Mocná Afrodité (1995).">
Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hrátky s Afroditou

    Proslulý americký filmový režisér Woody Allen se ve své literární tvorbě pohyboval mezi filmovým scénářem a dramatem (o povídkách nemluvě). Dochází při tom k pozoruhodným proměnám, svědčícím o potenciální příbuznosti žánrů. I u nás oblíbená divadelní hra Zahraj to znovu, Same z roku 1969 se po třech letech dočkala filmové podoby. Film Erotická komedie noci svatojánské pro jeviště upravil Jürgen Fischer a hraje se pod názvem Sex noci svatojánské. Něco podobného provedly Marie Špalová a Martina Schlegelová se scénářem filmu Mocná Afrodité (1995). Zaznamenejme ještě, že s oidipovským tématem se setkáváme už v kolektivním filmu New York Stories (1989), na němž se vedle Martina Scorseseho a Francise Forda Coppoly podílel Woody Allen epizodou Oedipus Wrecks. Na divadelní prkna se adaptace Mocné Afrodity poprvé dostává v Divadle na Vinohradech.

    Václav Vydra (Lenny) a Barbora Poláková (Linda) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Režisérka Natália Deáková volila podobně jako ve své předchozí pohostinské inscenaci Kafkova Zámku dynamicky otevřený scénický prostor (výtvarník Lukáš Kuchinka), v němž jsou konfrontovány mýtické skalní výšiny s přízemní reálnou rovinou. Jako spojnice funguje skluzavka umožňující rychlé a významonosné sestupy a pády. Nahoře deklamuje chór v obličejových polomaskách a prostřednictvím výkladu Vedoucího (Ladislav Frej) i drobných, bolestně laděných komentářů řadových členů (vystupujících tak krátce ze své anonymity) poukazuje ke známým mytologickým situacím a příhodám. Vesměs se týkají vztahů mezi manžely a sourozenci, mezi rodiči a dětmi: Menelaos a Helena, Antigona, Iáson a Medea, Laios-Iokasté-Oidipus (jména ponechávám v nedůsledné transkripci, jak jsou uvedena v programu).

    Dole sledujeme příběh z rodinného i mimorodinného života, jehož stranami jsou manželé Lenny a Amanda, adoptovaný syn Max a jeho skutečná matka Linda. Vazby toho dole s tím nahoře jsou složité, leč zřejmé. Jak praví chór: příběh Lennyho Weinriba, pátrajícího po původu svého syna, je mytologický a nadčasový / jako sám osud.

    Jádro příběhu tvoří tedy kvarteto postav, z nichž každá je určována jedním dominantním rysem a motivem. Lenny (Václav Vydra) jde s dojemně vytrvalou naivitou za poznáním pravdy a během tohoto bludného procesu prohlubuje a zniterňuje svůj životní postoj. Amanda (Jana Stryková) chladnokrevně sleduje své ctižádostivé podnikatelské cíle a s rafinovanou vypočítavostí čelí erotickým útokům k bujnosti rozjařeného svůdníka Jerryho (Ladislav Frej ve svém druhém, přízemním vtělení). Obrýlený, neúnavně zvídavý a krkolomně hravý dětský génius a klaun Max v groteskně nadsazeném podání Lukáše Příkazkého neodbytně sugeruje představu, jak mohl vypadat ještě nezakomplexovaný Woody Allen v dětském věku.

    Nejvděčnější, ale i nejobtížnější úlohu dostala Barbora Poláková. Její Linda se proměňuje empatickým působením Lennyho, který se z původního hledače pravdy stává chápavým partnerem pokleslé ženy. Zprvu je ovšem šokován, když zjistí, že matkou jeho milovaného Maxe je sprostá prostitutka a pornoherečka s příznačnou přezdívkou Linda Fuck, ale to mu nebrání v úsilí vytrvale pracovat na její lidské rehabilitaci. Poláková podává pozoruhodný výkon, k němuž mám jedinou, avšak podstatnou výhradu. Z rozhovorů publikovaných v divadelním programu je jasné, jakou váhu přikládal Woody Allen zjevu a hlasu Lindiny herecké představitelky: Vypadala přiměřeně jako šlapka, ale přitom nebyla vulgární. Miře (Sorvino) patří část zásluh za to, že Afrodita nebyla rouhavá. Vnesla do ní lehkost, hrála to tak trochu jako kreslený film. Takovou stylizaci ovšem Barbora Poláková postrádá a strojenými, až hrubě parodistickými intonacemi překrývá otřesnost faktů svého života. Vyvolává to sice živý smích u publika, ale znesnadňuje to pozici Lennyho, který je odsunut do pozadí jako pouhý pasivní posluchač. Tím jsou však mé námitky proti pojetí postavy vyčerpány. V dalším průběhu herečka krůček po krůčku, nenápadně, ale přesvědčivě odhaluje v pokleslé ženštině citlivou a inteligentní podstatu, aniž se proto vytrácí paradoxní komika tohoto vývoje.

    Důležitým pojítkem mezi mytologií a reálem je věštkyně Kasandra Jiřiny Jiráskové (v alternaci s Teiresiem Ilji Racka). Zjevuje se dole a její sounáležitost s obyčejnými smrtelníky se prozrazuje výmluvnými anachronismy (Vidím pohromu. Katastrofu. Co hůř, vidím právníky!). Prorokuje, varuje (většinou marně) a ve své civilní podobě poskytne Lennymu klíčovou informaci o Maxově matce. Jako referentka přes adopce to musí odmítnout, ale pak si jako „odskočí“, a poskytne tak Lennymu příležitost nahlédnout do tajného spisu. Vztah k nadpřirozeným jevům je u Allena zpravidla laskavě skeptický. V nanejvýš kritické situaci se Vedoucí chóru obrací k nejvyšší instanci o pomoc. Odpověď zazní ze záznamníku: mm tady Zeus. Zrovna nejsem doma, ale zanechte vzkaz. I dvojnásobný happy end příběhu vyznívá nutně poněkud ironicky.

    I při svém druhém hostování na Vinohradech se Natálii Deákové dařilo. Tentokráte však připravila pro konzervativní publikum sousto stravitelnější, v němž se myšlenková náročnost pojí s duchaplnou zábavou.

    Divadlo na Vinohradech – Woody Allen: Mocná Afrodité. Překlad Dana Hábová. Divadelní adaptace filmového scénáře Marie Špalová a Martina Schlegelová, dramaturgie Vladimír Čepek a Martin Velíšek, režie Natália Deáková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 31. ledna 2012.


    Komentáře k článku: Hrátky s Afroditou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,