Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Havran dí (No. 3)

    Max Emanuel Cenčić, jeden z nejvýraznějších a nejexcentričtějších kontratenoristů dneška, mě nadchl hned, když jsem na něj před několika lety narazil. Excentrický v pravém slova smyslu a ve všech úhlech pohledu.

    Excentrický v pravém slova smyslu a ve všech úhlech pohledu. FOTO archiv

    Excentrický v pravém slova smyslu a ve všech úhlech pohledu. FOTO archiv

    Byl jsem unesen jeho recitálem ve švýcarském Nyonu v roce 2010. Ten zpěv! Hledal jsem takového zpěváka léta. Naprosté uvolnění interpreta a současné naprosté ponoření se do hudby, kterou interpretuje. Bravurní technické ovládnutí partu doprovázené šibalským a odzbrojujícím úsměvem, který jako by říkal: Vždyť to nic není! A při finále, které končí v sopránových výškách, pravačka vyšvihnutá do stejné výšky jako kdyby umocnila zpěvákovu rozkoš, se kterou rozdává své umění. A to vše v naprostém kontrastu s černými tepláky, černým nátělníkem, černou šálou kolem krku a kohoutem na rozesmáté hlavě. Snad měl na nohou i žabky. A všude je na něj vyprodáno.

    Havran-banner_Eventim_222x222_Cencic

    Přelom roku 2014-2015. Jásám, neb 4. dubna bude Cenčić v Rudolfinu. A bude zpívat recitál z kusů své desky Venezia, která byla vánočním dárkem pro mnoho mých přátel. Velká radost. Lanařím kamarády. Jde nás pět! Vlastně šest!

    Čtvrtý duben 2015. Velikonoce. Bílá sobota. Slavnostní nálada je cítit všude. Nedočkavě se všichni scházíme už v sedm večer, ač začátek je až za půl hodiny.

    Půl osmá. Jsem napnut a očekávám příchod svého oblíbeného interpreta s velkým vzrušením, které se přeneslo i na mé přátele. Úderem půl vchází na scénu nejkrásnější koncertní síně v Praze orchestr Il Pomo d´Oro s Ricardem Minasim v čele (nejen skvělý dirigent, ale virtuózní houslista!). Vivaldiho Houslový koncert C Dur nám otevírá vysněnou bránu do ráje zpěvu. Dech se tají nad subtilním, a přitom tak energií nabitým zvukem „Zlatých jablek“. Dlouho jsem takovou nádheru na vlastní uši neslyšel. Vivaldi končí. Jásot publika. Teď jsem naladěn.

    Snad reminiscence na krásu, bohatství a hlavně umění kastrátů. FOTO archiv

    Snad reminiscence na krásu, bohatství a hlavně umění kastrátů. FOTO archiv

    Dlouhá dramatická pauza před příchodem hlavního aktéra… a už se levé dveře na pódiu otevírají a vchází… a vchází Emanuel. Vchází„zlaté sako“. Snad reminiscence na krásu, bohatství a hlavně umění kastrátů, říkám si. Anebo prostě zlaté sako patří ke zlatým jablkům.

    Orchestr nasadí. První takty. Něco není v pořádku. Něco se děje. Zpěvák nenasadil. Zpěvák nenasadil a probublal jaksi hlasem do začátku prvního čísla. To se přece může stát každému, ne? omlouvám v duchu svého oblíbence.

    Druhé číslo. Listování v deskách s notami (teprve teď jsem si jich všiml). Černé desky s notami se stanou neoddělitelnou součástí zpěvákovou po dobu jeho vystoupení, jaksi s nimi sroste. Tak tedy druhé číslo. Zpěvák je zcela ponořen hlavou v notách. V jednu chvíli uchopí notový stojan oběma rukama, jako by řídil velké staré kolo. A bublá. Bublá do not. Bublá do stojanu. Bublá do země. Jsou to asi těžké koloratury. Sedím. Napínám uši. Jako bych se z míst na prvním balkóně chtěl naklonit až k „Němu“ a slyšet, co to vlastně zpívá. Ale nejde to. Třeba už špatně slyším… Horší je, že mě zpěv nechává zcela chladným. Nic. Vůbec nic tam není. Ani známka vzrušení. Neumím tenhle pocit regulovat.

    A tak jsme dobublali k pauze. První půlka byla jaksi prosvětlena opravdu virtuózními kousky „Zlatých jablek“, leč jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem toužil zažít na vlastní kůži něco jiného. Ale máme před sebou přece ještě celou druhou půlku, chlácholím sám sebe.

    Stále mám ještě v duši naději, že to přece muselo být úplně špatnou akustikou v Rudolfinu. FOTO PAVEL NEUBAUER

    Stále mám ještě v duši naději, že to přece muselo být úplně špatnou akustikou v Rudolfinu. Snímek z Bratislavských hudebních slavností, 5. 12. 2014. FOTO PAVEL NEUBAUER

    Na druhou půlku uprosím uvaděčku a sedám si do středu parteru na jedno z neobsazených míst. To jsou ta nejlepší místa. Stále mám ještě v duši naději, že to přece muselo být úplně špatnou akustikou v Rudolfinu (přestože jde o nejakustičtější pražský koncertní prostor).

    První číslo druhé půlky. Sólista něco šeptá dirigentovi do ucha. Opět listování v notách. Dlouhé hledání kusu, který budeme zpívat. Listování tam a sem. A sem a tam. Aha… tady to je… tak můžeme. Teď už jsem zdrcen. Co se to děje???? Zase v tom nic není. Jak to?

    A najednou se něco stane. FOTO Youtube

    A najednou se něco stane. FOTO Youtube

    A najednou se něco stane. Na programu je árie Sposa, non mi conosci z opery Merope Geminiana Giacomelliho. První dramatické fráze árie obstarává brilantně orchestr. A mezi nimi jsou ještě dramatičtější pauzy. A pak Emanuel nasadí… Sposa…non mi conosci. Madre….tu non m´ascolti (Choti…. ty mě neznáš. Matko…..ty mě neslyšíš). Zpěvák se pouští pultu. Zavírá oči. Zvedá hlavu a pouští svůj jímavý a neobyčejně krásně zastřený hlas do nedutajícího publika.
    A když zpívá Přece jsem tvé srce, tvá láska, tvá naděje, posílá do publika snad jednu z nejsladších a nejjímavějších melodií. Ví přesně, o čem zpívá. Ví přesně, jak to zazpívat. A publikum to ví také.

    Najednou není zpěvák na scéně a já v 18. řadě. Najednou není toho prázdného akademického prostoru mezi mnou a ním. Najednou mizí všechny bariéry a všichni, všichni se neseme na jeho hlase. Všichni sdílíme jeho bolest, všichni za něj prosíme, všichni jsme součástí tohoto momentu.

    Tak přesně pro tohle jsem sem přišel.

    Je večer velikonočního pondělí. Sedm hodin. Sedám k psaní a nedá mi to, abych si Emanuela neposlechl ještě jednou. A opět mě ten zastřený, jímavý a místy velice temný v hloubkách a za okamžik zas naprosto jiskřivý a jasný hlas někam unáší ve Spose… A já se unášet nechávám. Úžasných 10 minut. A ještě mi to nedá. Jak asi zpívá tuhle árii Cecilia Bartoli? Dalších 10 minut. Nádhera. Hm, a co třeba MonserratCaballé? A tak sedím a poslouchám.

    A tak sedím a poslouchám. Repro archiv

    A tak sedím a poslouchám. Repro archiv

    Tahle árie je nářkem, prosbou, modlitbou, pak oprávněným vzplanutím a nakonec vírou a pokornou nadějí. Nadějí. Tahle část árie je úchvatná. Stejný motiv se opakuje několikrát. Srdce se u něj zastaví.

    A tak poslouchám dál. Kontratenoři střídají soprány. Je jedenáct večer. Hlavu mi drtí Sposa

    Ráno s ním vstávám a konečně o svých pocitech píšu.

    Šel jsem na recitál. A dostal jsem jednu árii. Byly to krásné Velikonoce. Byl to krásný večer. Byla to úžasná hudba. Je to úžasná hudba!

    Sposa, non miconosci
    Madre…tu non m’rammenti!
    Cieli, chefecimai!
    E pursonoiltuocor
    Il tuofiglio… Il tuoamor
    La tuasperanza!

    Parla, ma seiinfedel!
    Credi, ma seicrudel!
    Morir mi lascerai?
    Oh Dio!mancail valor
    e la costanza.

    Choti… ty mě neznáš
    Matko…ty mě neslyšíš
    (Bohové, co jsem učinil?)
    A přece jsem tvé srdce,
    tvůj syn, tvá láska,
    tvá naděje.

    Pověz…. že tomu nevěříš.
    Věř mi… však tys krutá.
    Necháš mě zemřít?
    Nebesa! Odvaha mě opouští,
    můj statečný duh.

    Max Emanuel Cenčić. FOTO JULIAN LAIDIG

    FOTO JULIAN LAIDIG

    Viz: https://www.youtube.com/watch?v=bMtX4E4vFJw

    Max Emanuel Cenčić. FOTO archiv

    FOTO Parnassus Productions

    Havran – Operní observátor, 7. 4. 2015


    Komentáře k článku: Havran dí (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,