Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 3)

    Přitažlivostí Plzně a prokletím je její uměřenost, poklid, konzervativnost. Lidé nikam nespěchají, v hospodách je soudržná nálada, parky jsou do syté zeleně upravené a ošetřené, v kašnách zurčí průzračná voda. Kdoví, co ale bublá pod povrchem, zda člověk sleduje opravdový ráz města a takový je charakter jeho obyvatel, anebo existuje ještě jiná – nevlídná – tvář Plzně. Na festivalu ji moc nezachytíte. Mezi diváky i v divadelním klubu Komorního divadla, který je jakýmsi společenským centrem festivalu, je víc hostů z Prahy, Ostravy, Brna, Německa, Polska… než místních, a pokud na představení přijde Plzeňských víc, jde o školní výpravy (dopolední představení v Divadle Alfa) nebo „fandy“ svého žánru a „svého“ – tedy domácího – souboru (čtvrteční Spamalot), kteří  spořádaně po představení mizí.  A tak jsem si po ranní pohádce v Alfě zajel – pro jistý (současný i historický) odstup – na akci Off Programu do kláštera Plasy a začal se více orientovat i na okrajové festivalové dění.

    Iva Peřinová: Labutí jezero, režie Tomáš Dvořák

    Text Ivy Peřinové, jež se bohužel uvedení svého posledního kusu nedožila, se umístil na druhém místě v Cenách Alfreda Radoka 2009 a získal Cenu letošní Skupovy Plzně. Je typickým dílem zkušené autorky, jež umně pracuje s motivy baletní předlohy, se znalostí loutkového žánru a „svého“ divadla. Rozvíjí vedlejší motivy, zcivilňuje vznešenost a zlidšťuje svět přírody a pohádkových bytostí. Všechno to jsme tak trochu my sami – bloumavý princ Siegfried, starostlivá královna-matka, krásná naivní Odetta, brunátný, na brusinkách závislý Rudovous, sběračka brusinek, ošklivka Odilie, vzteklý skřítek… Pohádka, kde příběh slouží především k otevírání laskavých vrstev v divákovi, k rozvíjení hravosti, fantazie a mírnému poučení, že nelze všemu a všem věřit a dobré vztahy a láska každou zlobu a útrapy přemůžou. Loutkové divadlo je s pivem a hokejisty asi jediný artikl, který bychom mohli vyvážet do světa. Labutí jezero je toho dalším festivalovým (po domácím Blondovi) dokladem. Skvěle zvládnuté řemeslo, chytrá zábava, divadlo pro děti všeho věku i dospělé všech sociálních vrstev a politických názorů. Mám-li výhradu, tak k svítícím rudo-fousům Rudovouse. Jsou mi protivné. Jako by měl místo hlavy falický roh. Vím, že má světlo v nich dějotvorný význam, řešení mi ale přijde poněkud nešťastné. Zvlášť když všechny ostatní loutky (výprava Ivan Nesveda) jsou řemeslně krásné, klasické marionety, občas s nečekanými funkčními nápady. Proměna labutě v Odillu a nazpět, o tom jsme si s mou dcerkou – když jsme inscenaci asi před rokem spolu viděli – ještě dlouho nadšeně vyprávěli a oba jsme toužili takové schopnosti mít. Stát se aspoň na chvíli kachnou… pardon labutí.

    Odpoledne se mohlo jet festivalovým busem do kláštera Plasy, kde ředitel off-programu Roman Černík nabízel prohlídku objektu a představení Žalář, jež před rokem vzniklo v rámci programu otevřených residencí projektu Kvartýr v Otevřeném komunikačním prostoru Moving Station. Využil jsem nabídky už proto, že v Plasech jsem byl – poprvé a naposledy – v roce 1981 na vernisáži proslulé výstavy nastupující generace českých fotografů, již navštívil i Henri Cartier-Bresson a o níž nedávno vyšla v nakladatelství TORST dokumentární publikace. Nezapomenu, jak ve velké kapli měl Michal Gera sólový koncert na trubku. Trubka a její ozvěny se nesly celým areálem chodeb jako když Měsíc prodírá se tmou. Ale dosti poezie, bude se končit Žalářem.

    Marie Nováková: Žalář, režie Marie Nováková, Kühlschränke Plzeň

    Pobyt v Plasech byl poněkud cimrmanovský. Průvodkyně cisterciáckým klášterem, jehož vzhled vytvořil začátkem 18. století samotný Santini, nás hnala ze sálu do sálu jak studenty učitele Svěráka v jednom českém filmu. Na konci nás totiž čekalo představení Žalář. V jakémsi barokním trámoví pod nízkým dřevěným stropem obrovské haly odrecitovali dva mladíci – Jonáš Špaček a Tomáš Pašek – verše a autentické texty různých vězňů z různých historických dob, od Francoise Villona (Františku už tě nepotěší, že Francouz jsi a ze vsi zdejší…) přes markýze de Sade, Paula Verlaina, Oscara Wilda po Geneta, Zahradníčka, politika Jiřího Hejdu a Ivana Jirouse. Dokonce i úryvek z Máchova Máje se mihne. Inscenace prošla amatérskými přehlídkami, až do Šrámkova Písku se dostala, ale to je tak maximum, co by měla a kam patří. Studentské divadlo, první poznávání bolesti a životní tragiky skrze text a zkušenost autorovu. Zaumné, patetické, snaživé. Nic víc. V rámci přece jen dospělejšího a snad i vyspělejšího festivalového programu – byť šlo o Off – ale nepřijatelné. I v oboru amatérského divadla bych ihned věděl o vhodnějších adeptech (např. Geisslers Hofkomedianten z Kuksu či Dekalog náchodských Dred) nemluvě o nezávislé performanční či taneční scéně (např. Bambuškova Skočná, performer Krusha, tanečnice Antonie Svobodová, projekty Tomáše Žižky, Jana Komárka apod.).

    William Shakespeare: Kupec benátský, režie Sándor Zsótér, Divadlo Gézy Gárdonyiho Eger, Maďarsko

    První velký omyl festivalové dramaturgie. Maďarské divadlo má na festivalu prestiž zásluhou řady hostování herecky i formálně razantních, mnohovrstevnatých a často i velice provokativních inscenací. Kupec získal maďarskou Cenu Thália za nejlepší mimobudapešťskou inscenaci roku 2008 a dramaturgyně Julia Ungár zvláštní cenu za dramaturgii na národním festivalu maďarského divadla v Pécsi POSZT 2009. Nevím, kam dala maďarská kritika oči či jaká je úroveň mimobudapešťských maďarských divadel, ale Kupec je snaživou, jako by studentskou inscenací, jež by mohla vzniknout na škole a člověk by cenil razanci nápadů, odvahu herců a radikalitu úpravy, jako „regulérní“ inscenace však jen stěží obstojí. Z textu se stal jen takový „reader´s digest“, příběh ztratil soudržnost a mnohde i smysl, herci nedokážou víc než exhibovat a poslušně plnit režisérovy (ročník 1961!!!) ztřeštěné pokyny. Úvodní vstup a vůbec scéna však ničemu takovému nenasvědčují. Malé jeviště – hrálo se na scéně „za oponou“ Velkého divadla pro zhruba 150 diváků – je celé obklopeno obrovskou fotografií anonymního sídliště, herci slézají ze stěn, samotná scéna je obyčejný panelákový pokojík, herci mají současné kostýmy. Ovšem posun do současnosti se – vyjma zmíněných vnějších znaků – neodehrává. Symbol srdce, který režisér zřejmě považuje za zásadní téma své inscenace, je polopaticky nadužíván. Herci je koušou, hážou si s ním, zakládají je do Bible, sledujeme záznam skutečné srdeční operace. Antonio (András Ötvös) vede na závěr řeč o lásce a citu, závistivě přitom sleduje – zřejmě – Bibli otráveně čtoucího Shylocka (Máté Mészáros). Nemá to hlavu ani patu. Pro střední školy jako rychlé seznámení se s prvky moderního divadla a Shakespearem někde na regionální scéně to fungovat může, na prestižním festivalu však obdobné snaživé „pokusy“ zabírají místo. Šéf činohry Jihočeského divadla Martin Glaser, který jako divák absolvuje celý festival (budiž mu takto vzdána čest, není mnoho takových mezi profesionálními českými divadelníky) byl po představení úplně paf. Proč to sem pozvali?! ptal se mě u baru zděšeně. Vždyť to má základní profesionální chyby! To mohli přece poznat i na videu… Nepoznali.

    TaBalada, režie Zoja Mikotová, Décalages Praha

    Divadelní chuť mi tak zachraňovala trojice Petra Kotmelová, Seiline Vallée a Salvi Salvatore z pražské skupiny Décalages.  Seiline Vallée a Salvi Salvatore jsou mistři závěsné akrobacie, jíž se věnují dlouhodobě, Petra Kotmelová s nimi v této dva roky staré inscenaci (před dvěma lety byla k zhlédnutí i na festivalu regionů v HK) hostuje jako vypravěčka a zpěvačka. Předlohou je jedna z klasických her divadla nó Aoi no ue, u nás je baladický příběh syna a matky, již odnáší na horu mrtvých, známý především zásluhou filmu Shohei Imamury Balada o Narajamě (Zlatá Palma v Cannes 1982). Režisérka Zoja Mikotová citlivě využila artistických a pohybových dovedností obou performerů, pracuje se světly, využívá i loutky, rovnocenně dává prostor slovu, obrazu, hudbě i herecké a pohybové akci. Výsledkem je víceméně abstraktní poetické představení, u kterého nemusíte znát téma ani příběh – jsou možná až příliš skryté – ale podstatná je imaginace, již vyvolávají obrazy, hudba, performeři. Asi stovka se zaujetím představení sledujících diváků v proluce Theatrum Mundi v Křižíkových sadech (hrálo se mezi devátou a desátou hodinou večerní) mne přesvědčila, že to s tím plzeňským diváckým nezájmem nebude tak zlé. Příjemné zakončení roztříštěného dne.

    Partie na dobrou noc

    Po dlouhém váhání, kdy jsem nejprve uvažoval o nějaké divočině mých oblíbenců Tala nebo Aljechina, vybírám nejcennější životní partii Maďarky Judith Polgár (ročník 1976), v níž v roce 2002 v zápase Rusko vers. Zbytek světa porazila snad nejsilnějšího šachistu všech dob (nebo aspoň posledních třiceti let), Garriho Kasparova (roč. 1963). Ten ji předtím označil za pouhou cirkusovou loutku tvrdě, že ženy nemohou hrát šachy na mistrovské úrovni. Bylo to poprvé v šachové historii, kdy žena porazila aktuálního šachového mistra světa. Je jednou ze 73 lidí (a jedinou ženou), kteří kdy Kasparova v šachu porazili. Hrála se má oblíbená španělská.

    Polgár – Kasparov:  1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3. Sb5 Jf6 4.0-0 Jxe4 5.d4 Jd6 6.Sxc6 dxc6 7.dxe5 Jf5 8.Dxd8+ Kxd8 9.Jc3 h6 10.Vd1+ Ke8 11.h3 Se7 12.Je2 Jh4 13.Jxh4 Sxh4 14.Se3 Sf5 15.Jd4 Sh7 16.g4 Se7 17.Kg2 h5 18.Jf5 Sf8 19.Kf3 Sg6 20.Vd2 hxg4+ 21.hxg4 Vh3+ 22.Kg2 Vh7 23.Kg3 f6 24.Sf4 Sxf5 25.gxf5 fxe5 26.Ve1 Sd6 27.Sxe5 Kd7 28. c4 c5 29.Sxd6 cxd6 30.Ve6 Vah8 31.Vexd6+ Kc8 32.V2d5 Vh3+ 33.Kg2 Vh2+ 34.Kf3 V2h3+ 35.Ke4 b6 36.Vc6+ Kb8 37.Vd7 Vh2 38.Ke3 Vf8 39.Vcc7 Vxf5 40.Vb7+ Kc8 41.Vdc7+ Kd8 42.Vxg7 Kc8  1-0


    Komentáře k článku: Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,