Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Hej, rejtare!

    Ve své krásné knize o divadle říká Anatolij Efros: Mám rád herce s tenkou kůží…

    V olomouckém divadle u stolku Ivo Kubečka s Josefem Vajdou Novákem, v pozadí Miroslav Hruška FOTO IVAN ŠIMÁČEK

    Mezi takové dozajista patřil Ivoš Kubečka, herec s citlivou duší. Znal jsem jeho úctu ke Gustavu Opočenskému.

    Televizní „vzpomínači“ často akcentují groteskní a ne-normální povahové rysy svých obětí.

    Málokdy od nich slyšíme, v čem byl ten či onen herec výjimečný.

    Ivoš jako by vypadl z románu Ivana Olbrachta. Krásný, tajemný, trochu možná podivín, ale co je na herectví úřednického, že?

    Mé první setkání s ním, Olomouc

    Hořel Černobyl, což nám zůstávalo utajeno. O překrásných Velikonocích odsouhlasili jsme si, že budeme zkoušet ve svátek. Nezapomenutelný byl výrok Rudolfa Máhrly, staršího Valdštejna:

    Jako odborář jsem zásadně proti!

    Jako herec ovšem souhlasím!

    Vracel jsem se z Jeseníků do divadla na zkoušku. V liduprázdném Pondělku velikonočním vidím známou postavu. Hej! Rejtare! Někde měli otevřeno a vlekl domů nákup. Aby pak mohl celý den zkoušet. Byl výborný. Nejednoznačný. Táhl celé představení Vévodkyně valdštejnských vojsk.

    Vstaň! Lazare!

    V Brně pak setkali jsme se na památné inscenaci Markéty Lazarové. Ivoš byl vším, otcem, lačným chytrákem, lehce komickým. Jen člověk se dokáže vzepnout k tragické velikosti:

    Oslnila tě láska. Markéto. Nepřestala jsi být mou dcerou. Jen nakrátko jsi byla mimo dům. V tvé útrobě se hýbe syn. Vejdi…

    Slavná Vančurova slova, tesaná Ivošem a dalšími skvělými kolegy, dodnes se chvějí v kopuli Mahenovy činohry. Dokud bude vzdorovat času. Nic není zapomenuto, Ivoši! Věcí si vážíme, až když je ztrácíme…

    Zastavení třetí, hradecké

    Ivoše pozval jsem na hostování v Hradci. Dával se Shakespeare a věděl jsem, že herec jeho vnitřního proudění bude Willovi rozumět. A okysličí soubor. Bohatě vše Ivoš splnil.

    Jediný úkrok k našim slabůstkám během této vzpomínky, a poděkování: Jak jest v kraji zvykem, rozváželi jsme se po představení do svých domovů. Los padl na Ivoše. Nezapomenu na tu cestu nikdy. Na automobilu nefungovalo snad nic. Jen řidič. Svítili jsme si očima, napovídali v zatáčkách… Záchvaty smíchu i strach – a majitel byl klidný. V pořádku dovezl nás do cíle. Díky, Ivoši.

    Oidipus

    Zkoušeli jsme Oidipovu cestu. V Praze. Slepý muž vrací se do Théb. Zkoušky v divadle krásné a náročné. Nestačily nám. Jezdili jsme s Ivem do Kunratického lesa. Cesta přírodou poslepu je jiná než na jevišti. Slepý muž jinak reaguje. Na hlasy, překážky. Sám. V krajině, kterou nepoznává. Kmeny a kameny obohatily pak výpravu. A opět člověk, herec. Pokorný. Na vše se tázající. Stojící vždy na začátku.

    Ivoš Kubečka předvedl pak pozoruhodný výkon. I kolegové. Doba byla ještě drsná, bez produkčního zázemí se hluboká, náročná inscenace příliš nehrála. Ivoš nevyčetl mi to nikdy.

    Zastavení poslední a opět „v Holomóci městě“

    A ten herec zde… co jest mu Hekuba? A co Hekubě on?

    Hamlet. Všichni víme, jak důležitá je pro Hamleta a celou inscenaci role a představitel Prvního herce. Iniciační. Zatoužil jsem ještě jednou Iva přivést na prkna olomouckého divadla, kde vedle mnoha a mnoha významných rolí odehrál též Hamleta. Přijel. Pravda, trochu již ojíněn časem. S láskou, museli jsme si jej i hlídat. Jeho slavná roztržitost léty neztratila nic ze své velikosti.

    Ale na jevišti opět stál herec. Člověk. Muž. A… kolega. První herec!

    Ivoši, nehořekuji, děkuji.

    Vše, co se děje, je nutno přijímati. To skýtá Bůh. Jeho srdce je laskavé a nesrozumitelné.

    Ke všem skutkům je přimísena láska.

    Co na tom, že teď pláčeme?

    Žel, časy se mění.

    Tvé srdce nikdo nepotěžkal.

    Již ani slzu… ani… slzičku…

    A věrnost, věrnost starým časům!


    Komentáře k článku: Hej, rejtare!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,