Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Igor Bareš: Nemám před nikým tajemství

    Tvrdí o sobě, že je staromilec. Já bych řekl, že je hercem staré, původní ražby, jaké Národní divadlo potřebuje coby své základové kameny. Přesto mě v divadle varovali: Rozhodně mu nevolejte, zkuste se s ním domluvit osobně. A tak jsem jej přepadl v klubu Kolowrat. Dejte mi číslo, já vám zavolám, reagoval okamžitě, bez obvyklých tanečků, čímž mě zaskočil natolik, že jsem si nedokázal vybavit číslo svého mobilu.

    Igor Bareš

    Igor Bareš v titulní roli inscenace Michala Dočekala Strýček Váňa (Stavovské divadlo, prem. 2013) FOTO LUCIE JANSCH

    Podruhé mě překvapil, když souhlasil s termínem rozhovoru těsně před svou premiérou. Pro jistotu jsem se důkladně připravil. Jeho brněnská éra v Mahenově divadle i v Divadle U stolu mi utekla, tu pražskou, plnou protiúkolů, znám dobře. Ze starších rozhovorů jsem poznal, že se setkám s hloubavým introvertem, samotářem, máchovským poutníkem po hradech a oblastních divadlech. Aspoň přijdu na jiné myšlenky, vysvětloval mi, proč mu nevadí trávit čas před premiérou s novinářem. Jenomže já se budu ptát hlavně na strýčka Váňu, namítl jsem. Samozřejmě.

    Po představení jsem pochopil, že postava Ivana Vojnického, řečeného strýček Váňa, skutečně Igorovi Barešovi padne jako ulitá, včetně myšlenek a gest, kterými rozhání marnost života jako pištící mrak komárů.

    Máte pár hodin před premiérou Strýčka Váni. Asi jste muž železných nervů, když vám nevadí rozhovor.

    Včera jsme měli veřejnou generálku, takže před publikem jsme už hráli. Premiéra je ale samozřejmě jenom jedna.

    Strýček Váňa je mimo jiné hrou o zhroucení idolu, jemuž vaše postava celý svůj produktivní život sloužila. Poznal jste ve svém životě podobnou deziluzi?

    Mně se žádný ideál nezhroutil, já jsem ho dosáhl, tím myslím angažmá v Národním divadle, které jako staromilec pokládám za divadelní Olymp. O iluze jsem nepřišel, protože jsem žádné neměl. Když jsem studoval, tak jsem samozřejmě chtěl být co nejdříve slavný, dostat se do Prahy, točit. Osud tomu chtěl jinak, v Praze jsem teprve osmý rok, kdy mi režisér Michal Dočekal nabídl angažmá.

    Ani v dětství a mládí jste neměl vzory, ke kterým jste vzhlížel?

    Napůl v žertu říkám, že mé herecké vzory jsou dávno po smrti. Za všechny ostatní bych jmenoval Václava Vosku. V jeho generaci bych hledal autority, s kterými jsem se ale osobně nepotkal. Když jsem nyní prvně zkoušel s Františkem Němcem, tak jsem byl z jeho naprosté profesionality nadšen. V mládí mě nejzásadněji formoval režisér Zdeněk Kaloč; takřka pod vším, co jsem na prknech dokázal, je podepsán. Ani odchodem z Brna jsme vazbu nepřerušili i díky tomu, že se dobře znám s jeho synem.

    Igor Bareš, Zločin a trest

    V roli Raskolnikova v inscenaci Zdeňka Kaloče Zločin a trest, se Soňou Jany Štvrtecké (Národní divadlo Brno, prem. 1997) FOTO TOMÁŠ GALLE – ARCHIV NDB

    A kdo vás ovlivnil v dětství?

    Určitě můj dědeček, otec mě příliš nevychovával. Děda měl blízko k přírodě, choval králíky, holuby, vyrůstal jsem na předměstí Olomouce, kde jsme chodívali k řece. Na dětství vzpomínám čím dál raději. Dědeček bohužel brzy zemřel, až v dospělosti jsem se dověděl, že si vzal život, protože měl hrůzu z umírání na rakovinu.

    Říkáte, že na jevišti nepotřebujete kolem sebe kamarády, ale profesionály. Ani v dětství jste nepatřil do žádné party?

    Vlastně ne. Maminka mi napůl vážně říkala, že nebudu mít nikdy v životě žádné kamarády. Dobře znala mou povahu. Ta se trošku změnila, jedno intenzivní kamarádství jsem i zažil, ale pravdou je, že jsem vždycky stál stranou divadelních part.

    Sdružovat se tedy nemusíte, na ideály si nepotrpíte, čemu vůbec věříte?

    V ryzost charakteru. V mládí bych to asi takto neřekl, ale určitě jsem díky mamince měl v sobě určitý morální kodex. Vždy čestná a spravedlivá maminka mi dala do vínku, jak dodnes přistupuji k jakémukoli úkolu nebo životní situaci. Drobné, milosrdné lži máme za sebou každý, ale umět se v zásadní situaci postavit rovně, to je pro mě důležité a čekám to i od druhých.

    Před lety jste v Mahenově divadle u režiséra Zdeňka Kaloče hrál ve Strýčkovi Váňovi doktora Astrova. Jak se proměnil váš pohled na postavy hry?

    Zvláštní je, že tenkrát jsem za hlavní roli považoval strýčka Váňu, a dneska naopak Astrova. Oba jsou na tom dost špatně, jeden bilancuje v sedmačtyřiceti, mladší Astrov přitom pojmenovává jejich situaci přesněji. Váňa asi ještě úplně nedohlédl tragiku deziluze, snad až v závěru, kdy se pokouší o sebevraždu. Astrov svým chirurgickým zrakem vidí, že pro ně není východisko, žádné řešení. Mohou jenom dál pracovat, zůstat na cestě, i když jde jenom o odklad. Myslím, že tenhle rozdíl mezi Váňou a Astrovem jsem vnímal už tehdy. Dneska mě napadl verš z jedné Nohavicovy písničky: na život je pozdě, na smrt ještě brzy. Zkrátka taková životní hodina mezi psem a vlkem, kterou musíme ustát, vydržet. Anebo taky nemusíme. Tenhle životní pocit se ale klidně může dostavit i ve dvaceti. Já sám jsem pár krizí prožil, vždycky to bylo spojené s rozchodem a alkoholem, nikdy jsem ale nepoznal, a to je velké štěstí, pocit marnosti z práce. Ta mě pokaždé dostala z nejhoršího. Dneska vidím největší hodnotu ve své rodině a prožívám díky ní opravdu šťastné období. To nic nemění na tom, že nejen Čechov, ale třeba Williams nebo O’Neill, jejichž hry jsou plné zmarněných životů, patří mezi mé zamilované autory.

    Igor Bareš a Pavla Beretová

    S Pavlou Beretovou v inscenaci Martina Čičváka Zkrocení zlé ženy (Národní divadlo Praha, prem. 2011) FOTO PAVEL NESVADBA

    Dobře si vzpomínám, jak před třiadvaceti lety společensky rezonovala Rajmontova inscenace Strýčka Váni. Jaká je vaše dnešní interpretace?

    Více než dvě desetiletí od revoluce se samozřejmě na interpretaci podepsala. Dospíval jsem ještě v totalitním režimu, ale musím za sebe říct, že jsem od společenské změny velké zázraky nečekal. A proto ani dnes nejsem překvapen z toho, do jakého stavu se společnost dostala. Může mě to sice mrzet, ale ze svého postu s tím mnoho nenadělám. Řekl bych, že lidi nejsou vychováváni k tomu, aby dokázali žít svobodně, nejcitelněji jim chybí právě morálka.

    To nejspíš o lidech nesmýšlíte dvakrát pozitivně.

    Patrně ne.

    Běsné postavy Dostojevského románů, které jste hrál v brněnském angažmá, jdou do extrémů. Říkal jste, že jako Raskolnikov jste se o sobě dost dověděl – co jste tím myslel?

    Pochopitelně musíte jako herec především myslet v intencích své postavy. Zabýval jsem se ale otázkou, jestli bych i já dokázal překročit hranici, která vám brání zabít. Pobavila mě jedna kolegyně, která se mě ptala, jestli Raskolnikov vraždí z hladu; snad jsem jí to rozmluvil. Ne, on chce vyzkoušet, jestli je takovou osobností, že tu mez přestoupí. Takovou sebezničující odvahu v sobě naštěstí nemám.

    Dostojevskému jste zůstal jako čtenář věrný?

    Už moc ne, čtu si třeba Bunina, Kuprina, Leskova. Jeho Lady Macbeth Mcenského újezdu mě velmi zaujala.

    Leonida Andrejeva znáte?

    Povídka o sedmi oběšených?

    Ano. Nebo taky Fixní idea, v níž doktor Keržencev předstírá šílenství, aby mohl zabít soka. Na co jste vy sám uhrál modrou knížku?

    Předně jsem nedokončil vojenskou katedru, takže hrozilo, že bych mohl jít na dva roky. Proto jsem se rozhodl, že navážu na tříměsíční protialkoholní léčení, kam jsem si odskočil během školy, a budu docházet na tzv. denní stacionář. Vojákům stačilo, že jsem byl dvakrát na psychiatrii, takže jsem nemusel nic předstírat ani užívat léky. Nezapomínejte, že šlo o konec osmdesátých let, kdy se už poměry hodně uvolnily.

    Jaromíra Mílová a Igor Bareš

    Jaromíra Mílová a Igor Bareš v inscenaci Michala Dočekala Co se stalo, když Nora opustila manžela autorky Elfriede Jelinek (Nová scéna ND, prem. 2010) FOTO LUCIE JANSCH

    Působíte jako niterný, ale nejspíš apolitický člověk. Čtete třeba noviny?

    Pravidelně ne. Když mám možnost, podívám se večer na zprávy. Musím říct upřímně, že jsem se nezajímal ani o volbu prezidenta, i když jsem letmo všechny kandidáty zaznamenal. Až v druhém kole jsem se volbě trošku věnoval a z výsledku nadšený nejsem. Nikdo novému prezidentovi neupírá inteligenci, ale základní slušnost myslím absentuje. Z jeho projevu cítím i pohrdavou nadřazenost, která mi vadí.

    U svých hereckých kolegů si tedy nejvíce považujete profesionality. Jaké vztahy máte s režiséry?

    Musím připustit, že teprve po osmi sezonách v Národním divadle považuji roli Strýčka Váni za úkol, na jaký jsem hladově čekal. Zatím jsem tu byl obsazován do rolí, které mě osobně moc nezajímaly, jinak to říci nelze. Až dnes v mém hereckém životě došlo k něčemu, za co děkuji a čeho si vážím. Mou první rolí zde byl profesor Higgins – ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohl hrát takovou postavu. Můj nástup zde moc šťastný nebyl a také mě nikdo nepochválil. Když jsem hrál v Brně, nevyšla na mě jediná negativní recenze, naopak. V titulkách se superlativy nešetřilo. S o to větší hrůzou čekám kritiky na Strýčka Váňu, čímž chci říct, že by mě moc mrzelo, kdybych neuspěl. Na druhou stranu nechci vkládat do přijetí moc velké naděje, abych pak nebyl těžce zklamaný. Vy jste se mě ale ptal na režiséry. Když mě tady chtěl někdo obsadit, většinou jsem tu nabídku režisérům rozmlouval. Nechtěl jsem hrát u Petra Zelenky v Ohrožených druzích, ani v Noře podle Jelinekové, nejvíc jsem se asi bránil obsazení do Zkrocení zlé ženy.

    To se vůbec nedivím, ale Kupec benátský od stejného režiséra Martina Čičváka byla podle mého výborná, provokativní inscenace.

    V Brně se mi dařilo režisérovi Čičvákovi unikat, ale on nějak nepostřehl, že mi jeho divadlo není blízké. V Kupci benátském mě jeho výklad Antonia bavil a taky jsem si vážil toho, že mě obsadil vedle Jiřího Štěpničky, ale Zkrocení bylo pro mě mimo od samého začátku. Musím ale říct, že když se mi nepodaří vlastními argumenty odradit režiséry od obsazení, pak začnu pracovat a udělám všechno pro to, aby inscenace dopadla dobře.

    Igor Bareš v Pygmaliónu

    Jako Profesor Higgins s Lízou (Petra Špalková) v Dočekalově inscenaci Pygmalión (Národní divadlo Praha, prem. 2005) FOTO archiv DN

    Takže zkoušení nepředchází žádný ostrý dialog?

    Ne, jde o obyčejné otázky, kdy potřebuji vědět, proč mám tu roli hrát zrovna já a o čem hra je, když už to nepochopím po přečtení. Nemůžete se mé opatrnosti divit, protože mám nemoc, která mě může z práce vyřadit. Prvně se mi to přihodilo ještě v Brně, kdy jsem pak Hamleta i s půlroční pauzou hrál všehovšudy asi pětkrát.

    Říkáte, že jste tu vlastně sedm hubených let čekal na skutečnou roli. Také jste ale jindy prohlásil, že hrajete divadlo hlavně pro sebe. Jak to jde dohromady?

    Kdybych hrál divadlo jen pro sebe, tak si ho mohu zahrát u sebe doma. Samozřejmě, že chci, aby i divák měl zážitek, kdy mezi námi vznikne pevný komunikační most. Abych diváka neošidil, musím být poctivý sám k sobě. To se ale nevylučuje s tím, že mnohdy jde o naučený duševní tělocvik, rutinní výkon, ale na profesionální úrovni. Nikdo mě nepřinutí, abych prožíval osud profesora Higginse nebo správce špitálu v Revizorovi. Zaplaťpánbů za to, že si teď mohu po několika letech na jevišti něco prožít. Přiznám se, že během generálkového týdne na Strýčka Váňu jsem měl tři místa, kdy mi regulérně tekly slzy. Řekl jsem si ale, že tři místa je už moc, takže je omezím. A hlavně si přál, aby už nastala premiéra, dokud mě dojetí neopouští.

    Poslední otázka k Váňovi. Když svádí svému padlému idolu, profesoru Serebrjakovovi, manželku Jelenu, je v tom i jistá pomstychtivost, anebo jen touha zaplnit prázdnotu?

    Jednoznačnou pomstu tam nevnímám. Myslím, že strýček Váňa neměl nikdy se ženskou pevný vztah, staral se o hospodářství, o profesorovy články, a tím mu ujel vlak. V jeho tragédii představuje Jelena záchytný, erotický bod, kam napře všechny své síly. Ještě ale zpátky k vaší otázce, že jsem v Praze prožíval hubená léta. Neprožíval. Dám jeden příklad. Šel jsem po pěší zóně v Šumperku a všiml si, že v divadle chystají Zánik samoty Berhof. Prvně jsem zvedl telefon a projevil přání, že bych v tom chtěl hrát, protože mám moc rád Vladimíra Körnera.

    Igor Bareš v Kupci benátském

    S Jiřím Štěpničkou v inscenaci Martina Čičváka Kupec benátský (Národní divadlo Praha, prem. 2009) FOTO DIANA ZEHETNER

    Podle mého odhadu jste jeden z nejčastěji hostujících herců Národního divadla – vedle Šumperka ještě v Karlových Varech, v Příbrami, v Brně, v rodné Olomouci. Co vám to cestování dává? Není v něm vzpomínka na dobu, kdy jste objížděl romantické hradní zříceniny?

    Do jisté míry to je podobné. Po­každé si najdu něco, co mě baví – titul, divadlo, režisér, hlavně mi ale nevadí samotné cestování, poznávám nové lidi, jiný divadelní prostor.

    A negativní zkušenosti?

    Kupříkladu právě v Šumperku se velmi často hraje dopoledne i pro žáky prvního stupně. V případě krásného Körnerova textu jde o mrhání energií. Během představení neodcházím do šatny a celé jej sleduji z portálu. Šumperští herci to mají hodně těžké, děti pokřikují, dělají binec, ale nestalo se, aby nedohráli do konce. Jenom pak nechodí na děkovačku, převléknou se a jdou domů, to je jejich jediná forma vzdoru. V pražském Divadle na prádle se zas hrají odpolední představení Obchodníka s deštěm, tady mi nedělá potíže představení zastavit a umravňovat mládež z Klubu mladých diváků, ať nás neruší, a jestli to někoho nebaví, ať odejde.

    A přitom jste Obchodníka hráli více než stokrát…

    Pro mě představuje vzpomínku na dobu, kdy jsem byl v Praze na volné noze, pouze jsem hostoval v Divadle Na zábradlí. Navíc mě bavilo, že jsme jej původně hráli v aréně, kde jsem měl v projevu značnou svobodu, než si po pěti letech nějaký technik vzpomněl, že se to nesmí. Také jsme s ním hodně jezdili na zájezdy a mně připadá, že mimopražské publikum si víc než to pražské dokáže vážit herců, na které přišlo. A konečně se pro mě inscenace velmi občerstvila, když v ní začala alternovat moje žena.

    Na svá hostování vyrážíte autobusem nebo vlakem – čím se zabavíte?

    Často se přistihnu, že jenom tak koukám z okna do krajiny a vychutnávám přítomný okamžik. Nemusím si číst, nemusím se učit texty, někdy se snažím poslouchat vážnou hudbu a myšlenkami se toulám kdovíkde. Většinou myslím na práci, i když si to zakazuji. Raději si představuji svou rodinu a třeba plánuji, aby všechno na sebe navazovalo.

    Už jste se zmínil, že na rozdíl od strýčka Váni jste díky své rodině šťastný. V jednom dřívějším rozhovoru jste ale citoval výstižný postřeh: Štěstí neexistuje, ale jednoho dne o něj přijdeme…

    Pochopitelně, že si pomíjivost a prchavost štěstí uvědomuji. A o to víc si považuji přítomnosti. Nebudu myslet na to, co bude za rok nebo i zítra, vychutnávám si ony chvilky i v jejich pomíjivosti. Jistě znáte i jiné nebezpečí: nikdy nejsme spokojeni tam, kde zrovna jsme. Proto si musím připomínat, že jsem dosáhl vysněného Národního divadla, jakkoli je pravda, že se často cítím dobře kdekoli jinde.

    Takže jste nakonec realizoval svůj sen ze studií, že se v Praze proslavíte. Nebojíte se trochu splněných snů?

    I v nich se určitě skrývá nebezpečí. Před naším setkáním jsem byl na Kavčích horách kvůli kostýmové zkoušce do nějakého krimiseriálu. Když jsem se k televizi blížil, najednou jsem si vzpomněl, jak jsem tudy šel poprvé. Tehdy sis toho nějak vážil, dneska sem jdeš nerad, napomínal jsem se. Jakmile dosáhnete určité pozice, tak nabídky najednou přicházejí takřka automaticky, a tím pro vás ztrácejí kouzlo onoho prvního úspěchu.

    Poslední otázka. Už když jsem si četl jiné rozhovory s vámi, zarazila mě vaše otevřenost, jako byste si nemusel nic nechávat pro sebe. Nikdy jste nikoho nezarazil: o tomhle mluvit nebudu?

    Nevzpomínám si. Kdyby mi taková otázka byla položena, třeba bych zjistil, o čem se mi mluvit nechce. Ale ne, nemyslím, nemám prostě co skrývat, nemám před nikým žádné tajemství.


    Komentáře k článku: Igor Bareš: Nemám před nikým tajemství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,