Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 5)

    Festival Divadlo Plzeň má jednu časosmyčkovou zvláštnost. Končí, a přesto pokračuje. Přesněji v neděli se vždy koná Slavnostní zakončení hlavní části festivalu a od pondělí se pokračuje festivalovým Epilogem: hostováním divácky atraktivních inscenací českého (vesměs výhradně pražského) divadla určených řadovému plzeňskému diváku. Ponechme stranou, zda to má a jaký smysl (z důvodů spolufinancování festivalu Magistrátem města Plzeň – tedy z praktických důvodů – jistě má), a vydejme se ještě naposled do slunečních ulic a uzavřených divadelních sálů.

    Budoucnost evropského činoherního divadla – tradice, nebo experiment?

    Festivalovou tradicí také bývá, že poslední den před odjezdem odborné veřejnosti se koná otevřené kolokvium na dané téma, případně veřejná diskuse nad zhlédnutými představeními. Vyhlášené téma Budoucnost evropského činoherního divadla – tradice, nebo experiment? – slibovalo řešit otázku, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Tak jsem si raději přispal a na – asi dvouhodinové – sezení nešel. Udělal jsem zřejmě chybu. Nakonec se prý mluvilo převážně o zhlédnutých představeních a některé příspěvky (např. Milana Uhdeho a Pavla Trenského) byly údajně brilantní. Varyš to říkal…

    Sám jsem velmi proto, aby se o divadle veřejně diskutovalo. Moc to u nás neumíme, o čemž ostatně svědčí i mnohé diskuse na i-DN. V Plzni se to však téměř nikdy nedaří. Vedou se – pokud jsem měl zkušenost – vesměs monology, názory trčí jeden vedle druhého. Pokud vůbec. Jedno setkání a jedna platforma je zřejmě málo. Mnohem živější veřejné fórum na téma divadlo zažívám na Jiráskově Hronově či Ost-ra-varu. Je to jistě na nějaké hlubší – a možná nejen festivalové – zamyšlení, tak to jen zmiňuji jako možné téma i na těchto stránkách i-DN. Ostatně – pokud to zvládnu – rád bych ještě přidal „pofestivalovou“ bleskovku, na které se toto – a nejen toto – téma pokusím otevřít.

    Terminus

    Sleduje-li člověk hlavní program, na Off (a jeho různé programové bloky – off, site specific, pouliční divadlo) nemá čas. Termíny představení se zoufale překrývají. A tak letos se mi podařilo navštívit pouze tři akce. Bohužel příliš nelituju. Mnohé z off-programových produkcí znám a právě se znalostí české nezávislé scény, která by se tu měla prezentovat, musím říct, že letošní Off-program je pro mě velkým zklamáním. Vždy – od svého vzniku před deseti lety, jak na to v poledne vzpomínali komponovaným programem na Jižním předměstí – to bývala platforma pro progresivní projekty a progresivní přístup k divadlu, jenž rozšiřoval (či znejišťoval) jeho hranice. Letos na něm takových projektů bylo velmi málo.

    Pražské Divadlo Letí však na tuto přehlídku rozhodně patří. Od svého vzniku v roce 2005 uvedlo více než čtyřicet textů různých evropských autorů, vždy v českých premiérách. Vybírá autory aktuální, kteří mapují současný svět současným jazykem a tvarem. Tak je tomu i s dramatickým textem v současné době čtyřicetiletého irského (dublinského) dramatika Marka O´Rowea. Debutoval v roce 1995 hrou The Aspidistra Code, největší úspěchy slavil v roce 1999 s textem Howie the Rookie, za který získal několik prestižních irských cen. Terminus je jeho zatím poslední (sedmou) hrou, premiéru měla v roce 2007 irském Národním divadle Abbey Theatre. Jde v podstatě o tři drsným jazykem ve verších psané monology pro dvě herečky a jednoho herce. Prolínají se v nich časové i metafyzické roviny, část se děje ve snu a možná i po smrti, všechny se sbíhají do jednoho bodu: smrt dcery před očima matky pod koly náklaďáku řízeného divým mladíkem. O´Rowea však nezajímá kriminální či policejní zápletka, mapuje a z mnoha úhlů ukazuje tři zoufalé osudy tří současných zoufalců. Každý má ke svému chování jiný důvod, každý je však v podstatě psychicky nemocný. A není mu pomoci. Režisérka Martina Schlegelová toto troj-drama nechává víceméně tradičními hereckými prostředky Marcelu Holubcovou (matka), Pavlínu Štorkovou (dcera) a Richarda Fialu („mladý poděs“) oddeklamovat. Každý uzamčen ve své kobce (na jevišti jde o malé vozíky-mříže), sám a bez kontaktu s druhými, sděluje svůj příběh, který má jak reálnou tak mimo-reálnou rovinu. Divák musí pečlivě sledovat každé slovo, jinak by mu osudy a jednání postav byly nečitelné a nejasné. Tuto – bohužel příliš tradičně, neadekvátně k jednoznačně „raperskému“ textu, pojatou – rovinu inscenace doplňují reálné, éterické či industriální elektronické zvuky, přímo na místě vyráběné hudebníkem, který si říká MIKO. A na zadní projekci běží také živě „vyráběné“ obrazy, jež – také přímo před diváky – vytváří a přes světelné zařízení přenáší dvojice výtvarníků, v programu uvedených jmény AELDRYN a Barbora Herchlová. Samotný text (ve svižném, byť na první poslech trochu moc líbivém, snadno plynoucím překladu Ester Žantovské) a tato formální stránka je na inscenaci to nejcennější. Vytváření vizuálních obrazů, jež děj neopisují, ale dodávají mu svébytnou, velmi sugestivní atmosféru, soudobá hudba a veršované slovo, to jsou roviny, s nimiž se u nás na profesionálních jevištích příliš progresivně nepracuje. Takto nějak (a ve verbálním projevu – byť jde o zpěv – je dál) pracuje například hudební duo Kazety. Takto nějak by měly vypadat současné inscenace Divadla Viola, udržovala-li by si tato scéna ambice, s nimiž kdysi vznikala. Slovo, jež se stává obrazem, hudbou i tělem.

    Milena Markovič: Loď pro panenky, režie Ana Tomović, Srbské národní divadlo Novi Sad

    Závěrečné představení hlavní části festivalu. Přeskočím obvyklé „slavnostní zakončení“, byť bylo tentokrát vkusné včetně vtipného proslovu Františka Zborníka z MK o znejišťování jistot a jistotách nejistot, a vrhnu se rovnou do destruovaného světa současného Srbska. Název a nedůsledné přečtení programové brožury mě zmátly. Čekal jsem nějakou srbskou variaci Alenky v říši divů, na jevišti se však odehrávalo něco zcela jiného. Když jsem to po čase pochopil, začal jsem se teprve hlouběji prodírat pod povrch zdánlivě superrealistických situací, chvílemi však surreálných, střídaných zpívanými kabaretními vstupy. Jelikož autorka (ročník 1979) je nejen poměrně zkušená dramatička, ale i (a možná především) básnířka, není výklad viděného (a slyšeného) jednoznačný. Roviny inscenace se prolínají, na jevišti se objevují různé postavy ve stejném věku (děti, dospělí) hrané různě starými herci a herečkami, ale je také možné, že jde o stejné postavy v různém věku. Malé holčičky (sestry) si vyprávějí o svých traumatizujících erotických zážitcích, jsou znásilňované (či alespoň osahávané) svým otcem, kolem jsou alkoholici, sebevrazi, chlapi, toužící – téměř výhradně – po násilí a sexu. Proměňují se ale v mýtické či pohádkové bytosti – trpaslíky, žabáky… – není jasné, kdy mluví „za pohádku“ a kdy „za postavu“. Vše má silný freudistický podtext, celé se děje v temném, násilnickém, „ušmudlaném“ světě. Na konci se z hlavní postavy, již pravděpodobně sledujeme od dětství, stává stará baba-alkoholička, která svůj byt propůjčuje mladé dvojici k sexuálním setkáním. Možná vše, co po celý čas sledujeme, je jen delirický sen této (v zásadě hlavní) osoby…

    I když inscenace byla po výtvarné a herecké stránce doslova odbytá a nepropracovaná (ani syrová ani stylizovaná, ani civilní ani expresivní, ani realistická ani surrealistická), a hudební složka (velká balkánská dechovka) byla vysloveně navíc, dávalo představení divákům něco, co je možná na divadle to nejpodstatnější: zprávu o stavu (srbského) světa. Jak málo u nás takových divadel je. I proto možná jsou divadla z obdobných lokalit zvána na prestižní zahraniční festivaly (vzpomínám na bulharský, polský, maďarský a rumunský blok v roce 1998 a 1999 v Avignonu), a české se tam ne a ne dostat. Koho zajímá (promiňte Léble, Morávku, Nebeský, Mikolášku) český Čechov, Dostojevský, Shakespeare či Ibsen? Ne Čechy Čechům, ale Češi o Češích a o Česku, to by mělo být primární při uvažování o prezentaci a vývozu českého divadla za hranice. Ne náhodou letos ve Villeneuve, Bruselu a Moskvě hostovalo české Prase… Bylo i dnes v Plzni. Budiž za to festivalu vzdána čest. Morávek, Havel, Smetana aneb Prase, zpráva o stavu českého člověka. Oh, yes!

    Partie na dobrou noc

    Nezbývá mi, než zvolit českého šachového mistra, který uspěl ve světě. Nebylo jich málo: Menčíková, Pachman, Kaválek, Smejkal, Hort… Vybral jsem ale někoho, pro nešachový svět dnes neznámého: rakouskouherského rodáka a posléze Čechoslováka Richarda Rétiho (1889 Pezinok – 1929 Praha). Jako šachový myslitel předstihl svou dobu a patří mezi „zákonodárce“ moderního pojetí šachové teorie. Do hloubky promyslel a zanalyzoval složitou problematiku polozavřených zahájení, v nichž není stabilizován pěšcový řetězec (indické systémy, anglická). Jeden systém zahájení (1. Jf3 – d5, 2. c4) se po něm dokonce jmenuje a ve dvacátých letech minulého století byl senzací a módou celého šachového světa. V roce 1924 právě tímto systémem porazil v New Yorku tehdejšího mistra světa a jednoho z největších šachistů celé šachové historie, Kubánce José Raula Capablanku. Byla to tehdy první Capablankova porážka po deseti (!) letech.

    Réti – Capablanka, Rétiho zahájení, New York 1924: 1. Jf3 – Jf6, 2. c4 – g6, 3. b4 – Sg7, 4. Sb2 – 0-0, 5. g3 – b6, 6. Sg2 – Sb7, 7. 0-0 – d6, 8. d3 – Jd7, 9. Jbd2 – e5, 10. Dc2 – Ve8, 11. Vf-d1 – a5, 12. a3 – h6, 13. Jf1 – c5, 14. b5 – Jdf8, 15. e3 – Dc7, 16. d4 – Se4 (!), 17. Dc3 – exd4, 18. exd4 – Jf6-d7 (?), 19. Dd2 (!) – cxd4, 20. Sxd4 – Dxc4, 21. Sxg7 – Kxg7, 22. Db2+ – Kg8, 23. Vxd6 – Dc5, 24. Vd1 – Va7, 25. Ke3 (!) – Vh5, 26. Jd4 (!) – Sxg2, 27. Kxg2 – De5, 28. Jc4 – Dc5, 29. Jc6 – Vc7, 30. Je3 – Je5, Vd1-d5 (!) a černý se vzdal, neboť po asi jediném možném 31. … Jc4, 32. Vxc5 – Jxb2, 33. Vc2 Ja4, 34. Jd5 by měl velké ztráty.


    Komentáře k článku: Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,