Idyla mezi barevnými stuhami

Inscenování Jiráskovy Lucerny má u nás stále ještě charakter rituálu, který smělejší inovace (Lipusova v Ostravě či Morávkova v Národním divadle) vlastně nepřímo potvrzují. Jsem sice už starší ročník, ale pro titul, mnohokrát zhlédnutý – ze společenských důvodů – také od ochotníků z Vysočiny, nijak nehořím. Rovněž při nové inscenaci Jana Buriana v Divadle J. K. Tyla v Plzni jsem se během dvou nesnesitelně popisných prvních dvou obrazů (expozice ve mlýně a komické chystání se perfidních úředníků i poddaných na příjezd kněžny) trápil. Nicméně už v nich probleskovaly momenty moderního herectví (především Zora Kostková v nevtíravé kresbě babičky bez mudrlantského patosu). Inscenace sama vsadila na tradiční formu líbezného muzeálního obrázku, v žánru poctivě profesionálně odvedeného. Scénografie Karla Glogra byla především v explikaci mlýnského interiéru až ukázkově staromilská, přírodní kouzla pak evokovala pomocí lehce povlávajících stuh i dynamických světel. „Fazonu“ produkce držely především civilně věrohodné kreace Andrey Černé jako kněžny a Martina Stránského v partu mlynáře Libora. Bez komického přepínání byla zpodobena i skupina venkovských muzikantů (Maléř, Vrabec, Zindulka ml., Nechutný), Jana Kubátová sklidila při mnou navštívené repríze potlesk na otevřené scéně za vkusnou hubatost semetriky Kláskové. Vedle figur, které mají už v textu charakterotvornou oporu, se jako zřetelně méně vděčné projevily úkoly těch, co ztvárňují nelítostné „feudální“ přisluhovače či vodníky s lidskými slabostmi. Průzračný příběh hráli plzeňští bez profesionálních prohřešků, rodinné publikum bylo velmi spokojené (s prarodiči, respektive otci a matkami se večerní reprízy účastnilo i několik dítek školou povinných). Šlo o poklidný výlet do dávných dob se vším všudy.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Alois Jirásek: Lucerna. Režie Jan Burian, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová, hudba Petr Malásek, dramaturgie Marie Caltová. Premiéra 19. prosince 2009. (Psáno z reprízy 28. ledna 2010.)