Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stella!

    Výkřikem jména osudové milenky E. T. A. Hoffmanna začala v roce 1992 v Bratislavě inscenace opery Jacquese Offenbacha Hoffmannovy povídky. Její režisér Jozef Bednárik si hrál s možnostmi partitury a příběhu až obžerně, kdežto SKUTŘi, tedy režisérské duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, nyní v Brně převyprávěli příběhy tří Hoffmannových lásek střídmě, bez tajemství, skoro puristicky. A tak názorně, že i Stellu na jeviště přivedli, a dokonce ji v závěru nechali v pěkném provedení Andrey Široké zpívat a rozloučit se s Hoffmannem, do něhož zůstala zamilovaná – jeho sok Lindorf se v této inscenaci její lásky nedočkal. Hoffmanna zanechala Stella literatuře jako jeho jediné budoucí lásce za mohutného zpěvu sboru (obvykle se škrtá), který nádherně zněl shůry z bočních balkonů. Názornější vyústění pitoreskních příběhů si sotva lze představit.

    Luciano Mastro coby Hoffmann baví o přestávce herce na jevišti FOTO MAREK OLBRZYMEK

    V kuloárech jsem zaslechl, že SKUTŘi všechno musí dělat jinak! Já si však myslím, že oni prostě jen nevědí, a záměrně nezjišťují, jak se ta či ona opera „obvykle“ inscenuje. Když se ohlédnu za už pěknou řádkou jejich operních režií, vždycky mi připomínají laiky, kteří se po svém snaží ty složité operní náležitosti pochopit a nějak utřídit. Vyznat se v nich. Že proto „čtou“ operní příběhy vlastně přímočaře a na jevišti je předvádějí velmi přehledně. S fantazií, v nečekaných obrazech, ale nevyhýbají se ani popisnosti, tentokrát častěji než jindy. Jeviště Janáčkova divadla obklopili ze tří stran nařasenými oponami, vždyť Hoffmann své příběhy vypráví o přestávce a na konci představení Dona Giovanniho přímo na place. Jevištní personál se tu hemží v divadelních kostýmech či v pracovních oděvech, Lindorf se naparuje ve smokingu a jen Hoffmann jako by přišel ze současné ulice, v lehkém obleku, obutý do tenisek. Je moderátorem večera. Režiséři postavu vybavili odpovídajícím mladistvým pohybem po celém jevišti a hlavně gestikulací současné mladé a střední generace. Luciano Mastro v tomto pojetí postavy našel roli snů: zpívá pořád na plný vokál, s vášní, je ho plné jeviště v neustálém precizně provedeném, a přitom spontánním pohybu. Famózní, něco podobného jsem na operním jevišti dosud neviděl.

    V Hoffmannově protihráči Lindorfovi SKUTŘi nevidí obvyklého metafyzického ďábla, ale jednu z mnoha bizarních postaviček příběhů. Ondrej Mráz postavu vede v několika polohách, nejpůsobivěji v expresivních gestech a zběsilých pohybech šíleného doktora Miracla. Opět zazpíváno a herecky provedeno skvěle! Alternující Jiří Sulženko se do takových eskapád nepouští, jeho Lindorf je usedlejší. SKUTŘi nechávají jeviště skoro prázdné, vzdušné a prosvětlené, pro každý z příběhů vystačí s charakteristickými detaily. Loutka Olympie, kterou Martina Masaryková vybavila krásně čistými znělými koloraturami, přebývala v dřevěné konstrukci. Antonii SKUTŘi charakterizovali jako malou holčičku s útočištěm v domečku pro panenky, ale Pavle Vykopalové ta stylizace k prožitku partu asi moc nepomohla. V příběhu Giulietty nechyběla už trochu popisná gondola, Daniela Straková-Šedrlová do role vnesla usedlejší pěvecký i herecký projev. Výtečně Múzu vystavěla Markéta Cukrová. Z dobrého obsazení chci zmínit ještě Jitku Zerhauovou za parádní Matku, která si pro svou Antonii přišla ze záhrobí po způsobu Komtura z Dona Giovanniho osobně. Jeden z mnohých významových skutrovských přesahů.

    Jenže zrovna příběhu Antonie neprospěly škrty, jako by se SKUTŘi (odhaduji, že je iniciovali oni) zbavovali hudby, která přímočaře nemíří k cíli. Vůbec se mi inscenace hůř poslouchala. Jednak se pod taktovkou Ondreje Olose na premiéře orchestr omezil na doprovod pěvců, na repríze ho Pavel Šnajdr řídil přece jen energičtěji, nicméně ani jedno provedení se neobešlo bez nepřesností. Ale hlavně jsem postrádal emotivní a významovou dynamiku, bez níž se barvitá partitura nerozvine do žádoucí účinnosti. Třeba slavná barkarola se prostě jen tak přehrála.

    Nicméně nové brněnské nastudování Hoffmannových povídek je objevné originálním přístupem k partituře i k jevištní estetice. A především k opernímu herectví, které není odvozené z jakési realistické „činohernosti“ ani z pěveckých postojů a gest, ale je precizně vystavěné do originálního a do detailů konkrétního jednání každičké postavy a stává se tak adekvátním vyjádřením hudby.

    Národní divadlo Brno – Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky. Hudební nastudování Ondrej Olos, dirigenti Ondrej Olos a Pavel Šnajdr, režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, sbormistr Klára Složilová Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 20. září 2019 v Janáčkově divadle.


    Komentáře k článku: Stella!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,