Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ikarské lety II

    Klaunovy názory

    […] Točit film podle románu neznamená jej ilustrovat nebo adaptovat. Je to pro mě vytvořit úplně nové samostatné dílo. […] Konstrukci filmu jsem definitivně navrhl já a Böll psal znovu dialogy. Držel jsem se Hitchcocka a jeho scenáristy Ben Hechta, kteří radili položit karty hned na začátku filmu na stůl. Tedy ukázat, že Hans a Marie byla velká láska, a ta se rozpadla. Marie odešla. Hans začal pít a šel dolů. Je to jako pokrývač, který pije. Jednoho dne spadne ze střechy, tak je to i s klauny. Odchodem milované Marie film začíná, je to pro Hanse tragédie a jde dolů, až si potluče koleno, musí se vrátit domů a prosit o pomoc. Tedy po svém si půjčit nebo žebrat. A přitom je to syn milionářů, ale má svou hrdost. Myslím, že ta má konstrukce, skákání v čase a použití barvy pro současnost v různých dimenzích a černobílého filmu pro minulé, zabírá. Je to film. Jeden z mých nejlepších. Hrdě ho řadím k Rodákům.

    Ten Helmut není tak zlý, jak jsem si myslela… Heinrich Böll, Hanna Schygulla a Helmut Griem během natáčení Klaunových názorů FOTO ARCHIV AUTORA

    […] Na Klaunovi jsem se naučil svůj styl práce na scénáři. Jak? Nejdříve si vezmu román a čtu jen s tužkou, ne perem, abych to mohl vymazat. Román musí být do kapsy, do vaku, pořád s sebou. Podtrhuji, co se hodí rovnou do filmu, které situace a dialogy, rekvisity a barvy. Čtu znovu a znovu, až mám román v paměti, že ho už nepotřebuju. Pak sednu za psací stůl a píšu rukou jakýsi treatment s použitím těch částí románu, které jsem delší dobu vybíral. Postavy jsou už pro mě živé. Tím, jak začnu psát, nevymýšlím si vlastně, ale představuji si možné a nejvhodnější situace pro postavy a film. Začne z toho být něco mezi treatmentem a scénářem. Už dávno píšu americkým stylem, zdá se mi nejpraktičtější. Píšu tak od dob v Německu. Tedy Klauna jsem nepsal na levou stranu obraz a na pravou zvuk. Ale obraz a zvuk přes délku stránky a dialog uprostřed na asi necelé dvě třetiny stránky. Mám to rád, člověku nic neujde. Levá a pravá strana, to je moc německého separování, které asi přišlo z německé UFY kdysi dávno do Prahy. Když jsem napsal scénář, první verzi, letěl jsem za Böllem. Bydlel jsem u nich tehdy. Denně jsme pak seděli v jedné větší místnosti. On psal dialogy znovu, jeho krásným malým písmem jako rozsypaný čaj a já ho fotografoval nebo psal nové návrhy scén, které jsme předtím prošli. Jen tak se dají dělat dobře scénáře. Kdo kouše tužku a cucá si to z prstu, to je u mě chcápek. A ten celý proces jsme opakovali během asi pěti let, až jsme poslali scénář do vládní bonnské soutěže a dostali cenu za něj a peníze, které byly základ příštího filmu.

    A znáš ho? Osobně?

    Na Marii jsem si vybral Hannu Schygullu, tehdy ještě nebyla tolik slavná, a můj návrh byl jednomyslně přijat a páni koproducenti si třeli ruce, jaké to máme dobré hlavní obsazení. Hannu jsem potkal v Kolíně, kde žila v nějaké buddhistické komuně a byla tehdy na velmi bohulibém tripu. Hned jsme si rozuměli, měla mě ráda a já ji, jenže když jsme přiletěli do Mnichova a ona chtěla vědět, kdo hraje Klauna, a já řekl, že Helmut Griem, pravila, že ho nemá ráda a abych Klauna přeobsadil. To se to řekne, já nemohl a nechtěl. Ale jak je nyní dát dohromady? Já se vždycky ptám, když někdo řekne, že někoho nenávidí: A znáš ho? Osobně? A tu jako vždy jindy jsem zjistil, že ho živého zblízka neviděla. Zbývalo zblo malé naděje, že je dám dohromady. Ale jak? Objednal jsem přes produkci svůj oblíbený Hotel-Penzion Biederstein v Anglické zahradě, tedy na jejím okraji a s prostorem a zahradou, kde budeme s Hannou a Helmutem několik dní zkoušet a já si ty zkoušky vždy fotografuji na diapositivy nebo nyní točím na video. Ale než jsme se tam sešli, pozval jsem je do jedné milé a nóbl italské hospody v Mnichově, kde hráli dobře cigáni. Spoléhal jsem nyní už jen na sebe a cigánskou hudbu, abych ty dva dal dohromady. A tak po večeři došlo k tanci, Helmut vyzval Hannu, ona kývla a šli tančit, já mrkl na kapelníka, aby dali čardáš, a Helmut se projevil prostě prima, tančil čardáš jako nejlepší Maďar a to médium hypnotické Hanna se vždy umí přizpůsobit, i když čardáš neuměla, brzy se ho od Helmuta naučila. S rozpěněnou krví se vrátila, ale hráli další čardáš a tož šel jsem s ní já. Umím čardáš ze slovenských dob s Karlem Plickou, mým velkým učitelem. A Hanna mi pravila, že tedy ten Helmut není tak zlý, jak si myslela. A já na to: A nemáme ho přeci jen vyměnit za jiného? – Ne ne, vůbec ne, pravila. Stejně bych ho nevyměnil, já žertoval slovem a ona to brala vážně. Ale ruka byla v rukávě. A Böllovi se oba představitelé líbili také. Jen mi u Helmuta při zkouškách vadila ta jeho krásně přesná, až metalická hamburská němčina. Té jsem ho já sám zbavit nemohl, ale věděl jsem, že když bude s Böllem dva až tři dny, že pochopí. Někdy nevysvětlíte, dokud si ten člověk sám nenamočí čumák.

    Helmut jel před filmem k Böllům a věděl hned, jak chci, aby mluvil. Böllova němčina byla nejkrásnější němčina na světě. Oni Kolíňáci až moc zpívají, nedá se to srovnat s jinou němčinou. A pijí pivo Kelsch, které kvasí ne dole, ale nahoře. Tedy obergärig. A místo „g“ řeknou „ž“. Obergériž. To už je tu staletý vliv Francie a vliv holandský. Ale Böll to nepřeháněl s dialektem. Mluvil spisovně, bohatou böllovskou němčinou, stejně krásnou jako goethovskou, kterou jsem od chlapeckých let miloval a učil se. A když mi nacisti zabili tatínka v roce 1942 a spolužáci se divili, jak se můžu dál učit německy a být v němčině numero jedna, říkal jsem: Hitlerové odcházejí, ale Goethe zůstane. A nyní je to Böll. Už také odešel do té další dimenze, v roce 1985, ale zůstává dílo a duch, třeba také ve mně. Böll je se mnou, jako je se mnou Jiří Trnka, Jan Werich nebo můj statečný bojovník ducha – můj tatínek, na jehož obnoveném stroji tohle píšu. Je se mnou. Vím to.

    Kdo je Němec dle zákona?

    Dále šlo o to, kdo bude dělat kameru, kostýmy a kdo bude architekt. Víte, není to lehké pracovat v tolika zemích a všude dávat dohromady tým, na kterém závisím jako režisér a také kvalita celého filmu. Zde se zapojil silně producent Heinz Angermeyer, nyní už také nebožtík, ale tehdy ještě plný síly a koukající po holkách, než ho zachvátila úplná senilita. On – a také Maximilian Schell – chtěl za kameramana dobrého Wolfganga Treue původem z Hamburgu. Ale začal jsem s ním točit film o malíři Fuchsovi [Ernst Fuchs – Záhada sfingy, 1976] a zjistil, že na práci se mnou není, že je na mě moc strnulý, předem fixovaný, a bude to krach. Já se připravuju perfektně, ale když vidím, že to můžu s pomocí boží udělat líp, změním scénu a dělám to jinak. A to by Treu, jinak velmi dobrý ve světle, nepřežil. A já bych nevydržel tu jeho přesnou strnulost. Chtěl jsem Igora Luthera, ale nedali mi ho, protože neměl ještě německý pas a občanství a kameramanem musel být dle vládních přání a též páně Angermeyerových Němec. Tak pravím: Kdo je Němec dle zákona? Bylo to v bytě u Maximiliana Schella a byl tam Angermeyer a pobočníci. Němci jsou výborní organisátoři, také tenhle, plukovník německých tankových jednotek, který prošel ruskou frontou co mladík. Dovedu si ho tam dobře představit. A tu on praví, že Němec je, kdo se narodil v Německu a mluví německou řečí dokonale. Já pravím: A může žít třeba jinde, v jiné zemi? On že ano. A já na to: A může mít třeba britské občanství? Angermeyer znejistil, ale kývnul. Já vzal telefon a zavolal Waltera Lassallyho v Londýně, mého přítele. Nebyl v Londýně, ale byl na venkově, ve svém přestavěném opatství Abbey Suffolk. Pravím: Waltře, nechceš a nemůžeš se mnou točit Böllova Klauna? Walter zaplesal, že mu padl americký film a že Bölla miluje a se mnou už chtěl dělat od té doby, co viděl Kocoura. Dal jsem sluchátko Angermeyerovi a řekl: Pánové, dohodněte se, nemáme času nazbyt. A tak Angermeyer – s kyselou tváří, žádný citron by to tak dobře nevyjádřil, jako jeho baby face, on totiž byl typický baby face, jako je baby face Donald Trump, oba mužové velmi schopní a těžko ovlivnitelní – tu smlouvu po tom telefonu udělal. Já za to vzal zase jeho návrh na skladatele Eberharda Schoenera, dirigenta z Mnichova, kterého mám rád a pěknou hudbu udělal a ještě mi udělal hudbu potom z přátelství k mým Metamorfózám, což jsem pak nazval Stromy, ptáci a lidé [1975].

    Ale hlavní konflikt, a nejen s Angermeyerem, ale i s přítelem daleko bližším, Maximilianem Schellem, se blížil.

    (pokračování)

    Výběr z Pamětí Vojtěcha Jasného, sepsaných v New Yorku v letech 1988–1989, edičně připravil Jiří Voráč (ediční úpravy jsou vloženy do hranatých závorek)


    Komentáře k článku: Ikarské lety II

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,