Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hra jako (nudné) vyprávění

    Vzpomínky nejsou ideální látkou pro divadlo. Zkušený režisér (a herec) Jan Kačer, autor hry Svatba pozdního léta, kterou uvedl Činoherní klub v režii Ladislava Smočka, to jistě ví, a dokonce přiznává: Proč napsat hru? Nemám dramatickou zápletku. A přece vnímám a vidím svět denně jako sopku, která nespí a čeká a vybuchne, a to dnes a zítra a včera a hned teď. To neviditelné „sopečné“ napětí se Kačer pokusil vtělit do svého autorského debutu na scéně, jejíž legendární éru v šedesátých letech spoluvytvářel, což v době, kdy Činoherní klub dovršil padesáté jubileum, má jistě také symbolický význam.

    Svatební panoptikum, které se bere vážně... FOTO IVAN PROKOP

    Svatební panoptikum, které se bere vážně… FOTO IVAN PROKOP

    Hra Svatba pozdního léta vyšla jako součást programu k inscenaci. Hned v jejím záhlaví čteme: Děje se v hale venkovského hotýlku. Dnes. Ovšem živé současnosti v textu, ale ani scéně Karla Glogra, nenasvědčuje vůbec nic. Jazyk hry je zvláštně anachronický: to nebyla malá holčička, ale plná bytost. Lehká konverzace se vede skrze otřepaná a dávno neužívaná „vtipná“ úsloví: Nebejt ženskejch, tak dodneška lezete po stromech a živíte se šiškama. Autor se v narážkách odkazuje ke konkrétním dílům nebo časovým obdobím (Švankmajerův film Spiklenci slasti, normalizační hit Táto, kup mi brášku) a postavy jako přímí účastníci vzpomínají na věci, které by pro ně z logiky děje byly časově nedostupné (Radokova inscenace). Kačerovo dnes bylo přinejmenším před dvaceti lety. Dramaturgie a režie s těmito momenty, které dávají textu a posléze také inscenaci odér prošlého zboží, nijak nepracují, ani je neberou do hry.

    Kačer své úvahy, reminiscence, postřehy a hlavně sentimenty „zavěsil“ na anekdotickou zápletku také již staršího (feydeauovského nebo spíš šamberkovského) komediálního střihu: dcera se během vlastní svatby dozví, že svědek je její otec, který se před lety jedinkrát vyspal s její matkou, slavnou herečkou. Dokonce nechybí vousatý vtip, jak odešel pro noviny a vrátil se po pětadvaceti letech. A ty noviny jako předmět doličný třímá hříšník v ruce. Specifické divadelní prostředí (novomanželka a rodiče ženicha jsou herci) a s ním spojená přecitlivělost či histriónství zřejmě měly být zdrojem nadsázky a sebeironie, či dokonce (citace pasáží z Gogolovy Ženitby) metaforických přesahů. Nic z toho, bohužel, v inscenaci Ladislava Smočka nefunguje.

    Režie na banálně vypravené scéně (pohovka, křeslo se stolečkem, stolek pro oddávající a vstupní dveře) zvolila podivně vyprázdněná, statická aranžmá, která řídkému textu neprospívají. Herci nepřidali v interpretaci schematických postav nic, co by je zlidšťovalo a dávalo jejich jednání nějakou stopu smysluplného vnitřního života, s výjimkou charismatického Jana Kačera, který hraje Honzu – majitele omšelého venkovského hotýlku, ženichova otce a také trochu sama sebe. Zuzana Bydžovská se v roli herecké hvězdy uchyluje k osvědčenému sebedojímavému afektu, Pavel Kikinčuk jako znovunalezený milenec a otec Jiří se stylizuje do polohy roztržitého šantaly a korunu nevyslovené trapnosti nasazují opilecké výstupy oddávající právničky Pavlíny v podání Nely Boudové. Mladý pár (Zuzana Stavná a Václav Šanda) se ocitl v prapodivném panoptiku, jehož povrchní řeči a city inscenace bere smrtelně vážně.

    Svatba pozdního léta se evidentně míjí s publikem. Zdvořilý potlesk nelze přeslechnout. Je velká škoda, že dramaturgie Činoherního klubu neuměla Jana Kačera přesvědčit, aby se vzdal svého snu, a nabídnout mu lepší příležitost k návratu.

    Činoherní klub – Jan Kačer: Svatba pozdního léta (Variace na písmeno G). Režie Ladislav Smoček, dramaturgie Roman Císař a Vladimír Procházka, scéna Karel Glogr, kostýmy Ladislava Koukalová. Premiéra 19. února 2016. (Psáno z reprízy 2. března 2016.)


    Komentáře k článku: Hra jako (nudné) vyprávění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,