Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Havran dí (No. 1)

    Mám moc rád film Konec starých časů. A stejně tak mám rád zámek Krásný Dvůr, kde tenhle báječný a laskavým humorem prosycený český film podle předlohy Vladislava Vančury vznikal.

    Je 28. duben 2015. Nádherný jarní den. Sobota před Květnou nedělí. Jaro jak vyšité. Modrá obloha a jarní sluníčko rozdávají dobrou náladu. Jedeme na Krásný Dvůr. Jedeme na Andrey Buršové a smyčcového kvarteta Indigo QuartetNůž na ticho. Vůbec nevím, do čeho jdu.

    Zámek Králův Dvůr. FOTO archiv

    Zámek Krásný Dvůr. FOTO archiv

    Maličký zámecký pokoj vyzdobený malbami květinových girland a ovocných košů ve všech směrech (nad i pod kobercem), křišťálový lustr a klasicistní kamna s antickou bohyní z porculánu. Vše úžasně zámecky zašlé (správně se říká „autentické“). V rohu salonu stojí klavír. Zavřený. A před řadami židlí pro diváky stojí čtyři notové stojánky pro strunný kvartet. Čtyři židle. Posluchači se trousí.

    A najednou se otevřou dveře na pomyslném jevišti a zády k divákům vchází dívčí postava v mohérovém svetru a černých kalhotách s rozpuštěnými vlasy. Zazní první tóny kytary. Ozve se dívčí hlas a zpívá o dveřích.

    Nůž na ticho

    Nikdy předtím jsem o Andree Buršové neslyšel. FOTP HYNEK DLOUHÝ

    Nikdy předtím jsem o Andree Buršové neslyšel. FOTP HYNEK DLOUHÝ

    Nikdy předtím jsem o Andree Buršové neslyšel. Hanba mi. A ani Indigo kvartet jsem neznal. Hanba mi dvojitá!

    Malý zámecký pokoj napěchovaný diváky se stává opravdovým jevištěm. Hraje úplně všechno. Zpěvaččiny vlasy. Letmý a nechtěný úder kytarou do křišťálového lustru, který visí příliš, příliš nízko. Chůze v publiku. Hovor s diváky. A její ruce. A její nohy.

    A ani Indigo kvartet jsem neznal. Hanba mi dvojitá! FOTO archiv

    A ani Indigo kvartet jsem neznal. Hanba mi dvojitá! FOTO archiv

    Zní šansony na hraně kramářským písní, kdy nechává zpěvačka svůj křehký hlas zhrubnout a plesknout o pomyslnou žižkovskou (či brněnskou???) dlažbu za ranního svítání cestou z hospody. Pak její vlastní texty. Střídají se vztahy, bolest, radost, víra a naděje. Dozvídáme se, který text napsala v pět ráno v poslední otevřené brněnské hospůdce a který jindy a jinde stihla ještě předtím, než jí přinesli první decinku. Vrchol je zhudebněná poezie Jana Skácela. Hlas se pohybuje na hranici zpěvu a přednesu. Zpěvačka váží každé slovo a každý tón každého vokálu, který směrem k nám vysloví, který k nám posílá, který nám dává v plen. Je to tak upřímné, tak opravdové, tak důvěrné, tak známé.

    A hlavně… hlavně její hlas a její oči. FOTO HYNEK DLOUHÝ

    A hlavně… hlavně její hlas a její oči. FOTO HYNEK DLOUHÝ

    Byl jsem vždy znovu a znovu překvapován, když se prostorem nesl zpěvaččin hlas. Jen hlas. A capella. Tolik osobní. Tolik subtilní. A vždycky zcela nečekaně k jejímu hlasu vyrostl plný, barevný, obrovský zvuk kvarteta. V tom maličkém prostoru se z něj stal symfoňák. Až z toho mrazilo v tom teplém jarním dni.

    Dvě básně (či písně), co měly největší sílu (pro mě) – Miloval mě Bůh tuto noc a… a Lásko, hrajme dál.

    Štěstí je tady, když máš mě rád.
    Jeviště vábí a plný je sál.
    Tak pojď, lásko, hrajem dál!
    Dvě židle máme a stůl – Bůh dal.

    Počkal jsem si na ten malý okamžik, kdy „ona“ dozpívala a než začnou diváci tleskat a do ticha toho malého pokoje jsem tichounce zašeptal: „Bravo!“ FOTO HYNEK DLOUHÝ

    Počkal jsem si na ten malý okamžik, kdy „ona“ dozpívala a než začnou diváci tleskat a do ticha toho malého pokoje jsem tichounce zašeptal: „Bravo!“ FOTO HYNEK DLOUHÝ

    Počkal jsem si na ten malý okamžik, kdy „ona“ dozpívala a než začnou diváci tleskat a do ticha toho malého pokoje jsem tichounce zašeptal: „Bravo!“

    Ať se Vám těch pár veršů líbí.

    Havran – Operní observátor, 7. 4. 2015

    ***

    Píseň Kočka (vlastně Černá kočka)https://www.youtube.com/watch?v=6bkfds6DblE


    Komentáře k článku: Havran dí (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,