Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hrané lahůdky z Netflixu

    V letošní oscarové ruletě měla několik kandidátů na ocenění úspěšná streamovací a producentská firma Netflix. Do klání o Ceny Akademie vstupoval s deseti nominacemi Scorseseho nejnovější opus Irčan, vyšel však naprázdno. Šest nominací mělo drama Manželská historie, jež jednu pozlacenou sošku vyhrálo.

    Spolu s protagonisty snímku Dva papežové nahlédneme do atraktivního prostředí Sixtinské kaple, jejíž replika – včetně proslulých Michelangelových fresek – byla ovšem postavena ve studiu FOTO PETER MOUNTAIN

    Nejprve stručná vysvětlivka, co vlastně Netflix znamená. Tato internetová platforma – označovaná zkratkou VOD (Video On Demand) – vznikla v roce 1997 ve Spojených státech a služby pro své předplatitele začala poskytovat o dva roky později. Původně nabízela filmy pouze na DVD nosičích, které na území USA rozesílala poštou. O deset let později začal Netflix poskytovat streamování své „videotéky“ přes internet. Spolu s rostoucím úspěchem začal Netflix hrané filmy, seriály a dokumenty rovněž výhradně distribuovat a samostatně vyrábět. Předloni stál u zrodu Cuarónova skvostu Roma (viz DN 6/2019), loni – vedle dvou zásadních děl zmíněných v úvodu – vzniklo pod jeho záštitou také strhující spirituální dobrodružství Dva papežové.

    Rozprava o toleranci

    Jak napovídá jeho titul, film Dva papežové (Two Popes) přibližuje osobnosti dvou hlav římskokatolické církve – Josepha Ratzingera, tedy minulého papeže Benedikta XVI., a Jorgeho Bergoglia, tedy současného papeže Františka. Oba zbožné muže portrétuje prostřednictvím jejich fiktivního dialogu, jenž se z prvotní ostré konfrontace mění v sofistikovanou rozpravu a pak i v důvěrné zpovědi. Nejsilnější pasáží je klíčová retrospektiva, v níž Bergoglio – původem Argentinec – rekapituluje hrůznou diktaturu tamější vojenské junty v sedmdesátých letech minulého století.

    Jako tehdejší jezuitský provinciál se uchýlil ke kompromisům s exponenty nelidského režimu ve snaze ochránit své podřízené. Někteří z nich se však jeho direktivám vzepřeli a za svou odvahu zaplatili životem. A právě to si Bergoglio (hraje ho Jonathan Pryce) ve svém zjitřeném svědomí stále vyčítá… Film Dva papežové tak klade obdobnou otázku jako Václav Havel ve své slavné faustovské absurditě Pokoušení: Lze všemocného ďábla přelstít, nebo paktování s ním vede nevyhnutelně do pekel?

    Oduševnělý „dvojportrét“, který realizoval brazilský režisér Fernando Meirelles, lze vnímat jako apoteózu tolerance. Přesněji řečeno jako obhajobu vědoucí vstřícnosti vůči světu i bližním, kterou vyznává osvícenější část dnešní katolické církve a již u nás zosobňuje třeba Tomáš Halík. Konzervativec Ratzinger (v podání Anthonyho Hopkinse) pocházející z Německa se svým hostem téměř v ničem nesouhlasí, skeptického novátora Bergoglia nicméně odradí od jeho úmyslu odejít do penze a deleguje jej za svého nástupce.

    Tato kultivovaná „rozprava“, jež vzdáleně připomíná mnohem skromnější, ale obdobně hloubavý český snímek Hovory s TGM (2018), je košatá i vizuálně. Spolu s protagonisty (oba byli za ztvárnění svých postav nominováni na Oscary, další nominaci film získal za adaptovaný scénář) v ní nahlédneme do atraktivních prostředí papežského letního sídla a Sixtinské kaple, jejíž replika – včetně proslulých Michelangelových fresek – byla ovšem postavena ve studiu.

    Meirellesův film zobrazuje i mechanismy konkláve, včetně detailů při sčítání hlasů a geneze pověstného černého či bílého dýmu. Nechybí v něm ani osvěžující humor: při prvním letmém kontaktu (na vatikánských toaletách!) si kardinál Bergoglio píská hit Dancing Queen od skupiny ABBA. A v úsměvném epilogu – probíhajícím během závěrečných titulků – už jako papež spolu se svým učenlivým předchůdcem sleduje finále fotbalového MS mezi týmy Argentiny a Německa. A u televizního přenosu radostně povykuje jako každý správný fanda…

    Civilní drama Manželská historie (The Marriage Story) popisující rozklad soudobého partnerského vztahu obsahuje téměř nepostřehnutelný odkaz na Bergmanovu klasiku Scény z manželského života FOTO WILSON WEBB / NETFLIX

    Rozvod pod drobnohledem

    Další netflixovský snímek, civilní drama Manželská historie (The Marriage Story) popisující rozklad soudobého partnerského vztahu, obsahuje téměř nepostřehnutelný odkaz na Bergmanovu klasiku Scény z manželského života (1973). Skrývá se ve fiktivní recenzi na smyšlenou inscenaci, kterou Charlie zahlédne při noční toulce domem své tchyně a kterou údajně režíroval. Rozpory hrdinů Manželské historie jsou navenek civilizovanější než konflikty bergmanovských protagonistů, jež v nejdrastičtější fázi jejich sváru přerostou až do zvířecké rvačky. Také ústřední pár současné, navenek uhlazenější „vivisekce“ pošramocených vztahů si ale krutě ubližuje. Ilustruje to klíčová sekvence zuřivé hádky, v níž se pere to nejintimnější prádlo a kde Charlie řve na svou ženu, že jí přeje smrt. Důvody jejich neshod jsou přitom pro běžného smrtelníka místy až nepochopitelně luxusní.

    Herečka Nicole (Scarlett Johansson) a režisér Charlie (Adam Driver) se rozkmotří hlavně kvůli tomu, zda žít trvale v New Yorku nebo v Los Angeles. Oba jsou tvůrčí a empatičtí, oba se vzájemně respektují, oba milují svého osmiletého synka. On v metropoli na východním pobřeží úspěšně provozuje avantgardní divadlo, ona chce v centru showbyznysu – ležícím v opačném koutu země – navázat na svou přerušenou kariéru vycházející komerční hvězdy. Film – ozdobený oscarovými nominacemi za film, scénář, hudbu, oba herecké výkony v hlavních rolích a za ženskou kreaci v úloze vedlejší však nevypráví jen o jejich uměleckých rozporech, ale i o problémech mnohem hlubších a univerzálnějších.

    Drama, které realizoval padesátiletý americký filmař Noah Baumbach, sarkasticky poukazuje na deformace slušnosti, jež do standardní rozvodové pře vnesou otrlí právníci. Původně deklarovaná tolerance mizí v advokátských kličkách, nafouknutých osočeních a nesmyslných finančních nárocích. Zosobněním tohoto bezskrupulózního ohýbání pravdy – příznačného pro dnešní „postfaktickou dobu“ – jsou zástupci obou stran sporu: „dravec“ Ray (Ray Liotta) i „dračice“ Nora, za jejíž ztvárnění získala Oscara za vedlejší ženskou roli Laura Dernová.

    Nejhlubší vrstva příběhu souvisí s povahami hlavních postav a s jejich reakcemi na narůstající dusno. Charlie má větší máslo na hlavě (ve svém souboru má milenku) a zdá se být ve vztahu bezohlednější než o poznání povrchnější Nicole. Hádkami a rozchodem však nicméně právě on víc trpí: v divoké roztržce se po svém výlevu nenávisti zhroutí v pláči, ve finále roztrpčeně pozoruje, jak Nicole bezstarostně odjíždí s novým partnerem. Adam Driver – na rozdíl od Scarlett, která je sice technicky bezchybná, ale ničím mě nepřekvapuje – svou roli nehraje, ale žije. Z jeho výkonu jsem byla naprosto uhranutá, poznamenala herečka Klára Melíšková, s níž jsem o filmu dlouze hovořil.

    Tento důkladný a skvěle zinscenovaný „chorobopis“ – údajně inspirovaný osobními zkušenostmi autora při jeho rozvodu s herečkou Jennifer Jason Leigh – rozkrývá jeden z paradoxů současného soužití mužů a žen. Cílevědomé ženy si většinou umějí jít tvrdě za svým a z prekérních situací se snadno oklepou, zatímco muži přes veškeré tvrďácké masky a vzletné ambice bývají křehčí a zranitelnější. Zda tato dichotomie skutečně platí, zůstává nedořečeným tajemstvím Baumbachovy mnohavrstevné skládanky.

    O pestré nabídce seriálů, jež jsou další doménou unikátní tvorby Netflixu, napíšu do této rubriky příště.

    • Autor:
    • Publikováno: 28. dubna 2020

    Komentáře k článku: Hrané lahůdky z Netflixu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,