Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hvězdy, objevy a uhnutí Tance Praha

    Příští rok oslaví Tanec Praha čtvrt století. Znovu a znovu se léta pokouším definovat jeho tvář; je to nemožné. To neznamená, že nemá zásluhy; jsou zjevné, to necháme na příští rok. Jeden dobrý zvyk se ustálil: každoročně přiváží dvě luxusní mezinárodní hvězdy a jejich aktuálně rezonující díla. V nich spočívá hlavní dramaturgický benefit. Bývají také těmi největšími diváckými trháky.

    Al menos dos caras

    V mužském duetu si černovlasý kudrnatý Sharon Fridman mění místa i role s vikingským blondýnem Arthurem Bernardem Bazinem… Compañía Sharon Fridman: Al menos dos caras FOTO JESUS RIBOSCO

    Vichr karmánu Guilherma Botelho

    Švýcarská skupina Alias vedená brazilským choreografem Guilhermem Botelho patří k absolutní evropské špičce. V Praze jsme ji objevovali v devadesátých letech – jako Wima Vandekeybuse nebo Lloyda Newsona a jeho skupinu DV8, jehož fyzické, divadelně bohaté, citově paradoxní poetice byli Alias tehdy nejbližší. Dnes zajímá Botelha tanec jako vyjádření lidského údělu; současný tanec, nejen Botelhův, vyzrál k formulaci otázek: jaká síla řídí lidské osudy?, co udržuje lidstvo vzpřímené? Choreografickou odpověď dal ve strhujím obraze lidského rodu na pochodu za svou budoucností, za svým osudem. Vytvořil ságu lidstva od obrazu tvorů na všech čtyřech přes obraz vzpřímených bytostí a jejich nového, revolučního pohybu – chůze po dvou. Proud pohybu se pak valí neodvratně zleva doprava (směrem, v němž se pro nás Evropany odvíjí čas, písmo a dějiny) jako prudký vichr horizontálního deště, který dal choreografii jméno Sideways Rain(2010). Perpetuum mobile vln různého způsobu překonávání prostoru – skluzy, přískoky, plazení, rolování, couvání a odvanutí, rychlé rotace v polohách při zemi, běh – vyvolávalo u diváků až zrakové klamy a pocity unášení prostorem. Osudovost, s níž se Botelhovy postavy derou vpřed, připomíná, že každý pochod vpřed je v lidské imaginaci i cestou ke smrti a… znovuzrození. Botelho předestřel vizi řetězu reinkarnací lidského rodu, unášeného vichrem karmánu.

    Perpetuum mobile vln různého způsobu překonávání prostoru – skluzy, přískoky, plazení, rolování, couvání a odvanutí, rychlé rotace v polohách při zemi, běh – vyvolávalo u diváků až zrakové klamy a pocity unášení prostorem.

    Ontologicko-gnozeologická hysterie Wima Vandekeybuse

    Tento miláček Prahy jeví v posledních letech velký neklid, vyjadřovaný snahou o přesah do různých, i protikladných směrů – k divadlu, filmu, multimédiím; choreograf se dostal do frenetického stadia své tvorby. Nejnovější dílo Booty Looting (Uloupený lup) je směsí kontrastních sekvencí, přiražených navzájem ostrými střihy. V heterogenním scénickém tvaru se navzájem perou dynamický zápasivý tanec, herecké histriónství, uhranutí mediálním světem, fotografické projekce a kvazikabaretní žvanivé komediantství za stálé přítomnosti empatického kytaristy. Inscenační tvar je v krizi, rozložen natolik, že poznání, že jde o postmoderní, psychicky drsnou a pseudodokumentární variantu příběhu Medey, skrytého za narážkami, meta-rovinami a relativizací, nemá divák zadarmo.

    Symbolem paměti měla být postava postaršího fotografa, spíše však byla symbolem relativnosti. Také symbolem loupení (kulturního statku – mýtu), kterého se už před ním ovšem loupeživě zmocnili tanečníci. Fotograf se mísil do tance mladých tanečníků Ultima vez, přibližných Médeiných dětí. Jejich vlčí smečka fotografa ohryzávala a chňapala po něm, a zase prchala před jeho fotoaparátem. Riskantní – tzv. kontaktní – tanec s naskakováním na tělo partnera v neočekávaných polohách a směrech a se stejně neočekávanými vyústěními se odehrával ve freneticky rychlém tempu a situaci boje všech proti všem. Byl to tanec té nejlepší vandekeybusovské značky. Tanec byl také v tomto představení jediná vskutku konzistentní informace; když tedy V. W. prchá před tancem, prchá sám před sebou do náruče ontologicko-gnozeologické krize a hysterie tvaru.

    Objevy

    Důležitým úkolem mezinárodního festivalu je také seznamovat s novými jmény, přesněji s novými objevy ve sféře tanečního jazyka – ve sféře rozvíjení výrazových možností nového tance, ve sféře luštění vzkazů tančícího těla. Pozoruhodné byly v tomto ohledu letos pro mě dvě – ve všem všudy rozdílné osobnosti.

    Wim Wandekeybus: booty Looting

    Jako vlčí smečka fotografa (uprostřed) ohryzávali… Wim Wandekeybus: booty Looting FOTO DANNY WILLEMS

    Nejméně dvě tváře Sharona Fridmana

    Sharon Fridman pochází z Izraele, kde prošel zkušenostmi v prestižních souborech a odkud si také vydobyl mezinárodní uznání. Nyní působí již několik let v Madridu, kde založil svou skupinu. Také on postavil své Al menos dos caras(Nejméně dvě tváře) nakontaktní improvizaci; je její mistr. V mužském duetu si černovlasý kudrnatý Sharon Fridman mění místa i role s vikingským blondýnem Arthurem Bernardem Bazinem. Mužský silový tanec, z něhož vyzařuje důvěrná znalost reakcí druhého těla, bezchybně zvládnutá fyzika těžiště, kontinuální zavíjívý pohyb dvou živých hmot, které se kolem sebe obtáčejí všemi myslitelnými směry, která sebou doslova procházejí, vyústí občas do zvedačky; jedno tělo vyvře vzhůru a pak obě těla spadnou nebezpečně na zem jako spláchnuta mohutnými proudy vody.

    Fridman se však nespokojí pouhou virtuozní exhibicí. Jeho představení má sofistikovanou myšlenku a kompozici. Pohyblivá scéna představuje interiér divadelní šatny. Postavy tanečníků se ve chvilkách ticha dívají zádumčivě do publika skrze imaginární zrcadlo. Jsou k sobě nalepeni zády, otáčejí se kolem společné osy a nabízejí nám střídavě své „nejméně dvě tváře“. A je tu ještě třetí tvář, muž, kterého pokládáme dlouho za jevištního technika operujícího v šeru, který se občas nešikovně ukázal, pak za stalkera, který vytrvale šmíruje, a nakonec za kandidáta na (stejně relativní) identitu, jakou mají oba tanečníci, možná, že vyrůstá až na Božské oko.

    Příležitostný kus Saburo Teshigawary

    Saburo Teshigawara je světem již dávno objeven. V Praze jsme ho konečně měli – ale jen na prchavou chvilku. Prchavá chvilka, sólo, měla název Encounters – pièce d’occasion (tedy: Setkání – příležitostný kus), a tím také byla. Díky i za to, avšak způsob, jakým byl tento významný taneční umělec Praze představen, nebyl bohužel úplně přiměřený.

    Připomeňme si, kdo je tanečník a choreograf Teshigawara. Po studiích výtvarného umění a klasického baletu založil spolu s tanečnicí Kei Miyato skupinu tance Karas (v japonštině Havran), s níž se odvrátil od navyklých forem, aby hledali absolutní hodnoty tance. Od roku 1996 s nimi setrvale spolupracuje jako třetí člen tvůrčího týmu Rihoko Sato, kněžka taneční dekonstrukce. Rychle si zjednali mezinárodní respekt. Teshigawara vytvořil choreografie i pro další soubory, například pro NDT Jiřího Kyliána, TAT Williama Forsytha nebo Balet Pařížské opery. Jeho dílo je prostoupeno tématem času, mystickým prožitkem krásy a vrozeným zenovým vnímaním.

    Bylo by málo říci, že jeho styl je příbuzný butó. Samosebou, že tento vlivný styl je v jeho tanečním projevu čitelný. Unikátnost tohoto staršího tanečníka, ve věku, kdy jiní z branže už vyklízejí pole, je však v tom, že nejen vstřebal celou řadu tvarů a způsobů pohybu původem z různých stylů, ale že při tom neztratil znaky svého rodu, a co je víc, svou nezaměnitelnou taneční individualitu. Nejde u něho nakonec ani o hledání stylu, a dokonce snad ani jazyka; on se zabývá primárním průzkumem svého těla a jeho neuvěřitelných plastických možností. Rozkládá tělo na atomy a vlákna, ruší před očima diváků veškerou anatomii a kineziologii. Kam vyšle do svého těla myšlenku, tam to tělo koná divy, zapírá kosti, drobí měkké tkáně na sesypávající se oblázky. Teshigawarovi však není cizí ani romantická exprese, naplněná temnou melancholií. Především dává svému tělu nové a nové příležitosti. Nechává tělo jednat impulzivně, ale ne prvoplánově. Teshigawara naslouchá signálům z prostoru a pak na ně tělem paradoxně, zaskakujícím způsobem reaguje. Pražské „setkání“ bylo „třetího druhu“, s nečekaně robotickým tancem mimozemšťana, jako by se tanečník electric boogie pokoušel o butó.

    Uhnutí

    V hlavním programu Tance Praha vystoupilo dvanáct mezinárodních produkcí, program v regionech představil dvanáct tanečních děl místních mladých skupin.

    Domácí reprezentaci v hlavním programu představovalo pouze představení 420people Wind-Up, patřili by tam další. Místní mladí umělci zajisté uvítali možnost prezentovat se široce v regionech. Účast na velkých mezinárodních festivalech je ale otázka cti a prestiže, otázka uvedení do velké – profesní – společnosti, k příležitostem vyššího levelu. Zdá se však, že festival Tanec Praha směřuje momentálně k extenzitě odbytišť místo k intenzitě objevů, že začíná suplovat agentury. Nemyslím, že je to správná cesta.


    Komentáře k článku: Hvězdy, objevy a uhnutí Tance Praha

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,