Hráči je založena na nenovém principu podvedeného podvodníka, ale nový je způsob, jak je tento princip znásoben a relativizován. Jemná psychologie, s níž je zpodobeno jednání jednotlivých hráčů, se posléze překvapivě odhaluje jako důmyslně skrývaná hra, jako psychologie psychologie, jako „psychologie na druhou“ (Vladimír Procházka).">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hry hravé i dravé

    Komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola Hráči je založena na nenovém principu podvedeného podvodníka, ale nový je způsob, jak je tento princip znásoben a relativizován. Jemná psychologie, s níž je zpodobeno jednání jednotlivých hráčů, se posléze překvapivě odhaluje jako důmyslně skrývaná hra, jako psychologie psychologie, jako „psychologie na druhou“ (Vladimír Procházka).

    Hráči: Miroslav Táborský, Jan Meduna, Jiří Wohanka, Martin Matejka a Tomáš Turek FOTO MARTIN ŠPELDA

    Od předchozích Gogolových her se Hráči odlišují svým důsledně kolektivním rázem. Prozrazují to už názvy: osu Revizora tvoří aktivity domnělého revizora, osu Ženitby námluvy nerozhodného muže, hrdinou Hráčů jsou – hráči. Hazard je rovnou měrou tvárným principem i tematickým předmětem.

    Ta kolektivita má ovšem svou hierarchii: těžiště spočívá v sebevědomém a ambiciózním falešném hráči Icharevovi, proti němuž stojí sehraná skupina v čele s vůdcem zvaným ironicky Utěšitel. Pražské inscenace z osmdesátých a devadesátých let rozložení sil respektovaly a nalezly pro ně odpovídající obsazení.

    Jan Kolář v recenzi na Smočkovo nastudování v Činoherním klubu roku 1982 takto charakterizuje hlavní protihráče: Icharev Josefa Abrháma nejprve naivní jako dítě, okouzlené vlastní dovedností, postupem hry se proměňující v důležitost samu, neustále přesvědčující sebe i publikum o své genialitě, ponechávající však ve svém jednání prvky nejistoty, které posilují věrohodnost hercova výkonu v okamžiku zhroucení Icharevova života. – Utěšitel Jiřího Kodeta, jako podnikový manažer, velkoryse organizuje celý výrobní proces, na jehož konci je finální výrobek, totiž oloupení Ichareva.

    Inscenaci Divadla Bez zábradlí (1999) jsem nejen zhlédl, ale i recenzoval, takže mohu citovat sám sebe. Režisér Sergej Fedotov povýšil Hráče na studii ruské mentality. Pravým ztělesněním ducha hry je Icharev Oldřicha Kaisera. Jemnými obřadnými gesty se mazlí s falešnými kartami, s chladnou sebejistotou rozvíjí své válečné plány a s panským rozmarem manipuluje okolí. Při vlastní akci však přebírá vůdčí roli „šéf“ Utěšitelný. Karel Heřmánek má pro něj výmluvnou vizáž, ostrými střihy střídající podvodnickou protřelost s pokušitelskou dobrosrdečností. I pevnou ruku, s níž táhne, usměrňuje a krotí svou partu… Závěr představení patřil opět Oldřichu Kaiserovi. Nejdříve nadšení z vítězství stupňuje do velikášství v duchu opileckého výjevu z Revizora a po rozčarování se zhroutí do tragikomické beznaděje.

    Po temperamentních, nápaditě rozehraných českých Furiantech vyvolávají Bornovi-Hanušovi ruští Hráči v Dlouhé jisté zklamání. Hlavní příčinu spatřuji v nepřiměřeném obsazení hlavních rolí. Janu Medunovi chybí pro složitou postavu Ichareva osobnostní předpoklady i herecké zkušenosti. Přímočaře proklamuje svůj postoj a své záměry, své monology nudně deklamuje, jeho manipulace s kartami působí jako obratné eskamotérské exhibice, ale nikterak nepřispívají k rozkrytí jeho psychologie. Na rozdíl od ostatních hráčů nenalézá charakteristický herní grif a vůbec působí při hře nevýrazně, ne-li netečně. To kontrastuje s počínáním jeho protihráčů, temperamentního Švochněva (Miroslav Táborský), schopného obratem a bez dostatečného důvodu přešaltovat ze spokojeného flegmatu do ničivé bouře zloby, nebo naopak plachého Krugela (Tomáš Turek), který svou nedůvěřivost prozrazuje bizarním způsobem, jak malou škvírkou ve vodorovné poloze nahlíží do svých karet.

    Podobně jako Medunův Icharev, byť v opačném směru, působí Wohankův Utěšitel, který pracuje více silovými než rafinovanými prostředky, monotónně křičí až do ochraptění, ale výsledek je spíše únavný než sugestivní. Dochází tak k paradoxnímu úkazu: vynalézavěji a barvitěji podané „vedlejší“, textově ochuzené figury (vedle Táborského zejména Glov starší Vlastimila Zavřela) zřetelně přehrávají mnohomluvného vůdce skupiny.

    Příchod každé nové postavy u Gogola graduje napětí. Tuto stavební zákonitost v Dlouhé nenaplňuje neobvyklé nasazení ženského elementu (bankovního úředníka, vlastně úřednice Zamuchryškina, o premiéře Marie Turkové) do typicky mužské hry. Úmysl byl zřejmě aktualizační (podnikatelská emancipace), příležitost k překvapivému zjevu (který u Fedotova až nad míru ztělesnil vzteklý trpaslík Krytinář) zůstala však nevyužita.

    Závěrečné oživení naštěstí přinesl bujarý nástup Glova mladšího. Chlapecký Pavel Tesař je na počátku euforicky rozjařený, bezhlavě se vrhá do hry, blouznivě sní o husarské kariéře, aby posléze upadl do zoufalé rezignace. Postava má jasné obrysy i přesvědčivý vývoj.

    Při všech problematických momentech (k nimž počítám i sborový zpěv jednadvacet jednadvacet, nepatřičně poukazující k operetě Oskara Nedbala) vyvolává Bornova-Hanušova inscenace živý ohlas publika. Posuzuji-li ji přísněji, než bývá zvykem, může si za to vlastně divadlo samo. Vysokou úrovní své umělecké činnosti v řadě sezon si samo určilo náročnější měřítka.

    Divadlo v Dlouhé Praha – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči. Překlad Leoš Suchařípa, úprava Jan Borna. Režie Jan Borna, Miroslav Hanuš, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Petra Goldflamová Štětinová, hudba Milan Potoček. Premiéra 11. února 2012.


    Komentáře k článku: Hry hravé i dravé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,