Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 4)

    Den divadelních úspěchů (Muž bez minulosti, Weissenstein), pří (Divoká kachna, Platonov) a – konečně – i podstatných (vedle těchto čtyř i Kvartet a Emigranti v rámci Off programu) inscenací a diskusí nad smyslem divadla a jeho současných formách. Přesto inscenačně „dietní“ den. Dopoledne volno a – pokud by divák chtěl – stihnout se dala maximálně tři představení. Odpolední Divokou kachnu Jana Mikuláška z Ostravy jsem si odpustil – viděl jsem ji již dvakrát a rád na ni ještě zajdu, navíc jsem na tyto stránky blical svůj minulý skicář – takže tentokrát píšu jen o dvou inscenacích. Víc vidět nešlo. Kdo skládá v Plzni festivalový program dohromady, měl by možná myslet i na to: větší pestrost, intenzivnější nabídka, hraní některých inscenací v sériích, třeba i vícedenních. Zvláště off-program je v tomto ohledu letos spící Růženkou.

    Aki Kaurasmäki, Miroslav Krobot: Muž bez minulosti, režie Miroslav Krobot, Dejvické divadlo Praha

    Hrálo se v Komorním divadle a hlediště „praskalo ve švech“. A to se inscenace bude hrát ještě zítra, kdy je také vyprodáno. Vida, co zajímá plzeňského diváka. Nemusí to být jen lehký žánr, ale musí to být známé z filmu či TV. A to dejvičtí herci i jejich režisér jsou.

    A propos, televize. Festivalu by moc prospěly denně festivalové vteřiny na ČT. Když to jde z MFF KV či dokonce Fresh filmu, mělo by to jít i tady. Být součástí festivalové produkce, tímto směrem napnu síly.

    O samotné inscenaci se moc rozepisovat nebudu. Dostala Cenu Divadelních novin v oboru činohra (viz aktuální číslo DN), v DN na ni vyšla kritika, sám jsem o inscenaci psal do E15. Tak jen shrnu, že jde o ideální souhru celého tvůrčího týmu Dejvického divadla, že do představení skvěle zapadla Johana Tesařová z Národního a že nápad využití starých rock´n´rollů pro charakteristiku doby i Kaurasmäkiho příběhu dotváří divadelní jedinečnost této – v podstatě hříčky – do stavu nebeské krásy. I když… hříčky. Kaurasmäkiho film i Krobotovo divadlo jsou vlastně existenciálními obrazy člověka v civilizované společnosti, vizemi (ne)dobrovolného útěku z něj, jako byla třeba kdysi Písečná žena Kobo Abeho i následný film Hiroshi Teshihagary. I jako divadlo jsem ji v Avignonu viděl… Krobot ukázal, jak lze z filmové předlohy – bez změny jediného slova – vytvořit svébytné, jedinečné divadlo. Herci rozvíjejí jednoduché situace do krkolomných point (vrcholem je Myšičkovo ráčkování v roli advokáta a následná „schizoidní“ chůze jeho i ostatních herců přes jeviště). Inscenace fungovala i ve větším prostoru, než v Dejvicích mají, a potěšilo mne, že porušení jednoho základního divadelního axiomu, že zvířata na jeviště nepatří, vyšlo také. Krobotův neo-civilismus slavil úspěch.

    Přesto si v tomto kontextu neodpustím povzdech. Obdobný přístup nelze jen tak přenášet z filmu na film a z divadla na divadlo. V Národním divadle s Dogville to skřípalo, jako když zatáhneš v tunelu za záchranou brzdu. Zvláště vedlejší postavy, které zde – každá – jsou divácky přitažlivý originál sloužící celku (Tesařová… ale i všichni ostatní), jsou v ND bezbarvé fosilie (Tesařová… ale i všichni ostatní). Drásavě nelaskavé téma Dogville se civilismem, humorem a laskavostí přebít nedá.

    Anton Pavlovič Čechov: Platonov, režie Maja Kleczewska, Polské divadlo Bydgoszcz

    Skandál festivalu, plzeňský Papperlapapp. Dvou a půl hodinové představení plné křiku, agresivity, mužské i ženské nahoty, krve a sexu. Nepřístupné od 18 let a šílené tak, že v přestávce řada diváků odešla. To je jako čeština s Kudrnovou, charakterizovaly představení dvě gymnasistky sedící vedle mne. Režírovala to ženská, podotkla druhá, mně to docela zajímá. – Vždyť říkám, že musí bejt šílená! – Kdo? Kudrnová?! – Obě! I kritici a divadelníci se rozdělili na dva tábory. Kolega (a dramaturg festivalu) Jan Kerbr byl zaskočen a otrávený na nejvyšší míru: Nejraději bych v některých okamžicích zalezl pod sedadlo, jak to bylo trapné, soptil. Hráli něco úplně jiného, než jsme viděli na nahrávce, na základě níž jsme inscenaci do Plzně pozvali, zlobí se společně s další dramaturgyní festivalu Kamilou Černou.  Po chvíli se dozvídám(e) hlavní důvod oněch změn: Jedna z hlavních postav – Soňa – byla narychlo alternovaná, a tak si její part museli zčásti rozdělit ostatní herci (což vysvětluje i častá tápání titulkového zařízení). A za druhé: některé části představení jsou větší či menší improvizace. Ředitel Činoherního klubu (a bývalý kolega z Divadelních novin) Vladimír Procházka, mimochodem velký znalec Čechova, kterého považuje za nejlepšího dramatika analyzujícího moderní svět, byl nadšen. To byl skutečný Čechov! Hráli téma, hráli situace, hráli přesně o tom, o čem ve všech svých hrách Čechov je především: o sexu! A že ten text rozdrtili na cucky a Platonova na konci Vojnická nezabije? To vůbec nevadí, téma odehráli a ten konec byl v rámci jejich výkladu logický.  S tím textem se nějak naložit musí.Tak jak leží a běží se hrát nedá.  Má 160 stránek a Čechov jej napsal, když mu bylo snad osmnáct a ještě neuměl pracovat s dramatickou zkratkou“. K Procházkovi se přidal i ředitel festivalu Jan Burian: A jak skvěle hráli! Tolik vynikajících mladých hereček u nás v jednom souboru nenajdete! Třeba ten monolog Soni v druhé půli, anebo Vojnická, to byla paráda. Souhlasím s nimi a desetkrát podtrhávám. Bylo to soudobé – teoretik by asi řekl postdramatické – divadlo, které bortí logiku děje a příběhu, vrší situace, vytahuje téma, a to brousí na dřeň. Využívá aktuální výtvarné a herecké prostředky, zapojuje nejmodernější techniku (svícení, hudba, zapojení dalších médií), mísí časové i dějové roviny, používá silnou metaforu, pracuje s (až nesnesitelnou) expresivitou, a to vše pro zdůraznění samotné, přímé působivosti divadla, a to v souladu s obsahem. Téma a obsah jsou zakódované hlouběji, než jsme u nás na divadle zvyklí, asi jak v obrazech Michaela Rittsteina, Josefa Bolfa či Vladimíra Franze. Je třeba se skrz onu divokost a expresivitu a opuštěnost a životní prázdnotu a postmoderní civilizační balast doslova prodrat, jinak zůstanete na povrchu pouhého (někomu nepříjemného, jinému příjemného) oslnění. Je to dobrodružné, je-li toho divák ochoten. Ne-li, tápe anebo je otráven, znechucen, odchází. Pozoruhodný byl důraz režisérky na vrcholný obraz inscenace – jakési orgiastické třeštění všech postav, kdy se herci vysvléknou do naha a polévají skutečnou (! – nejnáročnější produkční úkol festivalu, nakonec ji přivezli přímo z jatek) býčí krví. Zbytečné? Efektní? Cítím v tom snahu po nehrané opravdovosti, „zasvěcení“ herců, rituálnosti představení. Že nejde o sirup či barvu diváci poznat v zásadě nemohou. Jaký to ale je rozdíl pro samotné aktéry! Dovedete si představit, že by se ve Vinohradském divadle,  anebo – abychom zůstali v obdobném divadle a městě, jakým je bydgošťské a Bydgošť v Polsku – třeba v DJKT Plzeň či VČD Pradubice – polévali herci krví? Snad v KD HK, možná v Ostravě, v brněnské Huse…

    Divadlo tak vstupuje do dalších vrstev a rovin, které nelze pouhými teatrologickými postupy popsat a hodnotit. Přiznávám, že to mám rád a zajímá mne to. Pro formu, pro schopnost nalézt v klasickém moderním dramatu rituální, orgiastické okamžiky, pro herectví a také pro druhou půli, kdy se některé situace vracejí, postavy jsou však již znavené, téměř nehybné, lapené dnešní otrávenou dobou, tančí, nakupují v megastorech, perou v automatických pračkách, žijí v oné budoucnosti, po které Čechovovy postavy vesměs touží, a přesto jsou zoufalé a sedí bez smyslu života na gauči a kouří, dávám této inscenaci punc Velkého třesku, Velkého zážitku. Vrchol festivalu. Konečně performance, která je výzvou a o níž je možné se dlouze přít a analyzovat ji. Vidět ji jednou, je málo.

    Partie na dobrou noc

    Vybral jsem jednu z nejstarších dochovaných šachových partií, jež zahájila éru moderního šachu. Znamenitý německý šachový mistr Adolf Andersen v ní v roce 1858 v Berlíně porazil tehdejšího kandidáta na mistrovský titul Johannese Hermanna Zukertota. Použil přitom ostré zahájení, tzv. Evansův gambit, využil odvážné oběti a zvítězil nádhernou kombinací končící pětitahovým matem.

    Andersen – Zukertot: 1. e4 – e5, 2. Jf3 – Jc6, 3. Sc4 – Sc5, 4. b4 – Sxb4, 5. c3 – SC5, 6. 0-0 – d6, 7. d4 – exd4, 8. cxd4 – Sb6, 9. d5 – Ja5, 10. Sb2 – Je7, 11. Sd3 – 0-0, 12. Jc3 – Jg6, 13. Je2 – c5(!), 14. Vc1 – Vb8, 15. Dd2 – f6, 16. Kh1 – Se7, 17. Jg3 – b5, 18. Jf5 – b4(?), 19. Vg1 – Sb6, 20. g4 – Je5, 21. Sxe5 – dxe5, 22. Vg3 – Vf7, 23. g5(!) – Sxf5, 24. exf5 – Dxd5, 25. gxf6(!) – Vd8, 26. Vg1(!) – Kh8, 27. fxg7+ – Kg8, 28. Dh6 – Dd6 a bílý objevil mat v pěti tazích…


    Komentáře k článku: Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,