Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hlas, který se stal hercem

    V roce 2009 tiskly Divadelní noviny portréty herců starší generace. Jedním z nich byl i v pondělí zesnulý Bohumil Švarc. Nabízíme jej nyní čtenářům pro připomenutí tohoto možná trochu opomíjeného herce.

    Bohumil Švarc (1926 – 2013) FOTO DUŠAN DOSTÁL

    Hlas, který se stal hercem

    Neměli tam Stanislavského? zvědavě si prohlíží knížky z nedalekého antikvariátu. Měl bych si ho přečíst, když jsem se „na něm“ před lety vyučil, vítá mě Bohumil Švarc (1926). Vysoká postava, opálená tvář a pronikavý pohled už z dálky potvrzují představy, které u posluchačů po léta probouzí jeho charakteristický baryton.

    Umění jsem dostal do kolíbky v „Nerudově“ domě U dvou slunců, školeným hlasem si přivolá malostranské dětství a besídku v sokolovně pod Petřínem. Trémou a vzrušením ze mě vypadla básnička a na pódium ještě něco navíc. Možná to uvízlo „na prknech“ stejně pevně jako ten legendární střevíc, nabízí originální vysvětlení, proč nedošlo na přání rodičů, aby studoval „na inženýra“. Začínal mezi rozhlasovými „Dismančaty“, byl „šestnáctiletým“ tatínkem v Karafiátových Broučcích v Intimním divadle, zamiloval si češtinu, poezii a cizí jazyky. Tady je Československý rozhlas, stanice Praha, opakoval do mikrofonu 9. května 1945 a poprvé se potkal s historií. Podruhé to bylo 1. května 1953, vítal jsem tehdy diváky pokusného vysílání Československé televize.

    Hned v prvním ročníku konzervatoře se představil v Divadle 5. května jako Lysandr v Shakespearově Snu noci svatojánské. Saudek nám denně nosil ještě mokré překlady a režisér Salzer mě učil to, co jsem si ve škole zopakoval až mnohem později. Profesorský sbor se Bohumilu Švarcovi dodnes vrací ozvěnou laskavé i přísné dikce Vladimíra Šmerala. A ještě Štěpánkovy oči! Podíval se a věděli jsme všechno, ve vteřině odehraje několik charakterů a v našem rozhovoru mi definitivně přisoudí part mlčícího diváka. Z šestnácti rolí během jediné sezóny v plzeňském divadle vybírá Kryštofa v Millerově hře Všichni moji synové, ale stranou nezůstane ani Seyton v Macbethovi. Zdeněk Hofbauer na mě myslel dokonce i s Hamletem, ale řekl mi to, až když jsem podepsal „přestup“ do Prahy, uzavírá jednu kapitolu divadelního života dávno smířený s tím, že s kralevicem dánským se na repertoáru nikdy nepotkal.

    Vpravo s Irenou Kačírkovou v Goldoniho komedii Benátská panička, MDP 1957. FOTO archiv

    Boba jménem Daktari

    Krátké zastavení v Realistickém divadle vystřídalo dlouholeté angažmá v Městských divadlech pražských. Teprve tam jsem snad přestal „bojovat s technikou“ a snažil jsem se být dobrým hercem, přizná se ke svému přání i celoživotním pochybnostem. S téměř dokonalou francouzštinou si ještě na konci padesátých let vyzkoušel i herecké kurzy v Paříži, které mu zprostředkoval přítel Carlos Duval. Misantrop v Comedie Francoise byl jako ten Dostalův u nás v divadle. Žádný „režisérismus“, naopak – řečeno s Otou Ornestem – „koncert komorní filharmonie“. Každý verš měl svůj smysl. Talent na jazyky využívá Bohumil Švarc v posledních letech zejména při natáčení v zahraniční produkci, objevil se proto i v „pražských“ scénách francouzského seriálu o životě kapitána Alfreda Dreyfuse. Ve Francii mě „přemluvili“, ale když se to promítalo u nás, daboval jsem sám sebe, baví se představou, že by měl odhadnout, kolik bylo filmových postav a dokumentů, kterým propůjčil svůj hlas. Dávno už je přestal počítat. Pamatuje si ale důležité milníky a mezi nimi např. legendární zpracování Dvanácti rozhněvaných mužů a Porotce č. 12 vedle Karla Högera nebo Václava Vosky. Dnes už je také jediným žijícím účastníkem prvního poválečného dabingu. Přišli jsme dopoledne a večer jsme měli za sebou teprve jednu smyčku, nevěřícně kroutí hlavou, když vypráví o „českém znění“ sovětského filmu Nebezpečná křižovatka. Dělali jsme to snad tři neděle ve dne v noci, ale potom ty fronty před kinem! Dabing byl pro diváky atrakce jako na Matějské pouti. Vrcholem jeho dabingové popularity byl americký televizní seriál o sympatickém veterináři z Afriky. V té době jsem dokonce i pro kamarády nebyl Boba, ale Daktari, připomene čas, kdy ještě mohl detailně poznat herectví kolegů na plátně. Scénáře chci dodnes vidět předem. Za obyčejné řemeslo se nestydím, ale na fušeřinu bych nešel, odmítá rychlodabing a oceňuje neviditelnou pomoc překladatele, úpravce dialogů a režiséra.

    V TV inscenaci Františka Filipa Egyptologové (1974). Zleva Josef Vinklář, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Bohumil Švarc, Lubomír Kostelka a Josef Větrovec. FOTO archiv ČT

    Za věrnost se platí

    Když se devítiletý Boba Švarc poprvé „mihnul“ ve Fričově filmu Ulička v ráji, netušil, že se s „Martinem“ ještě někdy potkají. Víte co to bylo… Když mi nabídnul tykání?, zahřímá a zkamení s velkým gestem a dramatickou pauzou. Učil mě „na kameru“ nepřehrávat, zdůrazňuje Fričův otcovský přístup a citlivé vedení. Obsadil mě v Psohlavcích, objevil jsem se v „Dařbujánovi“, ale teprve v detektivce Bílá spona mi uvěřil, že nejsem jenom klaďas a svěřil mi zápornou roli podvodníka. Zajímavou figurou obohatil Švarcův „uhlazený“ repertoár i poručík ve Fričově opusu Hvězda zvaná Pelyněk.

    O herectví a uměleckém přednesu píšu už dlouho a kdo ví, kdy skončím, otvírá desky plné zažloutlých papírů a nečitelných poznámek. Nechybí tu seznam důležitých rozhlasových rolí a v řadě divadelních scénářů i životní role Don Diego z Corneillova Cida. Potrápil mě. Navíc v alternaci s výborným Pepou Bekem… Odměnou mi ale byl na premiéře potlesk na otevřené scéně. Při vzpomínce na hodiny zkoušek a „nekonečného hledání“ se ztratí sám v sobě. Možná jsem herectví obětoval víc, než jsem chtěl, přemýšlí nahlas a nenápadně upozorní na čtyřicet let „pod jednou divadelní střechou“ a čtyři manželství.

    S očima na hodinkách pospíchá na odpolední zkoušku. Mikrofon ke mně patří, ale diváky vám nenahradí, těší se Bohumil Švarc na literární večer v plzeňské knihovně a na další vystoupení s divadlem Skelet. Na jevišti a před publikem je totiž pokaždé znovu hercem, který vystoupí ze stínu svého hlasu.

    /Text poprvé vyšel v DN 9/2009/

    ///

    Nekrolog Bohumila Švarce najdete na i-DN: Zemřel Bohumil Švarc


    Komentáře k článku: Hlas, který se stal hercem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,