Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské poznámky 2011 (No. 2)

    Ve čtvrtek, za účasti převážně jen seminaristů, zahájila Jiráskův Hronov nová programová ředitelka Simona Bezoušková. V pátek započaly svou činnost festivalové dílny a z přehlídky inscenací, které nám (také nová) programová rada vybrala, jsme viděli první tři. V sobotu proběhlo zahájení třetí – na schodech před Jiráskovým divadlem a v doprovodu dvou pouličních výstupů na chůdách, které provedli Geisslers Hofcomoedianten a Long Vehicle Circus. Ti také přinesli vlajky, které od včerejšího odpoledne vlají před divadlem – česká vlajka, vlajka Evropské unie a vlajka Jiráskova Hronova.

    Než hronovská paní starostka Hana Nedvědová pronesla větu, po které následoval mohutný potlesk – Považuji 81. Jiráskův Hronov za zahájený –  promluvilo či postálo na schodech ještě několik politických a kulturních činitelů.

    První náměstek ministra kultury ČR JUDr. František Mikeš, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslava Němcová a starostka Hronova Hana Nedvědová před Jiráskovým divadlem. Foto archiv JH

    Ke cti všech zúčastněných se dá říct, že proslovy byly krátké, takže ona známá trapnost podobných oficialit neměla (až na pár roztomilých výjimek) šanci se objevit.

    Brand party bez Ibsena
    První inscenací „zahajovacího“ dne byla Brand party divadelního souboru Děti veselé z Olomouce. Když jsem si poprvé přečetla název, tak jsem si, neznalá výrazů současného světa vysokého marketingu, říkala, jak je sympatické, že ten Ibsen pořád ještě zajímá i mladé divadelníky. Pletla jsem se: za názvem inscenace se skrýval příběh dívky Lane, nadané speciální odolností tělesné schránky. Lane získala zaměstnání v podivné firmě, fungující na propracovaném systému nejrůznějších technik masové reklamy. Jejím úkolem bylo za pomocí jakýchkoli prostředků zajistit skrytou propagaci jisté mezinárodní značky, schovanou pod masku mezinárodní taneční party. Výraz brand party, jak jsem se poučila, znamená propagační akci, zasahující do různých oblastí života, která je tím pádem účinnější než běžná reklama.
    Text olomoucké inscenace vychází z povídky Michala Hvoreckého. Těžko říct, co na ní inscenátoři viděli jako nosné pro jevištní zpracování – výsledný tvar totiž vypadá jako efektní herecké cvičení, které naprosto nic neříká. Po celých šedesát minut se na jevišti v železné kleci pohybuje osm hereček. Repliky hlavní hrdinky i těch vedlejších (všechny, i jen zmiňované postavy, jsou ženy) jsou rozděleny mezi všechny postavy. Tenhle princip měl možná působit dojmem odosobněnosti, ale ve skutečnosti vytváří ještě větší zmatek. Po celou dobu jsem usilovně hledala myšlenku, kterou se nám inscenace snažila předat. Mohlo to být něco o manipulaci prostřednictvím reklamy, o podezřelých podnicích, které se věnují zcela jiným činnostem, než jaké prezentují veřejnosti, o české politické scéně nebo o tom, že fráze „kdyby ženy vládly světu, nebyly by války“ je velká hloupost. Ale opravdu nevím a je možné, že to nevědí ani samotní herci. A to je špatně.

    Poezie v pracím prášku
    Rozpačitý dojem z první sobotní inscenace naprosto přebil zážitek, který poskytla ta následující. Dramatizace románu norského autora Ingvara Ambjorsena od norského scenáristy Axela Hellstensia v podání slovenského Divadla Hladanie také měla zatím nejbouřlivější potlesk. Chvála bláznovství je příběh dvou „mentálně ojedinělých“ mužů, kteří se společně snaží začít nový život, mimo zdi ústavu. Toto téma „jiných“, křehkých duší ztracených v realitě se v literatuře a i dramatu objevuje často. U nás je dobře známá například Keyesova Růže pro Algernon v inscenaci pražského Spolku Kašpar, kterou slovenská inscenace místy připomíná, ale více se blíží lehké komedii. Postavy Ellinga a Kjella Bjarneho jsou podané velmi citlivě a ze všeho nejvíce vzbuzují pocity něžné náklonnosti. Kjell, toužící ze všeho nejvíce po ženách, které nikdy neměl, a Elling, ukrývající své básnické pokusy do sáčků s pracím práškem, procházejí situacemi běžného života, které musí oba řešit poprvé. Za to, že se jim v nich pomalu začíná dařit, jsou nakonec odměněni situací již ne tak běžnou, která jim oběma změní život – a která je do něj definitivně vrátí. Josef Krčmár a Martin Kabát si svými výkony rychle omotají diváka kolem prstu, ani sám neví jak. Nebo tedy – mě si omotali rychle.

    Loutková jízda na surfařském prkně
    Vyvrcholením včerejšího dne byla loutková inscenace pražského souboru Tate lyumni s názvem Vlna. Půlhodinové představení bylo nabité výtvarnými nápady i slovním humorem, energií loutkoherců a ubíhalo neuvěřitelným tempem. Atmosféra horkého léta u moře z jeviště přímo tryskala (a nebylo to jen proto, že v sále bylo opravdu horko). Loutky různých typů byly propracované a samotná jejich podoba byla zdrojem mnoha vtipů. Pro mne je Vlna tím nejlepším, co jsem za dlouhou dobu z loutkového divadla viděla – vřele ji doporučuji vyhledat. Členové sympatického souboru Tate lyumni nám poskytli ještě jeden soukromý zážitek – potkali jsme je dnes ráno, když postupně dobíhali festivalový autobus do centra Hronova, a dokázali nám, že pozitivní energie, kterou vysílají z jeviště, je z nich cítit pořád, dokonce i nedlouho po probuzení.

    * * *

    Doplnění, poznámky a výkřiky Michala Z.: ● Náměstek ministra kultury JUDr. František Mikeš ve svém proslovu okouzlil přáním, aby se Jiráskův Hronov dočkal ještě alespoň dalších 81 ročníků, protože „všechno dobré by mělo trvat věčně“. Zdá se tedy, že nejmenším vyčíslením věčna je 162 let: za tohle poznání patří ministerstvu velké díky. ● Inscenaci Chvála bláznovství jsem viděl na loňské Scénické žatvě v Martině, kde rozhodně patřila k tomu lepšímu – vrcholem oné divadelní přehlídky však bylo paradoxně vystoupení mladé sólové recitátorky Michaely Viskupičové, která byla posléze oceněna hlavní cenou. Je, myslím, škoda, že pro sólové recitátory z Wolkerova Prostějova není na Hronově místo – stačil by nedlouhý blok, ale jistě by i u nás bylo co poslouchat. ●


    Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,