Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hvězdy do kukátka neuzavřeš

    Hvězdy do kukátka neuzavřeš

    Když jsme se poprvé nechali okouzlit Hvězdami na vrbě, bylo nám, co to pamatujeme, tři roky po sametovém porodu a teklo nám svobodné mléko po bradě. My pamětníci jsme byli okouzleni už jen možností připomenout si písničky dětství či mládí, připomenout si tu krásnou dobu s tragickým koncem a smět nahlas říci, co si o tom všem myslíme. Tomu, komu bylo v srpnu 1968 nad pětadvacet, ty písničky asi nevoněly školní tělocvičnou, spíš trochu zasmrádly nástupem praktické normalizace. Původní Hvězdy na vrbě HaDivadla z roku 1992 jsou zkrátka vzpomínáním teenagerů z poloviny 60. let. Proto evokovaly tak konkrétní a přitom vlastně idealistické, až trochu naivní pocity. Však také nevznikly ideově dramaturgickým záměrem, ale zrodily se trochu samovolně z velmi praktické situace HaDivadla a z chuti zazpívat si na začátku nové doby ty staré dobré písničky, znovu si na ně zatrsat a zavzpomínat nejen na citlivé historické události, ale právě na dětství a mládí. Kromě toho původní Hvězdy byly tak trochu happeningem v netradičním prostoru, tedy byly jedním z posledních nosných projektů estetiky studiových divadel, jak se etablovala někdy v polovině 70. let v reakci na znormalizované divadelnictví – každý divák se stal součástí lidové veselice s pivem, která tvoří druhou a hlavní polovinu hry. Také jsme si tehdy objevovali skutečné muzikály, ne jen ty zpola operety, patřily k pocitu znovunabyté svobody a ještě upřímného návratu do velkého světa. Konečně retro 60. let ještě nebylo výnosným artiklem šoubyznysu, písničky nechrlilo mezi reklamami každé rádio, ještě nebyli Rebelové. Ještě jsme se politicky nefackovali a nestarali se jen o peníze, a právě to by možná mohlo být současným nosným tématem Hvězd na vrbě, abych si zaspekuloval.

    Připomínám alespoň hlavní kontury vzniku a smyslu původního bigbítového retromuzikálu Hvězdy na vrbě, abych doložil, proč už není možné projekt opakovat v Divadle Na Fidlovačce v takové síle jako v HaDivadle, prožít ho dnes tak jako v roce 1992. Hvězdy na vrbě se tehdy staly širší součástí sametové revoluce a měly stejné klapky na očích jako mnohé z naivních činů té doby. Dnes asi nezbývá než tehdejší tvar znormalizovat pro dnešní spotřební dobu bez ideálů. Každý, kdo se do toho pustí, myslím zjistí, že samotné dílo není až tak dokonalé, že písničky 60. let už jsou ohrané a kdysi krásné vzpomínky jsou umolousané Rebely, Šakalími léty a jim podobnými, které rychle zjistily, že na tématu se dá vydělat a dá se přetavit do ryzího muzikálu, do zábavné šou. Co s tím? Nechat legendu spát, a když už, oživit ji důsledněji, tedy nikoli v běžném kukátkovém prostoru, nemíchat do ní jiné legendy jako třeba tombolu z filmu Hoří má panenko. Ale nemyslím, že by to pomohlo.

    Tvůrci nové inscenace se snažili o nemožné: namalovat věrohodné jevištní obrazy, které lze sledovat jako obří televizi. Jakýsi muzikálový hyperrealismus. Rád uznávám, že se to v mnohém i povedlo, asi nejvíc v kostýmech a v hereckém jednání konkrétních postav: nejtěžší pozici tu měly představitelky pěti studentek a jejich učitelky, neboť jim se nejhůře odpouští vybočení z autenticity, zvláště pak komické přehrávání, které bych si však troufl demonstrovat prakticky na každé české retroinscenaci v posledních deseti patnácti letech pojednávající o dobách 50. až 70. let. A promíjelo se to i těm nejslavnějším nikoli z estetických, ale ideologických důvodů. Právě učitelky se předvádějí v karikaturách hloupějších než třeba blondýnky, logiku to má asi stejnou, z tohoto hlediska šla Pavla Vojáčková na postavu učitelky Vránové ještě vkusně. Také pětice studentek se nakonec z tohoto hlediska drží, nejvíc z cílené autentičnosti slevují ve zpěvu, v jen herecké interpretaci legendárních písniček, ne vždycky technicky přesné. Mimochodem, do sporu se tu dostává právě autenticita takového vzpomínání s perfekcionismem, jaký vyžadujeme v muzikálové produkci. Značná míra nadsázky samozřejmě nejméně vadí postavám mocipánů, vzpomeňme, že s jejich vnějškovým, podle mne přihlouplým zesměšněním přišly už třeba filmové verze Tankového praporu a Černých baronů – a že vykreslovaly prostředí podstatně obludnější. Pavel Šimák vedl herce k ideově názorné typologii těch nebezpečných zoufalců, od stalinistů přes přesvědčené referenty, prorežimní hlupáky a ustrašence až po politiky s falešnou lidskou tváří. Výjimkou je postava generála Krutova, kterého Pavel Nečas zahrál jako patřičně přízemního i vychytralého. Postava se však při příjezdu tanků především krutě a hurónsky vysmála postiženým čecháčkům. Je to jedna z nejlepších scén inscenace. Postavy českých funkcionářů před prvoplánovou šarží trochu drží tušené zázemí jejich soukromí, jejich různé lidské charaktery, a Miloš Vávra, Daniel Rous, Ctirad Götz a Zdeněk Palusga to činí obratně, ale ještě ochotněji se svým postavám vysmívají tlustými prostředky, jak jsme si je za dvacet let vypěstovali v divadle, ve filmu i v televizi. Petra Hřebíčková, Zuzana Vejvodová, Martina Šťastná, Anna Remková a Iva Pazderková se takovému zjednodušení snaží vyhnout, nejpřirozenější z teenagerů byl ale Marek Holý v roli Mirka, jednoduché prostředky pro takové postavy si už dávno zafixoval. A pak oba vojáci na opušťáku, Denny Ratajský a Jiří Racek.

    Kapela Ondřeje Brouska doprovází i spoluhraje na jevišti spolehlivě, možná jen pamětníky zatahá za uši každé vybočení z autentických doprovodných figur a samozřejmě z aranží, to ale nejde jinak.

    Hvězdy na vrbě prostě už nemohou být tím, čím byly, a nechceme si připustit, že by se mohly stát běžným číslem muzikálové produkce. Nechtěli si to zřejmě připustit ani tvůrci inscenace. Dramaturgické zásahy se ještě mohly držet původní logiky, mám na mysli především epilog, v němž se stručným životopisem dosloví osudy každé z postav, a studentská láska se nenaplní, Pavel Šimák si však přece jen měl důsledněji vybrat, co vlastně režíruje: inscenace nemá parametry ani muzikálu, ani oné retrolegendy, místy se odvíjí bez temporytmu, zdlouhavě. Proto si vůbec netroufám odhadnout, co na to diváci, muzikály tu viděli lepší, komedie zábavnější, vážné hry dramatičtější, a původní existenci Hvězd na vrbě do kukátka neuzavřeš.

    Divadlo Na Fidlovačce – Karel David a kolektiv: Hvězdy na vrbě. Inscenační úprava Pavel Šimák a kolektiv, režie Pavel Šimák, hudební nastudování Ondřej Brousek, choreografie Helena Brousková, scéna Pavel Borák, kostýmy Katarína Holková. Premiéra 4. března 2010.


    Komentáře k článku: Hvězdy do kukátka neuzavřeš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,