesouhlasil jako finský komunista a marxista s mou mystickou vizí hry. Byl sice proti stalinismu, ale věřil té ideologii dál. Problém nesnadný. Vyměnit ho nebylo možné a byl to velmi dobrý herec. Ale co s ním? Mám-li dokázat, aby premiéra byla silná, musím Pekku získat. Jak? Tak jsem přemýšlel, až jednoho večera mi přišla myšlenka čekat na Pekku po představení a požádat ho o přímý rozhovor. A říct mu pravdu, že ho mám rád, že si ho vážím jako herce a že bez něj nemohu udělat Idiota, ani dobrou premiéru. Ale Pekka spěchal na poslední noční autobus do jeho dalekého předměstí Helsinek. Jel jsem s ním, že se nějak dostanu zpátky do divadla, že najdeme pro mě třeba v té třeskuté zimě taxíka nebo další autobus. Řekl jsem mu, co jsem měl na srdci, řekl jsem mu pravdu a požádal ho o pomoc. On se zamyslel a řekl, že můj návrh přijímá, ale protože o mystice nic neví, musím mu pomoci s rolí, říci mu každý krok a každou větu a jak. Přijal jsem, a tak jsem asi čtrnáct dní vše vymýšlel pro něj, jako bych tu roli sám hrál. A on se chytil, začalo ho to bavit a po premiéře mi na oslavě dal na krk krásný ruský pravoslavný zlatý křížek.

    Sotva jsem vyřešil problém Pekky, začala ztrácet nervy herečka Maja Karhi, hrající roli Nastasji Filipovny. Bylo jí tehdy 45 let a měla hrát sedmadvacetiletou. Přestávala si věřit, že bude tak mladě vypadat, a asi jí tu nedůvěru nasadily kolegyně. Vždy se takové najdou. Lidská dobrota existuje, ale někdy lidská zloba může být až nekonečná, jako třeba závist. Maja si přestávala pamatovat, co jsme krásně našli v improvisovaných zkouškách, a chtěla, abych jí určil každý krok. Jako Pekka. Tak znovu, s ní. Všechny ty inspirační výbuchy, které jsem už kdysi dělal s Hannou Schygullou, jsem musel nyní vážit jako na medicínských vážkách. Ale pak jsem pochopil, oč jde vskutku, že jí musím každý den ráno před zkouškou říct, jak mladě vypadá a jak je krásná. A to působilo nejlépe. A vzpamatovala se a byla na scéně mladá, zhubla na to a začala si zase věřit. Dnes už hraje maminky, obtloustlé. […]

    Tahle práce v Helsinkách, život v divadle a s divadlem byly jedny z nejkrásnějších měsíců mého života. Přišel jsem na chuť divadlu, práci s herci den co den, po měsíce, práci s živým hercem pro živé publikum. Práce ve filmu a v televizi je jiná. Ale i tam rád zkouším s herci, i když daleko méně než na divadle. Ale zkouším také rád pro film. Aspoň některé scény. Trefit se do charakterů a vystihnout atmosféru.

    Nakonec bylo před Vánocemi několik generálek, pak předpremiér s publikem, abychom si ještě leccos mohli vylepšit, a pak ta pravá premiéra [12. 12. 1980]. Moje inscenace Idiota šla vyprodána tři roky a hrálo se každý týden. I z Leningradu přijížděli.

    (pokračování)

    Výběr z Pamětí Vojtěcha Jasného, sepsaných v New Yorku v letech 1988–1989, edičně připravil Jiří Voráč (ediční úpravy jsou vloženy do hranatých závorek)


    Komentáře k článku: Ikarské lety V

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,