Peklo jsou ti druzí
Snaha současné dramaturgie Horáckého divadla v Jihlavě vymanit se z prokletí „oblastnosti“ se výrazně projevila v nastudování Čechovova Racka. Slovenská režisérka a umělecká šéfka Divadla Pôtoň v Bátovcích Iveta Ditte Jurčová má renomé experimentátorky. Její vstup na jihlavskou scénu ani práce s tamním souborem nebyly ovšem nijak násilné – včetně toho, že scénu Tom Ciller pojednal podobně jako interiér bátoveckého kulturního domu.
Nina Zarečná (Tereza Slámová) přednáší na jevišťátku; detaily jsou promítány na velké obrazovce FOTO PAVEL KLEMENT
V inscenaci R/A/C/E/K je řada „zdnešňujících“ prvků, například hlučný vysavač prohánějící spadané listí či Treplevův laptop. Nápadná je velká obrazovka v pozadí, kde se promítají detailní záběry tváří (ale i chrupu) herců, neboť jejich kolegové střídavě pracují s přenosnou kamerou. Divadlo v divadle, na němž Nina přednese ambiciózní Kosťovu poému o všudypřítomné duši světa, představuje malé kulaté pódium. Inscenaci podkresluje nevtíravá, leč sugestivní hudba, výrazně je slyšet zvukový doprovod ptačího zpěvu, křiku racků, šumění letního deště.
Trepleva hraje chlapecky subtilní, teprve osmnáctiletý herec Štěpán Tuček, který přesvědčivě ztvárnil nejen všechny rozkymácené polohy své role, ale úspěšně obstál i v hraničních polohách zdrcujícího závěrečného poznání. Nepočítáme-li výrazný přednes úvodní básně, vystupuje Nina Zarečná Terezy Slámové ze stínu až ve chvíli, kdy se zamilovává do Trigorina – nebo spíše do jeho spisovatelství a vůbec do „slávy světa“. Ve výkladu slovenské režisérky je poněkud upozaděna konfrontace Treplevova živelného talentu píšícího krví duše s řemeslně zručným a metodickým Trigorinem. V projevu jeho představitele Jakuba Škrdly působí rušivě nepřirozeně rozslabikovaná řeč při svádění Niny, lépe vycházejí zcizující proměny hlasu. I Lenka Schreiberová v roli Arkadinové štastněji pojednává nižší polohy této nesnadné figury. Promarněnou příležitostí je scéna sbližování herečky s frustrovaným synem, naopak se podařilo smiřování s milencem, kdy neupřímnost výpovědi podtrhuje exaltovaná nápodoba hlasu Chantal Poullain.
Všechny zmíněné nedostatky vyvažuje nekonvenčně pojatý závěr. Při novém setkání Kosti s Ninou nemáme pocit, že jej zdrtilo definitivní poznání, že Nina stále miluje Trigorina, ale uvědomění si, že by mu její láska byla k ničemu. Je soustředěna na sebe samu, na svou falešnou seberealizaci. Kosťa pálí svou literární pozůstalost, odchází, po chvíli se ozve výstřel. Závěr Čechovovy komedie o čtyřech dějstvích se v Jihlavě obejde bez milosrdné lži doktora Dorna, že mu vybuchly nějaké lahvičky, ani nežádá Trigorina, ať odvede Arkadinovou někam pryč. Krátce před výstřelem všichni sedí v pozadí scény a pojídají objednanou pizzu. Vedou se běžné besední řeči, Arkadinová se v delším monologu chlubí, kde po premiéře dostala nejvíc růží. Bezděčně nám vytane v mysli proslulý Sartrův výrok: Peklo jsou ti druzí.
Má-li být inscenace Racka v Horáckém divadle krokem k vybřednutí z průměru, jde o vykročení správným směrem.
Horácké divadlo Jihlava – Anton Pavlovič Čechov: R/A/C/E/K. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Iveta Ditte Jurčová, výprava Tom Ciller, hudba Jozef Vlk. Premiéra 10. února 2018.
Komentáře k článku: Peklo jsou ti druzí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
