Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Igor Bareš

    Audioknihy a knihy Hrozně rád nakupuji knížky, ale nemám čas je číst, proto se těším, až se k nim budu moci jednou vrátit; do té doby na mě počkají v knihovně. Objevil jsem ale pro sebe jisté řešení: audioknihy. Zvláště když jezdím do své rodné Olomouce, tak poslouchám, naposledy například Chandlerův Hluboký spánek, který moc pěkně čte Tomáš Hanák. Anebo Dýchací metoda Stephena Kinga v podání Petra Pelzera. Velký dojem na mě učinil také Jan Kačer, který načetl knihu o postupující Alzheimerově chorobě Vyhasínání mozku Martina Kleina od nizozemského spisovatele Bernlefa. Kačer to pojednal úžasně, protože spíše hrál, než předčítal. Shodou okolností znám režiséra této čtyřhodinové nahrávky Michala Bureše, takže vím, že čtení předcházela dlouhá příprava, a na výsledku je to znát. Jejich práci dokáži ocenit i proto, že jsem v poslední době sám natočil tři audioknihy. První z nich patří do ranku severských detektivek, je od dánského autora Adlera Olsena Složka 64, druhá Žena v kleci. S manželkou jsme namluvili knihu Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, kterou napsal psycholog John Gray o tom, jak to chodí v manželství, kdy se muž a žena na stejnou věc dívají pochopitelně z dosti rozdílných úhlů. Devítihodinové čtení myslím dva hlasy nutně potřebovalo. Takže audioknihy mě opravdu začaly bavit, navíc je mohu sledovat i z profesního hlediska, jak se ten který herec úkolu zmocňuje. Kupříkladu již zmiňovaný Jan Kačer se dopouštěl malých technických nedokonalostí, což ale vzhledem k tématu vůbec nevadilo, naopak.

    Igor Bareš

    Samozřejmě, že se občas ke čtení také dostanu, naposledy ke sbírce povídek od ruského spisovatele Leonida Andrejeva Propasti. Zaujala mě zejména povídka Mlčení, příběh rodiny popa, jehož dcera se na protest rozhodne nemluvit. Brzy nato spáchá sebevraždu, šokovaná matka dostane mrtvici, ochrne a nemůže mluvit, jen se na manžela vyčítavě dívá, co způsobil, a ten postupně také ztrácí rozum. Zkrátka povzbudivý příběh se sugestivní atmosférou mlčení a ticha, jako stvořený pro rozhlasovou dramatizaci, což se právě v olomouckém rozhlase pokouším prosadit. Pravdou ale je, že se snažím číst spíše kratší literární útvary, které mohu přečíst na jeden zátah. Ne že by se mi nedostávalo trpělivosti, ale při svém vytížení si nedokážu četbu románů rozložit. Tak tomu nebývalo vždy. Když jsem ještě v Brně hrával Dostojevského postavy v režii Zdeňka Kaloče, pokaždé jsem si román jako třeba Zločin a trest četl, abych jej porovnal s dramatizací. Zdeněk Kaloč býval navíc tak vstřícný, že slyšel i na mé návrhy a podněty.

    Hudba, filmy a nostalgie

    Nedávno jsem jel do Zlína, abych tam natočil jeden jediný záběr, a když jsme se autem vraceli, náhodně jsem si pustil echt starou country – bratry Ryvoly, díky nimž mi cesta neuvěřitelně utekla. Je to trochu úsměvné vzpomínat skoro v padesáti na staré časy, ale mně se do nich povedlo přenést jako ve stroji času. Přesto si je už znovu pouštět nehodlám, raději si v sobě ponechám ten lehce nostalgický zážitek. Jeden čas jsem se totiž dost intenzivně věnoval trampingu, než jej vytlačily jiné zájmy a žánry. Na určité věci se už dnes nemohu dívat, kupříkladu jsem s dcerkou sledoval německé Mayovky, ale už se tolik jako ona nebavím. Westernová klasika ale přetrvává, filmy jako V pravé poledne anebo Tenkrát na západě, vzpomínám si i na knihy tohoto žánru, třeba Doctorowovu prvotinu Vítejte do zlých časů anebo Shafferova Muže se srdcem kovboje. Navíc mám rád, když mám četbu spojenou se vzpomínkou na konkrétní prostředí, například Londonova Tuláka po hvězdách jsem hltal v nějaké stodole během čundru Drahaňskou vrchovinou.

    V současnosti u mě vše souvisí s prací; když budu hrát v dvoudílném televizním filmu o Dvořákovi hraběte Kounice, poslouchám vedle Brahmse anebo Haydna především Dvořáka. V Brně jsem obdivoval Františka Derflera, jakou dokázal ke každému scénickému čtení v Divadle u stolu vybrat hudbu. Nedávno jsem poslouchal Šostakoviče a s velkou radostí si uvědomil, že už tu skladbu znám právě z Františkova výběru, prostě setkání po letech. Anebo se chystám do klubového kina na snímek Žena v kleci, protože mě zajímá filmový přepis knihy, kterou jsem namluvil. Televize sice u nás doma běží neustále, ale její produkcí dvakrát nadšený nejsem. Těší mě, že uvádí starší české filmy jako třeba Dým bramborové natě anebo Tichou bolest. Možná ze mě mluví i profesionální deformace – když mi Petr Zelenka přinesl na DVD své Bratry Karamazovy, dodnes jsem nesebral odvahu si je pustit, abych – po své brněnské zkušenosti – nebyl zklamaný.

    Na vysoké škole jsem vzdělání podceňoval, domníval jsem se, že stačí talent, schopnost vciťování, i proto jsem zanedbával například hudební sluch, protože na muzikály jsem opravdu nepomýšlel. Naštěstí jsem potkal takové autority, jakou je Zdeněk Kaloč, díky němuž jsem se dovzdělával. Dnes jsou pro mě důležité určité profesionální návyky a životní zkušenosti. Kdykoli mi není příliš dobře, říkám: pojďme se schovat do příběhu. Vše emocionálně nevybité si vyřeším na jevišti. Stejně se ale těším na tu spoustu knih, co na mě v knihovně čekají.

    Zaznamenal Richard Erml

    • Autor:
    • Publikováno: 1. ledna 2014

    Komentáře k článku: Igor Bareš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,