Wanted Welzl, nastudovaná podle textu dramaturga divadla Karla Františka Tománka hostujícím režisérem Jiřím Havelkou, pokračuje v hlavní linii směřování souboru, která jako by měla ve svém štítu vetknutou proslulou stať Jana Grossmana ze šedesátých let Síla věcnosti.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Havelka v cizích službách

    Nová inscenace Dejvického divadla Wanted Welzl, nastudovaná podle textu dramaturga divadla Karla Františka Tománka hostujícím režisérem Jiřím Havelkou, pokračuje v hlavní linii směřování souboru, která jako by měla ve svém štítu vetknutou proslulou stať Jana Grossmana ze šedesátých let Síla věcnosti. Za předchůdce Wanted Welzl můžeme označit Idiota (2008) a Muže bez minulosti (2010), práce prakticky totožného strohého vyjadřování a understatementu.

    Klára Melíšková, Hynek Čermák a Pavel Šimčík v Havelkově inscenaci
    FOTO HYNEK GLOS

    Text je inspirován dvěma zdroji. Jednak příhodami známého českého polárníka Jana „Eskymo“ Welzla, publikovanými v různých knížkách, ze kterých však sestavuje zcela svébytný, na charakteru Welzlova vyprávění prakticky nezávislý příběh. A jednak – a především – filmem Jima Jarmusche Mrtvý muž (1995). Tománek přejímá jeho postmoderní hraní si s žánrem westernu a stejně jako film prostřednictvím tohoto žánru klade závažnější, řekněme kulturně-civilizační otázky. Tak jako se Jarmusch zamýšlí nad pustošivým vlivem západní civilizace na svět (jeho obyvatelstvo/národy), který dobyla (ve filmu konkrétně na indiánskou Ameriku), přemítá – zdá se mi – Tománek nad rolí západního člověka v takovém cizím prostředí – jak v něm může vhodně koexistovat, nenarušovat přirozený řád tohoto prostředí. Tománkův text je Jarmuschovým filmem víc než inspirován. Je podle vzoru tohoto filmu napsán. A myslím, že tato skutečnost měla být při prezentaci inscenace vyjádřena víc než jen (navíc nepřiznanou) citací motta Jarmuschova filmu v programu (slov Henri Michauxe Obecně je lépe necestovat s mrtvým mužem).

    Inscenace Jiřího Havelky jde pevně ve stopách Jarmuschova filmu (a vlastně obecně ve filmových stopách), dejvické (Krobotovy) poetiky a také režijního stylu Roberta Wilsona. Tak pevně, že vlastní stopy prakticky nezanechává.

    Tománkův jarmuschovský vzor rozvíjí v hudebním doprovodu inscenace, v naživo vystupujícím hráči na pedal steel kytaru, která kvílivými zvuky podbarvuje dění a zvýrazňuje jeho vyhrocené dramatické okamžiky stejně tak jako kytarová hudba Neila Younga v Mrtvém muži. Nejinak Havelka pracuje s westernovým stylem vyprávění – především prostřednictvím „suchého“ a zpomaleného, jakoby natvrdlého slovního reagování postav, balancujícího na hraně žánru odpovídajícího houstnoucího napětí a zabsurdnění westernového charakteru chlapáckých „stupidních“ dialogů.

    Režisér ovšem nezůstává jen u Jarmuschova snímku. Jeho hlavní nápad vychází z obecného výraziva snímku: proměn velikosti záběru. Havelka vytváří černým vykrytím „portálového zrcadla“ jakýsi inscenační filmový obraz (kterým diváci celý příběh sledují) a velikost tohoto obrazu v průběhu děje, jak přímo před očima diváků, tak v pauzách – „zatmívačkách“ mění: tu volí celek, tu černý výkryt zúží na „detail“. Filmové pojetí tím však zároveň na inscenaci klade zvýšený nárok v tom smyslu, že po inscenaci vyžaduje mnohem větší míru iluzivnosti, což v malém prostoru Dejvického divadla, kde diváci vidí inscenaci téměř do „kuchyně“, není zcela splnitelný úkol. Havelka navíc iluzivní charakter posiluje scénickými postupy à la Robert Wilson: inscenační „záběry“ nechává v příhodných okamžicích zalít jednolitým barevným světlem; efekt, který má výrazně výtvarný charakter.

    Konečně, pokud jde o vzory: v Havelkově práci nelze přehlédnout samotný trademark dejvické poetiky – odemocionálněný způsob vyprávění, jakousi celkovou poker-face masku produkce, kdy napětí (emocionální i myšlenkové) probíhá uvnitř, za (zdánlivým) vnějším nicneděním – jako třeba, když hrdina hry dlouhé minuty s harpunou v ruce u díry v ledu čeká, až bude moct ulovit rybu…

    Jmenoval jsem vzory Havelkovy práce především proto, abych poukázal na zásadní problém inscenace: Wanted Welzl, zdá se mi, z mnohého čerpá – ale samostatně dále nic nerozvíjí. Nápady (byť převzaté) jsou samy o sobě hezké, zapůsobí, ale vlastně jen dočasně a mechanicky. Inscenaci chybí tah, běží, ale bez „šťávy“. Problém vidím i v tom, že režisér prakticky nevyužívá hlavní devízu souboru: jeho velký herecký potenciál. I ve Wanted Welzl na sebe herci dobře slyší, cítí rytmus, mají správný timing, ale schází „přidaná hodnota“ další kreativity. Jaký rozdíl mezi Havelkovou první prací v Dejvickém divadle, Černou dírou (2007) a Wanted Welzl. V Černé díře však Havelka zvolil vlastní metodu práce, ve které hercům ponechal velký prostor pro participaci na výsledném tvaru díla. Třeba ovšem také přiznat, že zatímco tehdy pracoval se všemi oporami souboru, nyní měl k dispozici herce namnoze „druhého sledu“, hosty či neherecký personál divadla.

    O čem tedy vlastně nová inscenace Dejvického divadla je? Těžko říct. Respektive lze to jen uhadovat ze samého závěru, asi nejvydařenější pasáže inscenace, nesoucí se v jistém elegickém duchu. Wanted Wezl jako by byl alternativním čtením osudů „Eskymo“ Welzla. Osoby, která byla dosud představována spíš jako rázovitá figurka, plná pábitelských příhod (nejznáměji asi v inscenaci Velký vandr Divadla na provázku – 1976 – s Jiřím Pechou v hlavní roli). Wanted Welzl jako by ukazoval odvrácenou, tísnivou tvář Welzlova života na dalekém severu (od kterého byl nakonec ironií osudu odtržen). Ale opravdu spíš jen hádám.

    Dejvické divadlo Praha – Karel František Tománek: Wanted Welzl. Režie Jiří Havelka, kostýmy Natálie Steklová, hudba David Babka, dramaturgie Karel František Tománek. Světová premiéra 28. a 30. března 2011.


    Komentáře k článku: Havelka v cizích službách

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,