Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hoffmannovy lásky ze zaprášeného regálu

    Poslední jevištní dílo Jacquesa Offenbacha má podtitul „fantastická opera“. Básník Hoffmann vypráví podivuhodné, bizarní příběhy svých lásek – příběhy, v nichž brýle zázračně mění pohled na svět, v nichž se zjevují mrtví, v nichž je možné člověku ukrást jeho obraz v zrcadle. Nicméně v Národním divadle bude zklamán ten, kdo by doufal, že se ocitne v magickém, bizarním, surrealistickém světě. Režisér Ondřej Havelka totiž rezignuje na jevištní kouzla a vypráví příběhy Hoffmannových lásek značně střízlivě, jevištním jazykem odkazujícím hluboko do minulosti. Rezignuje na technický a světelný aparát, jaký dnes divadlo nabízí tomu, kdo by chtěl vytvořit vizuálně atraktivní, proměnlivý jevištní obraz. Záměrně? Nebo režisér, který teprve nedávno vstoupil do světa opery, ještě neobjevil možnosti moderního jeviště? Každopádně si nechal jeviště do výšky zastavět stěnami s očíslovanými regály – přihrádkami, proměnil ho v reálnou rekvizitárnu v divadle, kde zpívá Stella, a zároveň tak trochu v rekvizitárnu Hoffmannova života: předměty na regálech upomínají na dívky, které miloval. Symbolická scenerie, která ale tvoří jen pohříchu pasivní pozadí pro akci na jevišti.

    Zato Havelka i tentokráte předvedl, jak si dokáže vtipně pohrát se situacemi. Parádně vystavěl slavnou scénu, v níž Spalanzani předvádí svou „dceru“ Olympii. V téhle inscenaci není ani na chvíli pochyb, že je Olympie pouze roztomilá hračka, nikoli živá bytost: je to jasné už z toho, jak ji sluha přenáší po jevišti a usazuje k harfě, především ale z jejích trhaných pohybů a hlasových „selhání“. Komika celé scény spočívá v tom, že i Spalanzani má evidentně obavy, kam jeho automat zrovna vykopne nožičku, co přesně v dalším momentu udělá. A obě mladé slovenské sopranistky Martina Masaryková a Jana Bernáthová zvládají koloratury i hereckou kreaci obdivuhodně!

    Hoffmann, který se do automatu zamiloval, je tu tak právem terčem posměchu. Režisér zamilovaného básníka ironizuje ale i v dalších příbězích, kde mu k tomu autoři díla nabídli daleko menší možnosti. Další Hoffmannova láska, mladá zpěvačka Antonie s nemocným srdcem, umírá vysílením, když se nechá ďábelským Miraclem (Tomasz Konieczny / Donnie Ray Albert) a svou mrtvou matkou přesvědčit, aby se nevzdávala zpívání. Pavla Vykopalová a zvláště Katie Beth van Kooten obdařily Antonii jímavým, vnitřně opravdovým emotivním projevem, režisér ale shodil nejprve milostný duet Hoffmanna s Antonií tím, že ho nechal interprety zpívat před směšně kýčovitě působící projekcí, na níž jsou milenci zachyceni před plujícími mraky (jak vystřiženo z jihoamerické telenovely). A skrze matku, stylizovanou do mýtické germánské hrdinky, se pak vysmál wagnerovskému patosu, když ji nechal na jevišti směšně pateticky gestikulovat…

    Na shození příběhu lásky Hoffmanna ke kurtizáně Giuliettě (Jitka Svobodová / Maida Hundeling) se výrazně podílí dirigent Michel Swierczewski. Ten pro celý večer zvolil značně svižná tempa, přičemž barkarolu poničil zcela, když ji hnal v tempu přímo šíleném – a ještě navíc nad smyslnou, melancholickou melodií zvukově vyzdvihl přiznávky. Režisér pak souboj Hoffmanna s Giuliettiným ctitelem Schlémilem zaranžoval ve stylu loutkáren. Anebo paroduje velká operní gesta? Několik parodických momentů tvoří každopádně jakousi červenou nit procházející celou inscenací. Spíše nežli jako základní kameny originálního celistvého režijního výkladu Hoffmannových povídek je ale vnímám jako momenty ozvláštnění, vytržení z tak trochu únavného, čtyřhodinového (!) toku situací, často jen vnějškově zaranžovaných. Toku, který začíná sestupem Múzy z piedestalu (Atala Schöck / Kateřina Jalovcová) a jejím věcným, smířeným vyznáním lásky k Hoffmannovi, jehož láskyplně ochraňuje, tu a tam viditelně trpíc tím, že jí nepatří. Na závěr na piedestalu usíná opilý Hoffmann a kolem něho defilují jeho lásky. Ironie? Nebo velkolepá oslava?

    A kdo je vlastně Hoffmann? Režisér tvrdí, že si ho nepředstavuje jako rozevlátého snílka, ale jako drsného romantika zahrávajícího si s ohněm. Nezaznamenala jsem ale příliš konkrétních hereckých akcí, ze kterých by takový výklad titulní postavy vysvítal. Blíže je této představě jistě belgický tenorista Marc Laho disponující příjemným, jasným, rovným hlasem. Jeho Hoffmann je energický, uvolněně se předvádí a baví tím společnost. Výraznější postavu ale podle mě nakonec zahrál a hlavně vyzpíval Valentin Prolat, který sice úvodní posměšnou scénku s písničkou o trpaslíku Kleinzachovi sehrál nebývale rozpoutaně, ba i s náznakem sebeironie, nicméně večerem pak prochází právě jako introvertní, pasivní snílek, zalykající se přílivem citů, dojímající intenzivním niterným prožitkem Hoffmannových zklamání.

    Jakkoli oba interpreti měli ve vypjatých pasážích drobné problémy, zvládli náročnou roli výborně. Velmi dobré dvojí obsazení všech velkých i velké většiny malých rolí (Richard Samek, Ondrej Mráz, Václav Lemberk, Stanislava Jirků ad.) je nakonec asi největší devízou nové, poněkud usedlé inscenace Hoffmannových povídek v Národním divadle.

    Národní divadlo Praha – Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky. Dirigent Michel Swierczewski, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Jana Zbořilová, choreografie Jana Hanušová, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéry 6. a 7. března 2010 v Národním divadle.


    Komentáře k článku: Hoffmannovy lásky ze zaprášeného regálu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,