Hezky si poplakat
Programové brožuře ostravské inscenace opery Julese Masseneta Manon vévodí pěkné zamyšlení Ľudmily Michalkové o stylovém vývoji operní hudby ústící do Massenetova sjednocení tří národních stylů. Dobře se čte, ale ona stylová syntéza se mi hůř poslouchá. Takový lepkavý drink, jen nasládlý, bez originální chuti, hudba vlezle vtíravá, používající všech triků oněch snad tří stylů k tomu, aby se zalíbila.
Mickael Spadaccini (Rytíř des Grieux) a Jana Sibera (Manon Lescaut) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Už jsem mnohokrát chválil buldočí snahu Jiřího Nekvasila připomínat v ostravské operní dramaturgii díla zapomenutá a neznámá a tohle k nim vlastně přinejmenším u nás patří, přestože se Manon označuje za vrchol Massenetovy tvorby a sentimentální lyrické francouzské opery vůbec. K slzavě tklivému příběhu proslulého sentimentálního románu se ta hudba jistě hodí. Ani Giacomo Puccini plačtivému osudu Manon neodolal, ale věděl, že bez konfliktů, do kterých musí být vtaženy další postavy, se kýžená tragédie neuděje. Kdežto Massenetově opeře vládne libý zpěv nad tragickým příběhem krásné dívky, která doplatila na naivitu, s níž, řekněme, šla za svým štěstím.
Když jsem hledal důvod, pro který se Manon v ostravské opeře hraje, jevištní, myšlenkový, nějaký, nedopátral jsem se. Jiří Nekvasil režíroval sice obratně v nadsázce rozehrané výstupy, leč mnohokrát viděné, vypočítané, pravda v logice hudby, na vnější efekt. A na demonstraci toho, co se na jevišti zrovna odehrává. K tomu dojmu notně přispěly kulisy Daniela Dvořáka s již okoukanými lomenými liniemi (Svobodova Tosca mu prostě učarovala). Nejspíš, odhaduji, usilovali o inscenaci přiznaně tradiční, byť především v mizanscéně rozehrávanou v pestrých, až operetních kostýmech, aby dění na jevišti nerušilo vlastní hudbu a nevybočovalo z rámce nekomplikovaného čtení příběhu. Co by se také dalo komplikovat, rád kvituji, že inscenátoři seč mohli, mírnili sentiment kusu.
Specialista na tuto hudbu Bruno Ferrandis vytáhl z partitury myslím opravdu hodně, pěvecké obsazení a nastudování, včetně sboru, bylo pečlivé. A kdyby pro nic jiného, pro titulní roli ve famózním provedení Jany Sibera večer nakonec nebyl marný. Provedla minuciózně každou frázi marnivě zdobného partu, předvedla vývoj postavy od naivní dívenky přes samolibou vládkyni, která zbohatla a manipuluje všemi kolem sebe, především muži, až po dohasínající hvězdičku účtující se svým marným životem. Bravo, chápu, že pěvkyně našla roli svých snů. Hostující italský tenorista Mickael Spadaccini s partem Rytíře des Grieux trochu zápolil, střídal hlasově krásná místa s problematickými způsobem, který jsem si neuměl vysvětlit.
Já škarohlíd jsem s údivem sledoval, jak operní pozlátko zvedlo v závěru ze sedadel nejen ostravské premiérové diváky, ale také členy operní komise Cen Thálie. Inu, proti gustu žádný dišputát, jejich i mému.
Málokdy odjíždím z Ostravy nespokojený, tentokrát hlavně z pocitu, že kvalitní provedení operní skladby postrádalo přesah, zdůvodnění, proč ji hrát. I když pro jednu skvělou kreaci, působivé hudební a pěvecké nastudování a pestrou podívanou publikum myslím do hlediště přijde. Nakonec to může být hit!
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Jules Massenet: Manon. Opéra comique o pěti dějstvích z roku 1884. Hraje se ve francouzském originále s českými a anglickými titulky. Hudební nastudování a dirigent Bruno Ferrandis, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, pohybová spolupráce baletu Rei Masatomi a Laura Moreno Gasulla, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Juraj Bajús. Premiéra v Divadle A. Dvořáka 28. dubna 2022.
Komentáře k článku: Hezky si poplakat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
