Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pitínský hledá v Brně „ztracený čas“

    Dát jevištní podobu sedmidílnému románu Marcela Prousta Hledání ztraceného času bylo snem vášnivého čtenáře J. A. Pitínského dlouhá léta. Nyní si ho v Národním divadle Brno splnil. Paradoxně nikoli vlastní adaptací díla, ale režií nerealizovaného filmového scénáře, který vytvořil Harold Pinter a posléze pro divadlo před dvaceti lety přepracovala britská režisérka a herečka Di Trevis.

    Scéna Tomáše Rusína evokuje funkcionalistický prostor pomyslné galerie umění FOTO JAKUB JÍRA

    K adaptaci románu, v němž autor osobitým vypravěčským stylem zaznamenal život francouzské vyšší společnosti v atmosféře přelomu 19. a 20. století, lze přistoupit různě. Dva filmy inspirované tímto veledílem světové literatury o několika tisících stranách a pěti stovkách postav si troufly vždy jen na jeden ze sedmi dílů. Scénář k filmu Volkera Schlöndorffa Swannova láska (1984) vyšel ze stejnojmenného prvního dílu a jeho autoři (mimo jiné Peter Brook a Jean-Claude Carrière) se soustředili na vztah znalce a milovníka umění Charlese Swanna a bulvární herečky Odetty, který zhustili do čtyřiadvaceti hodin. Filmový přepis scenáristy a režiséra Raoula Ruize sáhl naopak po díle posledním, nazvaném Čas znovu nalezený (1999).

    Hrdina čas

    Adaptace, kterou si vybrala brněnská dramaturgie, je ambiciózní. Sleduje útržkovitě dějové linky napříč všemi díly románu a působí jako koláž, v níž jde více o proustovskou atmosféru než o jednotlivé příběhy, které zaznamenává jen letmo. Křehkou dějovou osou jsou dva milostné vztahy – ten Swannův a Odettin z prvního dílu předznamenává pozdější komplikovanou lásku Marcela k bisexuální Albertine.

    Skutečným hrdinou předlohy i Pitínského inscenace je ale fenomén uplývajícího času, jak jej objevuje a postupně si uvědomuje vypravěč románu. Nese nejen křestní jméno autora, ale prožívá i některé jeho životní peripetie a také chronickou nemoc. Marcel prochází brněnskou inscenací od dětství až po poslední návrat do salonní společnosti jako starý a nemocný muž. Jednotlivé scény se přitom vynořují jako vzpomínky z paměti, nezávisle na časové posloupnosti událostí.

    Pitínský do role obsadil Viktora Zavadila, herce, který v Sedláčkově filmu ztělesnil Jana Palacha. Jeho Marcel je tabula rasa, vnímavý pozorovatel s žasnoucíma očima dítěte. S nesmělou zvědavostí si prohlíží panoptikální svět salonů, bezbranný ve vztazích a přemožený krásou umění i žen. Podobně, jako má literární Marcel leccos společného s autorem románu, připomíná ten divadelní svou udivenou distancí od společenského mumraje některé hrdiny Pitínského inscenací, zvlášť těch kafkovských.

    Téma nezastavitelného plynutí a koloběhu života nastolují po úvodní scéně z Marcelova dětství Apollinairovy verše. Marcel je přednáší se svou matkou: Pod mostem v Mirabeau se valí Seina… dny prchají, já zůstávám… Podobným motivem pomíjivosti uzavírá inscenaci píseň na verše Ernsta Jandla O životě stromů: … i krásné zelené listy, i slunečné listy rozpráší vítr / i staré mohutné stromy, i letité stromy zlomí čas. Zpívá ji herečka Rachel, celá v černém za mikrofonem na předscéně evokuje šarmantní hořkost francouzské šansoniérky, která se ohlíží a ničeho nelituje.

    Pitínský také připsal do scénáře postavu Času, jež má podobu staré ženy v kimonu. Jako by do světa inscenace vstoupila z japonských Veršů psaných na vodu, zrcadlí pomíjivost všeho dění a provází diváky jednotlivými dějišti a vročením scén nebo scénickými poznámkami. Je to i praktické, protože mezi čtyřiceti postavami ztvárněnými třiceti herci a ve vztazích mezi nimi, jak se proměňují napříč několika desetiletími, občas bloudíme.

    Jan Razima jako tanečník Václav Nižinský v legendárním Faunově odpoledni Ďagilevova baletního souboru Ballets Russes FOTO JAKUB JÍRA

    Bdělé snění

    Navzdory úskalím předlohy, přes něž se možná část diváků očekávajících klasický románový příběh nepřenese, se Pitínskému podařilo vytvořit jemné předivo inscenace „nad textem“. Zachytil v něm plynoucí čas v křehce orchestrovaných scénách bolestných „všedních“ rozhovorů a salonních společenských rituálů. Nechybějí ani dlouhé, typicky proustovské reflexe jako například monolog věnovaný chuti sušenky namočené do čaje, jež je schopná přivolat ztracený čas.

    Celé to barvité, přitom těkavé a jakoby rozostřené defilé postav, emocí a nálad režisér komponuje na pozadí hudby oblíbených Proustových skladatelů. Scénu navrhl Tomáš Rusín jako funkcionalistický prostor pomyslné galerie umění. Vedle Vermeerových pláten jsou tu vystavena oblaka či vodní hladina, obří orchideje nebo rozlomený antický sloup. Scénou se mihnou odkazy na dobové umělecké výboje, na taneční umění Nižinského nebo kubistické objekty.

    Utkvělé střípky rozhovorů a letmých setkání, která se časem ukážou jako zásadní, okamžiky radosti, společenské přetvářky, zamilovanosti, fascinace uměním, rozčilení či smutku dávají inscenaci podobu živé gestické a zvukové instalace. Kostýmy Zuzany Rusínové tak vnímáme nejen v jejich tvaru, ale i jako barevné skvrny. Mezi nimi září žlutý oblek Marcelův, na němž jako by se otisklo jeho zaujetí kouskem žluté zdi na Vermeerově obraze Pohled na Delft.

    Toto Pitínského „bdělé snění“, jak ho známe i z jiných jeho inscenací (v krystalické formě například z legendární Sestry úzkosti), má mnoho společného s Proustovým psaním, včetně jemného pobavení kdesi v pozadí dění. Když parafrázujeme jeden z autorových citátů, umožňuje nám rozeznat to, co bychom jinak v sobě možná nezahlédli. Ideální forma pro zobrazení vjemů, které si při zkoumání „ztraceného času“ vybavujeme ve vzpomínkách na prchavé zážitky. Tedy pokud se nenecháme rozčílit tím, že příběhy postav sotva zahlédneme a hned zase zmizejí – jako obraz na hladině řeky.

    Národní divadlo Brno – Marcel Proust: Hledání ztraceného času. Překlad Martin Sládeček, adaptace Harold Pinter a Di Trevis, režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Barbara Gregorová, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Richard Dvořák. Premiéra 12. dubna 2019 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Pitínský hledá v Brně „ztracený čas“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,