Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    I na oblíbené szukać dojde

    Za vlády “železné lady” Margaret Thatcherové patřila Shakespearova hra Measure for Measure (česky Oko za oko, ale také Něco za něco, Veta za vetu či Půjčka za oplátku) mezi nejhranější texty alžbětinského dramatika ve Velké Británii a zdá se, že se opět vrací do módy – a to nejen tam. Text, řazený podle tradičního dělení mezi komedie, je dnes vnímán spíše jako problémová hra, temná moralita, intelektuálně provokující kus, který vybízí k přetavení na politické divadlo. Aktuálnost má trvale zaručenou. Pokrytectví, faleš, drakonické zákony, které jsou naplňovány pouze tehdy, kdy se to vládcům hodí. Korupce, zneužívání moci, regulace svobodného chování, všeobecná etická zpustlost. Ani jedna z hlavních postav není morálně jednoznačná. Dokonce i cudná adeptka klauzury Izabela v jedné pasáži přiznává, že obhajuje to, co se jí hnusí, je-li to v jejím zájmu.

    Loňská česko-slovenská inscenace Michala Vajdičky Oko za oko – Niečo za niečo, uvedená začátkem srpna na Pražském hradě na letošních Letních shakespearovských slavnostech v pražské premiéře, však ukazuje, že hru lze uchopit i docela jinak: jako rozkuráženou, dryáčnickou frašku.

    Daniel Fisher (Claudio) a Ivana Jirešová (Izabela). Foto Peter Frollo

    V jednoduché scénografii vidíme na scéně obří nápis Wien složený z průhledných bílých plastových písmen. Poblikávají, jako by šlo o mega-poutač nad vstupem do nočního klubu. Na jeviště přicházejí dámy v opulentních secesních kostýmech, vzápětí je rozhalují a ukazují dráždivé korzety, podvazky a punčochy. Rázem jsme uprostřed dění. Vídeň, kam Shakespeare hru zasadil, je jeden velký bordel, ve kterém se smilní o sto šest a plastová písmena Wienn jsou výkladní skříně lásky, jak je známe z amsterodamských nevěstinců. Kníže Vincentio (Martin Trnavský) tomu hodlá učinit přítrž, nikoli však osobně, ale prostřednictvím na čas dosazeného správce. Místodržitelem ustanoví svatouška Angela (Richard Stanke), který má zapracovat na morální obrodě města, aniž by kníže ztratil něco ze své popularity. Vladař se zatím v převleku – po vzoru králů z pohádek – vetře mezi poddaný lid a pozoruje, jak se dílo daří. Ze „svatého muže“ Angela se ale vyklube tyranské zvíře, a tak knížeti nezbývá než ve svém kněžském převleku zasáhnout pomocí intriky.

    Richard Stanke (Angelo) a Martin Trnavský (Vincentio). Foto Peter Frollo

    Je celkem sympatické, že inscenace se rozhodla prvoplánově netepat současné společenské nešvary a narazit je na kopyto komunální satiry. I když by to jistě na diváky fungovalo. Přesto režisér Vajdička společně s dramaturgem Danielem Majlingem hru myšlenkově i textově vykuchali a ve své inscenaci vsadili na obdobně prvoplánovou komediálnost, což na diváky letních open-airových produkcí funguje možná ještě lépe. Místo Shakespearových monologů plných znepokojivých úvah tak inscenace servíruje publiku po kabaretním způsobu zpracované songy (tak trochu šansony), v nichž postavy zcizujícím způsobem zpívají o aktuálních společenských poměrech – nešvarech.

    Dramaturgická úprava zhutňuje a sdružuje postavy, což zvolenému konceptu slouží dobře: to, že někdejší nevěstou správce Angela Marianou je nynější zhýralá nevěstka a bordelmamá Paní Vyrajbaná (Dana Košická), dílo jen korunuje. Jistě tak s lehkým srdcem mohli dramaturg a režisér obětovat třeba figuru Barnardina, opilce a kriminálníka z Čech, který dokáže přežít všechno, i vlastní smrt. Namísto zamotaných řešení, čí hlava bude nakonec sťata, ji režie fraškovitě a po komediantsku pouťově mění za hlávku zelí. Dramaturgické úpravě (i režijnímu pojetí) však lze vyčítat, že občas jako by postavám chyběla k jejich konání či promluvám motivace – není například jasné, proč Angela tak moc přitahuje právě Izabela.

    Možná i proto hlavním zdrojem komiky ve Vajdičkově inscenaci nejsou situace, ale jazyk. Ze zmínky, kde se praví, že mezi lidem koluje zpráva, že kníže odjel do Polska, vzešel nápad, že kníže v převleku za duchovního bude hovořit polsky, respektive zkomolenou polsko-česko-slovenštinou. Do té pak ve snaze domluvit se s potrhle působícím knězem, respektive knížetem, místy přecházejí i další postavy. Představitel Vincentia Martin Trnavský hraje s velkou komediální vervou a stává se tak miláčkem publika. Nasazuje-li si masku státníka, zůstává v poloze laskavě důstojného mocnáře. Mnišská kutna a především klobouk s parukou mu umožňují rozehrávat jazykové a slovní – zčásti zřejmě improvizované – eskapády (ano, dojde i na tutovku, jakou je polské sloveso szukać). Je to trochu pokleslé, ale Trnavský ví, jak s tímto typem humoru zacházet. Na hranici vkusu balancuje více než schopně.

    V představení je plné nejen jazykových hrátek zhusta tzv. „podpásového“ humoru, ale objeví se i obdobně oblíbený stereotyp “manžílek pod pantoflem”. Hejsek Lucio (Jakub Žáček) je v originále za své drzé řeči donucen oženit se s prostitukou a posléze zbičován a popraven. U Vajdičky za spravedlivý trest platí jen ta svatba se semetrikou… Stejně tak Angelo Richarda Stanka by – jak říká – raději zemřel, ale bude muset žít s – intrikou Vincentia nainstalovanou – manželkou Marianou, jíž se celý život vyhýbal.

    Stanke hraje Angela s velkým odstupem, chladně, jako svatouškovského “slizouna” s kamennou tváří či – pro někoho – útrpnou grimasou. Mariana alias Paní Vyrajbaná je životem protřelá žena, žádný zatrpklý panenský kvítek. Její představitelce Daně Košické role dobře sedne, je akurátně živočišná a prostořeká, zachovává si však šarm a důstojnost. Velkým posunem prošla také postava novicky Isabely. Ivana Jirešová ji hraje jako mladou emancipovanou ženu – není divu, že na scéně se pohybuje nikoli v rouchu budoucí jeptišky, ale v chlapeckém převleku – šortkách, volné košili a vestě. Neochota vykoupit život bratra vlastním tělem u ní nepramení z duchovní čistoty nebo náboženského přesvědčení, spíše jde o odpor k jakékoli manipulaci. Stejně tvrdá a neoblomná zůstává i v momentě, kdy ji kníže zkouší a označí za lhářku.

    Dana Košická (Paní Vyrajbaná, resp. Mariana) a Ivana Jirešová (Izabela). Foto Peter Frollo

    Zvolená stylizace nedovoluje žádné z postav jít do větší psychologické či charakterové hloubky, herci zůstávají převážně v jedné zvolené poloze. Dění ostatně plyne tak, jako by se postav příliš nedotýkalo. Nehrají se velká vnitřní dramata, nezdůrazňují se charakterové paradoxy, všichni vlastně představují komediální masky. U tohoto typu letní produkce to není na závadu. Inscenaci nelze upřít energii a švih, pro lehčí letní zábavu je jako stvořená – víc od ní nežádají inscenátoři a asi ani publikum. Spokojené mohou být obě strany.

    LSS – William Shakespeare: Oko za oko / Niečo za niečo. Překlad Ľubomír Feldek, Martin Hilský, dramaturgie Daniel Majling, režie Michal Vajdička, hudba Marian Čekovský, scéna Palo Andraško, kostýmy Jana Hurtigová, choreografie Elena Spasková, Stanislava Vlčeková. Premiéra SR 4. července 2010 (Bratislavský hrad), premiéra ČR 19. července 2010 (Špilberk), pražská premiéra 2. srpna 2011 (Pražský hrad).


    Komentáře k článku: I na oblíbené szukać dojde

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,