Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Pospíchal: Hercova slza kane z mozku

    Denně se snaží se inspirovat spoustu mladých herců, se kterými pracuje na jevišti. Generace lidí slýchají jeho hlas ze známých televizních filmů. Věnuje se dabingové i divadelní režii. Jak Petr Pospíchal dokáže kombinovat čtyři umělecké profese? Na kontě má více než šedesát divadelních rolí. A právě se připravuje na další – v září se představí v premiéře britské komedie s názvem Hra, která se zvrtla (The Play That Goes Wrong), kterou uvede pražské Divadlo Bez zábradlí.

    Herec a režisér Petr Pospíchal Foto Hana K. Kobulejová

    Prozradíte, koho hrajete v nejnovější inscenaci Divadla Bez zábradlí?

    Hraju režiséra, šéfa celé skupiny a hlavního vyšetřovatele kriminálního příběhu, inspektora Cartera. Je to mysteriózní komedie plná neuvěřitelných zvratů. Tři roky už je trhákem londýnského West Endu, uvádí ji i newyorská Broadway.

    V jakých dalších hrách vás zde mohou diváci vidět?

    Aktuálně hrajeme inscenace Mnoho povyku pro nic. Jistě, pane premiére! 2x Woody Allen, Terasa, Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu a Blbec k večeři.

    Divadlo bez zábradlí, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, režie Guy Roberts. Foto archiv divadla

    Váš program je velice intenzivní.

    Jedná se o večerní představení, to už není takový zápřah. Spíše mi hodně času nyní zabírá dabing na Barrandově nebo u společnosti SDI, to je bývalé HBO. To jsou dvě základní, kde nejvíce pracuji.

    Zkusme se vrátit zpět k době, která předcházela vaší umělecké kariéře…

    Narodil jsem se v Brně 27. července 1948. Dům jsme měli v Kunštátě a táta pracoval na Slovensku, takže jsme pak jeli za ním a do třinácti let jsem žil v Senci u Bratislavy. Potom jsem se přestěhoval zpět na Moravu, kde jsem odmaturoval v Boskovicích. Rodina se chtěla vrátit zpět na Slovensko, protože tam byl můj bratr. Tak jsem udělal zkoušky na Vysokou školu múzických umění do Bratislavy.

    Inspiroval vás k zájmu o divadlo někdo konkrétní?

    Měl jsem divadelního kmotra. Ještě z doby, kdy jsem žil na Slovensku, to byl Július Pántik, který mě i připravoval na školu. Byl takový můj adoptivní otec, se kterým jsme se měli velice rádi a až do jeho smrti jsme spolu komunikovali. Ale bohužel jsme si nikdy společně nezahráli, protože já jsem hrál v Bratislavě pouze v jediné inscenaci v Národním divadle, a to byl Cyrano z Bergeracu v roce 1966.

    Jaké máte vzpomínky na studia herectví v Bratislavě?

    Šedesátá léta, to bylo takové období velikých herců. Slavné období Slovenského národního divadla, kde působili i moji pedagogové. Ladislav Chudík, Mikuláš Huba, Ctibor Filčík, Ivan Mistrík, celá tato slavná garnitura bratislavského Národního divadla šedesátých let, to jsem doslova hltal. Představení jsem navštěvoval velice často a rád, dokonce jsme se chodili dívat i na jednotlivé výstupy, viděli jsme je nesčetněkrát. Sledovat tyto pány při práci bylo opravdu obdivuhodné.

    Kdy vlastně vstoupilo do vašeho života divadlo?

    Odmalička jsem dělal kraviny v různých amatérských divadlech a pak se to celé zkumulovalo v Boskovicích na střední škole v Divadle Kaňka. To bylo divadlo poezie, a tam jsem s tím začal zlehka koketovat. Do té doby jsem intenzivně sportoval. V Senci jsme žili u Slunečních jezer, kde jsem se věnoval jachtingu, dokonce jsem se dostal i do československé dorostenecké reprezentace. Ale pak jsem šel na gymnázium a tam se to zvrtlo k divadlu. Nejprve jsem studoval VŠMU, a od roku 1968 jsem už pokračoval na DAMU.

    Potom přišly první velké role?

    Byla to celá řada zapomenutelných rolí, jak říkal pan Horníček. Ale těsně po absolvování školy jsme, ještě s kolegy z ročníku a s režisérem Ivanem Bednářem, posléze i s Karlem Křížem založili Divadlo Radar, a tam jsme dva roky fungovali. Dělali jsme si takové divadlo po svém. Dokonce jsme na to dostali tenkrát ještě subvenci od Ministerstva školství a mládeže. Mezitím jsem léta dělal s Honzou Kanyzou písničky, a spolupracovali jsme s partou, ve které byl Jan Petránek, Karel Kyncl, Ljuba Hermanová, Milan Jíra, Alena Havlíčková, Rudolf Pellar, Ilja Racek a další. Jmenovalo se to Písničky pod vobraz, pak jsme to přejmenovali na Šanson 70. Působili jsme v Alšově síni v Umělecké besedě. Písniček jsme při DAMU natočili okolo třiceti, ale bohužel zmizely neznámo kam.

    To je škoda.  Na které inscenace ze své herecké kariéry jste pyšný?

    Jsem pyšný na všechny inscenace, které jsem dělal s Evaldem Schormem v Divadle Na zábradlí. A nyní na inscenace, které připravuji v Divadle Bez zábradlí.

    Divadlo bez zábradlí, J.C.Carriére:Terasa, režie Karel Heřmánek. Na snímku Petr Pospíchal s Janou Švandovou. Foto archiv divadla

    A na které kolegy nejraději vzpomínáte?

    Vzpomínám rád na všechny, se kterými jsem se setkal. Ať už to byli lidé, kteří už dneska jsou v jiné dimenzi, anebo ti, se kterými dennodenně spolupracuji. To znamená, celá léta, těch dvacet pět let, co jsem byl v Divadle Na zábradlí, jsme samozřejmě byli úžasná parta s Karlem Heřmánkem, Jiřím Bartoškou, Pavlem Zedníčkem, Janou Preissovou, Ladislavem Mrkvičkou.

    Dá se říct, co vás konkrétně baví či naplňuje v rámci této profese v divadle, v dabingu nebo při režírování? Máte něco, co vás motivuje?

    Divadlo je taková herecká hygiena a dabing je využití zkušeností z divadla, názorů na určité věci a jejich cítění. Za režijním pultem je toho hodně, co se musí hlídat. Ale je to všechno v rámci zábavy, baví mě to. Není to žádná úmorná profese, ale je to součást herecké práce. Myslím, že se to nijak navzájem nevylučuje. Necítím, že by mě dabing limitoval v herectví nebo herectví nějak zásadně brzdilo v dabingové dráze. Nota bene, je to jiná zkušenost dívat se z druhé strany mikrofonu, sledovat tvůrčí proces kolegů a moci do něho nějakým způsobem zasahovat.

    O dabingových hercích se říká, že jsou „neviditelní“. A tak by mě zajímalo, jak vnímáte to, že se na vás na jevišti dívají, zatímco v dabingu jen propůjčujete hlas?

    Je to jiná práce, samozřejmě. Divadlo, řekl bych, dělám na sto procent… dabing také na sto procent, ale jinak. Protože to se nedá nijak ošulit nebo podvést. Protože jinak je to z výsledku dabingové práce cítit. Lidé, kteří mají veliké divadelní zkušenosti a jsou dobří herci, bývají samozřejmě dobří i v dabingu.

    Odlišuje se váš projev vnitřně nebo navenek, když jste hercem, dabérem či režisérem? Snažíte se více studovat osobnost herce, kterého dabujete? A když hrajete divadlo, dáváte do role více ze sebe?

    U každé z těch profesí je určitá míra stylizovanosti nebo prožitku. Samozřejmě u dabingu se podřizujete herci, kterého dabujete, a v divadle jste sám za sebe. Je to jiný způsob práce, a ten se třeba u dabingu hodně proměnil. Dříve se dělal tak, že se nahrávalo ve dvou, třech nebo i čtyřech lidech, takže kontakt s kolegy byl velice blízký. Dnes díky nové technologii technika dabingu vyžaduje, aby každý točil zvlášť. Takže svého kolegu posloucháte jen ve sluchátkách a reagujete na jeho hlas. Kdežto v divadle je základem týmová práce, tam musíte sledovat všechno okolo vás. Divadlo je opravdu založené na spolupráci, a to je i z představení vždy cítit, že to není otázka několika sólistů a sboru, ale kolektivní dílo. Ale zároveň, tím, že stojíte na divadelní scéně, jste před divákem naprosto obnažený a opuštěný. Přestože máte kolegy kolem sebe, musíte jet na plný plyn sám za sebe.

    Divadlo bez zábradlí, M.Frayn: Bez roucha,  režii Jiří Menzel. Petr Pospíchal se Zdeňkem Žákem Foto archiv divadla

    Jestli dobře rozumím, divadlo je pro vás nejdůležitějším odrazovým můstkem k dalším profesím?

    Divadlo je absolutním základem. Film dnes pracuje i s neherci a využívá jejich uměleckých ctností nebo nectnostní. Ale v evropském prostoru je divadlo velice důležité. Je teď samozřejmě veliká spousta médií, film, televize atd., které využívají všechny možné lidi. A někteří se pak specializují, dělají třeba jenom televizi nebo film, a na divadlo už nemyslí. Ale je spousta světových hvězd, které vyrostly na filmu, ale strašně rády si zahrají divadlo. Protože pro herce je divadlo vrcholový zážitek. Film je rozstříhaný na tisíce kusů. Tam začnete točit od začátku, od konce, uprostřed. Kontinuita role musí být jenom v hlavě a člověk to musí hlavně cítit. Kdežto v divadle to musíte zahrát tak, aby diváci okamžitě reagovali. A publikum je potvora, protože když to není poctivě, lidé to nevezmou, nereagují a z divadla odchází. Bohužel se v poslední době velice podceňuje řemeslný princip herectví. Místo toho by se lidé měli učit dýchat, chodit, být na to fyzicky připravení, aby věděli, co herectví obnáší, že to není jenom nějaký řvoucí prožitek. Pořád platí Diderotův bonmot: „Hercova slza kane z mozku.“ Myslím, že dnes se to dost obchází. My, když jsme začínali s našimi pány profesory, absolvovali jsme úmornou cestu od začátku: od užití slov až po dýchací cvičení, pojetí hereckého pohybu i tanečních věcí. Tohle všechno by tam mělo být obsaženo. A to, že dnes někdo tvrdí, že antika se hraje jinak než současnost, podle mého není pravda. To je pak otázka stylizace, režiséra a vašeho cítění, protože dnes už se antika nehraje jako v době starého Říma, hraje se moderně se zachováním stejné myšlenky.

    A jaké jsou vaše plány, kromě blížící se premiéry?

    Já nic neplánuji, nevím, co bude zítra. Ale jsem šťastný, že zkoušíme v divadle, protože jsem v Divadle Bez zábradlí dvacet let. Prožili jsme tady kus svého života a po určitých organizačních problémech, ať už finančních nebo jiných, jsme zůstali. A díky Karlovi a Hance Heřmánkovým to drží pořád pohromadě a pokračujeme dalších deset let, protože prodloužili naši existenci.

    Splnilo se vám v divadle to, co jste si přál?

    Chtěli jsme do divadla přenést “ducha Evalda Schorma“. A věřím, že se nám to povedlo. Přáli jsme si dělat divadlo čisté, bez politiky a intrik. Divadlo, které budeme mít rádi my i diváci. Stále zkoušíme nové adaptace a těším se na nové hry. My jsme zaměření spíše komediálně, cítíme, že divadlo je košaté. Takže výhledy jsou dobré. Hrajeme, baví nás to a cítíme, že to má smysl.


    Komentáře k článku: Petr Pospíchal: Hercova slza kane z mozku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,