Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hvězdné hodiny života

    Jako dramaturg MDP jsem měla možnost během let pozorovat, jak se z herce Františka Mišky stává silná režijní a lidsky zajímavá osobnost. Pro dramaturgii byl František Miška výborným spolupracovníkem. Vždy ho provokovaly neprověřené hry, byl připraven riskovat a hlavně pro tento zápas získával herce.

    V roce 1971 nastudoval v Komorním divadle legendárního Čtrnáctého hraběte Gurneyho (Burnesova hra se nesměla uvádět pod původním názvem Vládnoucí třída), který se hrál 116x až do násilného stažení. Podobný osud potkal Vampilovovu hru Lov na kachny, kterou jsme pravděpodobně uvedli ve světové premiéře, protože premiéra v Sovětském svazu se stále odkládala. Úspěšnou byla tragikomedie rumunského autora Kiritesca Vosí hnízdo, stejně jako Jany Knitlové Sekyra na studánky, Hauptmannova hra Před západem slunce či Nové mládí starého pána Itala Sveva. S chutí nastudoval Ruy Blase Viktora Huga, ale nejvlastnější mu byl nový pohled Dürrenmatta na Goethova Fausta (s výborným Cupákem, Preissem, Syslovou). Příležitostně se stával překladatelem; v jeho překladu se ve Viole nyní hraje Královna matka. Šedesátiletá divadelní práce Františka Mišky je dostatečně zmapována, ale o jeho osobním životě se neví téměř nic. Nikdy o něm nemluvil. Teď tu sedí přede mnou, mírně ironicky se usmívá. Zanedlouho mu bude jednadevadesát.

    Jaké jsi měl mládí? Ty jsi Pražák?

    Ano. Narodil jsem se na Maninách u Vltavy a voda byla a je můj milovaný živel. Léta jsem s úspěchem závodně plaval. Bydleli jsme v Čechově ulici na Letné. Stromovka tenkrát ještě nádherně voněla. A v ulici stálo jedno jediné auto. Červená Pragovka. Byli jsme s maminkou třeskutě chudí, protože když mi byly tři roky, tatíček nás opustil a přehlédl, že existuje něco jako příspěvky na děti. Vzdor tomu jsem nikdy nepocítil nějakou újmu, protože moje maminka mi všechno svou laskavostí, obětavostí a jasem vynahradila. Skončila stejně jako můj otec v plynu v Osvětimi. Jistě si snadno umíš představit moje pocity, když iránský prezident popírá existenci holocaustu.

    V sedmnácti ses stal členem Divadelního kolektivu mladých. Co to vlastně bylo?

    Byli jsme mladí a hlavně strašně avantgardní. Velel tomu po svém způsobu Pavel Tigrid. Národní divadlo nám bylo k smíchu a jediný, koho jsme trochu uznávali, byl E. F. Burian. Podařila se řada recitačních večerů a pásem. Mimo jiné Nezvalův Podivuhodný kouzelník. Autor za námi často chodil (měli jsme v souboru hezké dívky). Ale chodili i jiní. Paderlík, Orten, Zdeněk Seydl, Josef Träger… V Cocteauově hře jsem hrál Oidipa krále. Přišel Frejka, dlouho mlčel, a pak řekl: Asi to bude nová secese. Nicméně si nás veškerý tisk hýčkal jako velkou naději. Částečně se splnila.

    Terezín byl další tvoje divadelní zkušenost.

    Terezín byl vlastně propustí, která shromažďovala vězně, až bude volná kapacita k transportu do Osvětimi. Takže SS bylo v podstatě lhostejné, co ti lidé mezitím dělali. A v této napěchované, úděsné díře projevilo umění svou oživující sílu. Recitovali jsme básně, předčítali a dva kluci napsali divadelní hry. Do Terezína přijel Gustav Schorsch. Bylo mu 26 let, asistoval Frejkovi a Dostalovi a byl to mladý génius. Setkání s ním byl pro mě životní mezník. Po prvé jsem začal přibližně tušit, co to je divadlo a jak se dělá. Fascinující. Nastudovali jsme Kienovu hru Loutky! Hra o tom, zda má či nemá smysl zabít takové lidi, jako byl Heydrich. Architekt František Zelenka nám z pytlů a odřezků vyrobil scénu a nastudovali jsme Ženitbu, kde bych Schorschovo pojetí srovnal s pojetím Alfréda Radoka. Osud nás rozdělil. Já ujížděl do Osvětimi a Schorsche někde zastřelili. Ve skrytu duše jsem o herecké dráze uvažoval, ale v té době jsem měl úplně jiné starosti.

    Na podzim 1945 jsi nastoupil v kladenském divadle.

    Na podzim 1945 se zformovala skupina mladých pod vedením Jiřího Jahna a vyrazili jsme na Kladno s myšlenkou, že obrodíme kulturně zanedbané hornické město. Před premiérou Kutnohorských havířů (Rekordat – má první profesionální role) vystoupila jakási komunistická poslankyně a prohlásila: Je doba nová, doba Gottwaldova. Není už třeba měšťáckého publika. Od nynějška budou sedět v divadle pouze horníci a dělnická třída. Nenávidění měšťáci odešli, ale horníci a dělnická třída se nedostavili dodnes. Hrál jsem s úžasným vzrušením všechno možné včetně Malvolia, až se jednou na Hru o lásce a smrti (hrál jsem Carnota) dostavil šéf Národního divadla Karel Dostal a nabídl mi angažmá. Naštěstí jsem měl dost rozumu a s díky jsem odmítl. Neuměl jsem nic, vůbec nic. Co by si tam asi se mnou Štěpánek, Rašilov a podobní počali? Naštěstí mě laskavý Dostal nezatratil, ale doporučil mě filmovému režisérovi Františku Čápovi, který mě obsadil do hlavní role filmu Muzikant. Film měl úspěch, a tak jsem se stal filmovým hercem. Následovala řada dalších rolí. Ještě zbývá podotknout, že jsem se na Kladně potkal se svou ženou Ludmilou Píchovou. Její zásluhou jsem strávil 64 let šťastného života.

    V padesátých letech jsi byl v Realistickém divadle. Jaká tam byla atmosféra?

    Ředitel Jan Škoda byl v podstatě slušný, citlivý člověk, ale byl obklopen kamarilou ortodoxních fanatiků. Jeho žena Soňa, dcera S. K. Neumanna, se pokládala za vševědoucí praporečnici revoluce. Zkoušky začínaly v přilehlé kůlně nácvikem bojových písní a předčítáním Stalinova blábolu O jazykovědě. Následovalo kladení záludných politických chytáků. Dnes se to zdá směšné, ale když tenkrát přinesli do divadla papír, kde měli herci svými podpisy žádat rozsudek smrti pro Miladu Horákovou, už to tak směšné nebylo. Divadlo nemělo špatnou úroveň. Ornest (byl dramaturgem) přivezl hry např. Millera, Steinbecka, Wildera, které byly něčím úplně novým. Hodně jsem hrál, ale rádi mě tam moc neměli. V roce 1950 se Realistické divadlo rozdělilo na věřící a nevěřící. Ornest dostal Divadlo Komedie a Komorní divadlo a řada herců s ním odešla. Mne nechtěl nikdo. Tak jsem zakotvil v Divadle státního filmu. Byl to takový bastard, měl to být rezervoár herců pro film. Ale filmové režiséry to nezajímalo. Sehrál jsem tam velké role, a hle – byl jsem náhle populární, moje zvětšené fotografie se objevily ve Vodičkově ulici a myslím, že na tomhle základě mě Ornest angažoval do Městských divadel pražských.

    V MDP jsi zůstal 35 sezon. Byl jsi úspěšný, hodně obsazovaný herec. Co tě přivedlo k tomu, že ses stal výlučně režisérem?

    Tak zaprvé. Vedle mě byli herci, kteří to uměli daleko líp. Zadruhé. Pozoroval jsem pozorně režírující pány a daleko víc než hrát mě zajímalo, jak to kdo lepí. Měl jsem často pocit, že bych to uměl jinak, možná líp. Ale neměl jsem dost odvahy a hlavně příležitost. Až se stalo, že jeden náš režisér totálně zmrvil krásnou hru. To mi dodalo odvahy, sáhl jsem po příležitosti, která se naskytla v Plzni. A tak začal můj nezadržitelný vzestup.

    Čeho sis vážil při práci s herci v MDP?

    Voska, Hrušínský, Kemr, Lukavský, Bek, Sklenčka, Beneš, Raušer, Postránecký, Němec, Kostka, Preiss, Le Breux, Cupák, Lipský, Adamová, Rosůlková, Kačírková, Píchová, Medřická, Jiránková, Švormová, Fialová, Vránová… Vážil jsem si toho, že tito špičkoví herci se mnou rádi a ochotně spolupracovali. Ta práce byla pro mě zdrojem nekonečné radosti. Troufám si říct, že co svět světem stojí, nedá se už nikdy podobný soubor dohromady.

    Jak začala tvá dlouholetá kariéra v zahraničí?

    Seděli jsme v roce 1968 ve Vídni na kufrech a uvažovali, zda máme emigrovat. Měli jsme ale v Praze čtyři stařečky, které jsme tam nemohli nechat. Do těchto úvah se ozval telefon ze slavného státního divadla v Düsseldorfu, zda bych nechtěl režírovat Ženitbu. Koktal jsem cosi na způsob, jak bych se tam dostal a podobně. U nás trvalo povolení k výjezdu dva měsíce a nikam se prakticky nesmělo. Odpověď byla jasná. Na německé ambasádě je pro vás připravené vízum a letenka. Letadlo vám letí dnes v šest večer. Druhý den mi pověstný ředitel divadla Karl Heinz Stroux vrazil do ruky obsazení a řekl: Dnes máme sobotu, začínáš ve středu. Když Pánbůh dopustí, tak i břinkovice spustí. Byl to obrovský úspěch. Pak jsem tam ještě režíroval Shawovy Vesnické námluvy a světovou premiéru hry Eugena Ionesca Triumf smrti. S Ionescem jsme se pak pravidelně setkávali. Byl to úžasný člověk. Na základě düsseldorfského úspěchu jsem dostával téměř bez přerušení další nabídky. Celkem jsem vytvořil na německých scénách, ale i švýcarských a v Paříži šedesát osm inscenací. Vidím v tom určitou souvislost vzhledem k roku, kdy jsem začínal.

    Tvoje režie se vyznačovaly pevným názorem, přesností a zajímavou prací s herci. A to platilo i o komediích, veselohrách a muzikálech. Je to pravda, že jsi otcem muzikálu na české scéně?

    Jestli jsem zrovna otcem, to nevím, ale při pohledu na to, co se dnes pod tímto názvem prezentuje, raději bych to zatajil. Začínal jsem Zorbou. A byl to šťastný začátek. Někdy to prostě vyjde. Bek v tom našel svoji životní roli a Píchová v roli Bubulíny byla nenapodobitelná. Dovol mi malé odbočení. Působil jsem jako režisér v Münsteru. V Praze byl v té době na návštěvě ředitel tohoto divadla dr. Lorenz a vrátil se s tím, že by rád, abych inscenoval Zorbu, kterého právě v Praze viděl. Ale s tou podmínkou, že Bubulínu musí hrát herečka, která je v Praze tak skvělá. Řekl jsem, že to nepůjde. On: Proč by to nemělo jít? Já: Je moc drahá! On: Jak to víte? Já: Je to moje žena.

    A skutečně tam pak Bubulínu s triumfálním úspěchem hrála a započala s ní svou německou kariéru. Kromě Zorby jsem v ABC inscenoval další muzikály. Dva šlechtice z Verony, Alelujá dobří lidé, Šeherezádu, Neposedného ducha apod. Muzikály mám rád. Je to napínavá, náročná práce, ale pouze s textem, který dává nějaký smysl. Co se týká veselohry, je u nás zakořeněný zvyk rozeznávat hry vznešené a méně vznešené. Tím se míní především komedie a veselohry. Při svých poutích po světě jsem mnohokrát viděl hrát slavné herce v komediích, které neměly jinou hodnotu, než že se lidé smáli a smáli. Cožpak je to málo, když jsou lidé na chvíli uvolněnější a přístupnější? Přiznávám se kajícně, že jsem často a s velkým potěšením podobné hry inscenoval.

    V roce 1983 jsi byl jmenován šéfem činohry v Baden-Badenu a zůstal jsi tam 13 let. Co tě k Badenu tak dlouho poutalo?

    Měl jsem absolutní důvěru ředitele, divadlo mělo dost finančních prostředků a já jsem mohl neomezeně rozhodovat. Především o složení ansámblu a hlavně o repertoáru. Byly to např. hry Amadeus, Tartuffe, Misantrop, Hamlet, Večer tříkrálový, Sen noci svatojánské, Fyzikové, Král Jan, Romulus Veliký, Matka Kuráž. Inscenovali jsme současné zajímavé autory. Víc si nelze přát.

    Po návratu jsi pak režíroval na mnohých českých scénách. Můžeš vzpomenout na některé z nich?

    Namátkou: Fyzikové v Mladé Boleslavi, Amadeus, Anouilhův Orchestr a má hra Symfonieta v Příbrami, Hra o lásce a smrti a Anouilhova Zkouška v Brně, Hexenšús na Kladně….

    V roce 1999 ti bylo 80 let. Byla ti nabídnuta funkce uměleckého šéfa v Příbrami. Proč jsi to přijal?

    Asi mám smysl pro dobrodružství. Divadlo v Příbrami bylo známo jako jedno z méně úspěšných českých divadel. Nevzal jsem to na vědomí a chtěl to změnit. Něco se za ty tři roky podařilo. Umělecká úroveň divadla stoupla. Ale pokud se návštěvnosti týká, povedlo se to jen částečně.

    V závěru příbramské etapy jsi nastudoval svého zamilovaného Urfausta. Vzal jsi to jako ukončení své režijní kariéry, nebo bys ještě rád něco režíroval?

    Pokud by to dávalo nějaký smysl a měl bych k dispozici správné „panáčky“, tak ano.

    Když se pláč směje se jmenuje tvá knížka s podtitulem pouť divadelního režiséra. Jak se na toto své putování díváš?

    Mohu z té knížky jen citovat: „Byla nám propůjčena velká milost, že jsme mohli prostřednictvím divadla vyjadřovat svůj pohled na svět. Žili jsme život v areálu kreativity a napětí, směli jsme vystupovat ze šedivosti vlastní existence, stávat se Hamlety, Fausty a Leary. Ano, divadlo je nádherné, smysluplné, nezastupitelné médium, poutavě rehabilitující lidskost. Jedno z posledních. Práci v divadle mohu jen vděčně označit za hvězdné hodiny svého života.


    Komentáře k článku: Hvězdné hodiny života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,