Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Honza Malík: Rozchod přichází v pravou chvíli

    Začátkem května jsme dostali do redakce DN e-mail, že Sdružení Nanohach ohlašuje ukončení činnosti stejnojmenného souboru a zve na poslední premiéru do divadla Ponec. Soubor Nanohach vznikl na podzim 2004 z absolventů taneční konzervatoře Duncan Centre. Za takřka dvanáct let své existence uvedl řadu tanečních inscenací a projektů, které často přesahovaly české taneční divadlo směrem do světa (spolupráce s významným britským choreografem Nigelem Charnockem, Rumunkou Ionou M. Popovici, Norkou Karen Foss, s francouzským choreografem Fabricem Ramalingomem) nebo ke komunitnímu vnímání umění (práce v terénu, projekty site-specific, workshopy…). A stal se předním představitelem moderního českého tance. Proto ukončení činnosti tohoto tělesa mnohé překvapilo. Na důvody jsme se zeptali současného vedoucího a produkčního Nanohach – a také tanečníka, pedagoga a příležitostného choreografa – Honzy Malíka.

    Honza Malík

    Tak náhlé – alespoň navenek – rozhodnutí vyvolává různé spekulace. Mohl byste je přesněji zdůvodnit? Jak dlouho se připravovalo?

    Skupina Nanohach vznikla jako občanské sdružení, jehož smyslem bylo provozovat stejnojmenný taneční soubor. K založení nás přiměl záměr podpořit taneční profesi, vytvořit soubor, který by pracoval s různými choreografy ze zahraničí. Zhruba před čtyřmi lety jsem vyslovil důležitost koncentrovat se a podporovat ryze českou tvorbu, která má velký potenciál. Myslím si, že se mnohé podařilo, ale dál už musí jít každý svou cestou.

    Proč se rozcházíte právě nyní?

    Samozřejmě všechno má svůj vývoj, vždycky jsou na počátku nějaké představy o tom, kam by měl soubor směřovat, které se poté konfrontují s realitou. A odehrává se i vývoj nás, tvůrců. U mne to došlo do bodu, kdy jsem měl pocit, že naše vize byly – alespoň částečně – naplněny. A právě z tohoto pocitu naplněnosti vyšla potřeba udělat krok dál a tuto kapitolu uzavřít. Dolehla na mě několikaletá přílišná zodpovědnost, kterou vnímám čím dál tím silněji, zodpovědnost za to, co je výsledkem našich aktivit a uměleckých sdělení. Protože je vedení souboru nelehký úkol, začalo to pro mne být – v mnou a také společností nastavených podmínkách – neúnosné. Mluvím o posledních zhruba dvou letech. To je doba, po kterou jsme se rozhodovali, zda pokračovat, či skončit.

    Když se za činností Nanohach ohlédnete, jak se díváte na to, čeho jste dosáhli?

    Cením si každé naší etapy, každé práce se zahraničními choreografy, projektů ve veřejném prostoru, každé realizace ryze české tvorby. Žádné naše dílo nebylo krokem vedle, o tom jsem, s dovolením, přesvědčen. Již několikrát jsem řekl, že je mi už dávno líto konečnosti některých našich projektů, jejich nepřenositelnosti. Jsem nadšen, s kolika a s kterými všemi kolegy jsme se kreativně potkali! Jsem rád za každý tvůrčí počin-představení, naposled za ten, ve kterém jsme se potkali s tzv. amatéry, loňský projekt Dialogy.

    Jaká pozitiva z dvanáctileté historie souboru byste zmínil jako nejdůležitější?

    Že soubor Nanohach nabídl výrazný prostor pro tvorbu, vývoj a snad i umělecký posun několika – velmi různorodým – osobnostem české scény. Lee Švejdové, Martě Trpišovské, Lence Bartůňkové, Janu Komárkovi, Michalu Záhorovi, Lence Flory… To považuju za nejpodstatnější. Každý projekt byl původní, nepodbízivý, ve větší či menší míře pro diváky náročný, doufaje – z naší strany – v jejich otevřenost a „napojenost“. Nesrovnatelný s čímkoli, co na české scéně do té doby vzniklo.

    A negativa?

    Skličuje mě nedostačující prezentace našich projektů. Představení Nanohach viděl jen malý zlomek potenciální české divácké obce, což souvisí s počtem repríz, který – k mé nespokojenosti – byl nízký. Nedosáhli jsme stabilnějšího, silnějšího a početnějšího týmu, který by provoz produkoval a který by vytvořil i potřebné, odpovídající a důstojné zázemí. Činnost nebyla v denním provozu natolik kontinuální, nakolik jsme si ji v počátcích vysnívali. Nyní jsou již před námi – každým z nás – nové výzvy a nové sny. Rozchod přichází v pravou chvíli.

    Jaké máte plány?

    Samozřejmě chci nadále být ve spojení s tanečním uměním. To mne asi jen tak nepustí. Nepřetržitě pracuji na posledních aktivitách Nanohach a na dalším působení a novém uměleckém směřování Michala Záhory. Realizuju novou taneční premiéru Jany Vrány pro Prague Pride 2017.


    Komentáře k článku: Honza Malík: Rozchod přichází v pravou chvíli

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,