Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2023

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2023

ročník 32
19. 9. 2023
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    „Homo sovieticus“ věčně živý

    Pár dnů po začátku invaze Ruska na Ukrajinu měla v Divadle v Dlouhé premiéru inscenace Konec rudého člověka, a ačkoli tak nebyla zamýšlena, stala se v těch přízračných okolnostech žhavou aktualitou. Inspiračním zdrojem obrazu Ruska v žánru tragikomického čechovovského vaudevillu byla pro dramatika Daniela Majlinga a režiséra Michala Vajdičku kniha běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka (její český překlad vyšel v roce 2015).

    Jan Vondráček v roli majora Alexejeva brilantně a s bestiálním humorem ztělesnil „obyčejné“ žoviální zlo s mimikry lidské tváře FOTO MARTIN ŠPELDA

    Na začátku je celé jeviště zabedněno dřevěnou stěnou. Dva chlapi v ní uvolňují otvor, jako by chtěli vidět, co je za ní. Za vyklopenými panely se objeví útulný interiér venkovského domu s výhledem do lesa, doslova vytapetovaný perskými koberci. Jako by vypadl z nějaké čechovovské inscenace, tedy až na sádrovou bustu Lenina vystavenou na polici.

    Prostírá se stůl, členové domácnosti se scházejí, ironicky žertují a vyprávějí si přitom černé historky. Lena prý ráno motykou na záhoně rozkopla lidskou lebku. Ha, ha. A jinde zas babka granát z druhé světové a museli ji pak sbírat po okolních zahradách. Morbidní vtipkování přehluší hukot přelétajícího vrtulníku, až se stěny domu otřásají – hledají prý vojenského zběha.

    Od prvních replik proudí pod suchým, lapidárním humorem rodinné konverzace temná řeka smrti, války a utrpení. Půda, na níž stojí dům, je jí prosáklá, stejně jako životy, duše a myšlení lidí, kteří tu žijí.

    Taková normální rodinka

    V ruštině rodina znamená vlast. Rodinu z Konce rudého člověka stvořil Daniel Majling jako typový vzorek několika generací současné ruské společnosti. S literární předlohou, jež je portrétem ojedinělého lidského druhu „homo sovieticus“ vyšlechtěného v laboratořích marxismu-leninismu, jak svého kolektivního hrdinu charakterizuje autorka, přitom zacházel volně. V desítkách rozhovorů, které Alexijevičová ve své knize-dokumentu vede s pamětníky Velké vlastenecké války a gulagů i s těmi, kteří už po rozpadu Sovětského svazu prožívají éru McDonald’s a supermarketů, vytěžil pro své postavy a jejich příběhy především autentický „stavební“ materiál.

    I když se děj prvních šesti obrazů odehrává na venkovské dače v letech 1989–1993 a posledního o deset let později, zdá se, jako by v sobě Majlingovy postavy nesly stopy ruského příběhu napříč staletími. V kontextu ruské kultury je možné jejich charaktery vnímat jako svého druhu archetypy. Nebo jako literární klišé. V textu je asi vše podstatné, co se nám v této souvislosti vybaví.

    Tvůrci například chytře pracují s odkazy k motivu nenaplněné romantické lásky nebo armády v ruském narativu, s ironií sobě vlastní ukazují, jak paradoxně, dokonce zvráceně je možné vnímat dobro a zlo a nakládat s pojmy jako hrdinství, nepřítel, oběť či vlastenectví.

    V dění na scéně navenek převládá poklidná čechovovská atmosféra, v níž se hořkosměšně naplňují lidské osudy na pozadí dějinných událostí. Jsou tu ale i momenty, v nichž má temnota ruské duše navrch a smích už doslova zamrzá. To když major vypráví budoucímu zeti o své účasti na masových popravách jako o „práci“ nebo když Lena adoruje ve jménu lásky vraha a opouští kvůli němu své děti a manžela. Spojení patosu s výsměchem má v některých momentech inscenace až metafyzický rozměr.

    Hrůza a banalita

    Majling a Vajdička vtěsnali do jídelny venkovské dači metaforickou diagnózu ruského světa podobně jako před časem v inscenaci Ucpanej systém do předměstské hospody obraz lidstva, s jehož „srač..mi“ si neporadí ani Bůh. Stejně tak funguje Konec rudého člověka výborně i v té nejjednodušší, fabulační rovině mrazivé zábavy.

    Ne náhodou má hlava rodiny vojenskou šarži. Major Alexejev, byvší vykonavatel hromadných poprav, slaví narozeniny a otráveně absolvuje pionýrskou gratulaci. Rodina o otce a dědečka s respektem pečuje a schovává před ním vodku. Umírá totiž na rakovinu a vypadá to, jako by šel do sebe – občas si čte v Bibli, kterou schovává za Leninovou bustou. Jan Vondráček v téhle monumentální figuře, jejíž životaschopnost v závěru inscenace všechny zaskočí, brilantně a s bestiálním humorem ztělesnil „obyčejné“ žoviální zlo s mimikry lidské tváře.

    Jeho manželka Marusja v podání Johanny Tesařové je typická ruská matrona – vizáží, nevkusem i arogancí, s jakou si vynucuje pozornost svou věčnou migrénou. Svojí výškou, ještě nastavenou drdolem, v rodině vizuálně dominuje. Tahle „matka vlasti“ vskutku velmi trefně reprezentuje velkoruskou nabubřelost.

    Hranice, která dělí spolupracovníky zla od obětí, je u většiny postav nejasná. Majorovy dcery, učitelka Věra (Magdalena Zimová) i benjamínek Irina (Štěpánka Fingerhutová), si vlastně neuvědomují, v čem žijí. Obě selhávají. Věra nedokáže ochránit před sebevraždou zmateného pubertálního syna Igora, který si rád hraje na padlého a recituje básně. Před manželem Borisem (Jan Sklenář), jenž se účastní protestních demonstrací, nakonec obhajuje postoje svých rodičů. Romanticky zamilovaný Irinin nápadník Pavel (Samuel Toman) z téhle rodiny v hrůze instinktivně prchá ještě před svatbou – když se mu major svěří, že od chvíle, kdy popravoval lidi, má potíže s ukazováčkem, kterým mačkal spoušť. A z Irinina bývalého snoubence Sergeje (Pavel Neškudla) se vyklube ten nejodpornější reprezentant ruské verze kapitalismu.

    Strýček Grigorij (Tomáš Turek), potrestaný pobytem v gulagu za to, že si finským vojákem nechal zachránit život, se jen choulí v křesle pod dekou a jediné, na co se odváží zeptat, je jméno etiopské řeky, které potřebuje do křížovky. Patologický vztah místního pastýře Jurie (Miroslav Zavičár), jeho ženy Leny (Marie Poulová) a její prý Bohem vyvolené lásky vraha Vladimíra (Martin Matejka) jen humorem pro otrlé dokresluje, kam až lze posunout absurdní hranice sebeobětování a sebeobelhávání ve jménu lásky k Bohu či vlasti.

    Divadlo v Dlouhé, Praha – Světlana Alexijevičová a Daniel Majling: Konec rudého člověka. Překlad Kateřina Studená, režie Michal Vajdička, dramaturgie Kateřina Studená, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski. Premiéra 3. března 2022.


    Komentáře k článku: „Homo sovieticus“ věčně živý

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,