Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Haškovský víkend

    Je vůbec myslitelný spisovatel Hašek bez románové postavy Josefa Švejka? Tuto otázku jsem si kladl celý poslední dubnový víkend, který byl na stanici ČRo 3 – Vltava věnován 130. výročí Haškova narození (a vlastně i 90. výročí jeho úmrtí). Počínaje pátečním večerem s názvem O vychovatelích a dětech, odezněly interpretace tuctu Haškových opusů, až na jednu hru „spáchanou“ s E. A. Longenem, vesměs kratších próz.

    Jaroslav Hašek Švejk

    Po stu letech menší i větší kritické a literárněhistorické pozornosti je Haškovo relativně rozsáhlé dílo – zvážíme-li, jak málo měl na jeho napsání vlastně času – přeseté opravdu důkladně. Vedle toho románového valounu světové klasiky se snažili mnozí vyrýžovat alespoň pár dalších zrnek vzácného kovu umění. S úspěchem?

    O povýšení průměrné humoristické literatury do sféry nesporného umění rozhodují v rozhlase začasté interpreti. V pátek se to po mém soudu dařilo především majiteli obzvlášť fonogenického, tedy při poslechu okamžitě identifikovatelného hlasu Petru Nárožnému. V povídce Učme dítky znát přírodu režisérka Jahodová šikovně využila vnucujícího se spojení s televizním cyklem Mach a Šebestová: samozvaný pedagog vyučující dítka darebačinám byl okouzlující. Jindy se zase nabídlo echo „dětského žánru“ z tvorby dalšího Haškova skorovrstevníka Karla Poláčka, konečně oba měli zkušenosti s tímtéž nemilovaným rakousko-uherským školstvím.

    Ne se vším se ale dalo souhlasit. Nemám snad přehnané představy o Haškově ovládání českého pravopisu, domnívám-li se, že nenapsal známky bolesti jsou méně bolestnější (povídka Na hodině náboženství v podání Jiřího Lábuse). Ale i kdyby, korektor knížky, ze které se četlo, by to určitě opravil. Také apriorní hodnocení ohlašovaného programu (uslyšíte vynikající povídku) by si hlasatelky měly odpustit, tím spíš, je-li takové hodnocení sporné.

    Dalším ihned rozeznatelným čtecem byl Josef Somr, který v sobotu dopoledne čtvrthodinkou přiblížil Haškův satirický pohled na spisovatelské řemeslo. Povídka Státní stipendium pro spisovatele byla plná sarkasmu do vlastních řad i hořkého výsměchu směrem k režimu, ovšem ohlášení snad nemohla hlasatelka myslet vážně: …co může způsobit žádost o stipendium v policejním státě, pravila. Nejenomže nebyla schopna reflektovat satirickou nadsázku žánru, ale každému, kdo si alespoň trochu pamatuje, jak to zde před Listopadem, neřku-li v padesátých letech, vypadalo, se musely i takové poměry, které Haškova povídka líčí, jevit jako růžový sad: my, naši otcové a dědové (ti už od roku 1939), a nikoli Jaroslav Hašek, jsme zažili skutečně policejní stát!

    Kdo čekal na opravdu silný umělecký zážitek, nedočkal se, a to ani při poslechu inscenace hry z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna za 365 dní v podání ansámblu Studia Y. Je to totiž text natolik divadelní, že bez autentického kontaktu s publikem se z něj účinná komika vykřesat nedá. Bez živého divadla je to jen průměrná humoristická literatura.

    Michail Bulgakov

    Michail Bulgakov REPRO ARCHIV

    Jaroslav Hašek

    Jaroslav Hašek REPRO ARCHIV

    Nenáhodné paralely

    Každý posluchač, který vytrvale čekal na zážitek souměřitelné umělecké síly s Osudy dobrého vojáka Švejka, se jej shodou okolností v neděli dopoledne dočkal. Jeho základem ovšem nebyl text Haškův, ale text dalšího jeho vrstevníka, M. A. Bulgakova. Slyšeli jsme první část Horčičkovy kongeniální inscenace Mistr a Markétka (1987). Po dvoudenním vzpomínání na Švejka náhle neméně velká literatura, korespondující překvapivě nejenom hodnotově, ale i tematicky: konflikt bezohledné moci s nadreálnem! I nástroj je týž: podvratný humor!

    Co se děje v komických pasážích Bulgakovova románu? Jednotlivci i instituce, reprezentující nelidský režim, se nic nechápajíce znovu a znovu komicky rozbíjejí při střetu s nadpřirozenými silami Wolanda a jeho squadry. Na jejich straně stojí veškeré myslitelné reálné výhody, ale proti nim stojí síly nadreálné. Neskutečné, ale myslitelné, plody fantazie intelektuála, který si v zoufalství vysnil denní sen: personifikovanou sílu, která ve střetu s mocí nejenom nepodlehne, ale navíc ji i dokonale zesměšní. U Bulgakovova je to sám Ďábel, kterého autor potřebuje i pro další, vážné aspekty svého díla. Hašek ovšem do takových filosofických hloubek nejde, spokojí se se satirou, ale na rozdíl od všeho, co psal dosud, geniální!

    Dobrý voják Švejk není žádný ďábel, jeví se naopak rafinovaně jako primitivnost sama. V podstatě je ovšem „nad-lidský“ neméně než Woland. Švejk je totiž všechno jiné než realistická figura, je to monstrum. Wolandovi nelze ublížit, tím méně jej porazit! Totéž ovšem platí i o Švejkovi, a to zdánlivě bez nadpřirozených schopností. Ve skutečnosti je ale má: je „nepromokavý“, nic jej nebolí, ničeho se nebojí, ani smrti. Nelze jej zastrašit ani vydírat, nemá příbuzné, lásky ani přátele, a navíc: neustále se mění, kapitolu od kapitoly, občas i výstup od výstupu. Je proteovsky proměnlivý, nemá stálý charakter: chvíli je to hlupák, pak lstivý dareba, jednou vychytralý lump, pak zase dobromyslný dobrák, jak se to Haškovi právě hodí. Pravděpodobně i jak si momentálně při lipnickém psaní či diktování právě vzpomněl na již napsané – nic přitom po sobě nečetl.

    Tato ne-reálnost, ne-lidskost, s sebou nese i omezenou možnost jeho dokonalého ztvárnění hercem (ať už na divadle nebo ve filmu). Naopak kongeniální Trnkův loutkový film (1954) tento problém řešit nemusí, loutka je dostatečně stylizovaná, „nadlidská“ už pouhým faktem, že je loutkou.

    Čistě zvuková interpretace

    V klasické nahrávce dramatizované četby s Janem Werichem jako vypravěčem (1953) můžeme konstatovat nápadný kontrast: zatímco epické pasáže Wericha – vyprávěče – ničím neruší, dramatická postava Švejka stěží obstojí v dialozích s feldkurátem Katzem Vlasty Buriana, který je, na rozdíl od něj, obrazem relativně „normálního“ člověka, jakkoli opilce a gamblera.

    Nic takového bohudík neshledáváme u dvacetidílné nahrávky nové, premiérované na prvního máje. Režisérka Jahodová se zmíněnému kontrastu vyhnula jednoduše: nic nedramatizovala, dialogy nerozkládala do postav hraných různými herci, zůstala co nejblíž literatuře. Oldřich Kaiser čte vše a skvěle mění hlasy jako suverénní pimprlák. Z „nekonečného“ rozhlasového seriálu Tlučhočovi s tím má bohaté a úspěšné zkušenosti.

    Švejk jako symbol „krátkého století“

    XX. století je v Evropě epochou autoritativních režimů, diktatur a totalit. Velcí spisovatelé se s nimi snažili vyrovnat, utkat se s nimi a porazit je alespoň v říši umění. Hašek a Bulgakov nahlédli, že v reálu to možné není, ale předvedli s velikou satirickou silou, že nadreálně to možné je, že ohavné režimy je možné dovést ad absurdum, proto Švejka použil i Bertolt Brecht. Konečně, absurdita se posléze stala jednou ze základních zbraní bránící se evropské literatury, Kafkou počínaje a absurdním dramatem konče.

    Docenění Jaroslava Haška

    Hašek nebyl vlastně až do smrti jako umělec oficiálně uznán, ostatně Bulgakov také ne. Česká literární kritika s Šaldou v čele jej považovala za běžného pisálka a, jak ukázal víkendový rozhlasový program, až do románu celkem právem – každý odeznělý nadprůměr bylo třeba přičíst na vrub interpretovi.

    Musel přijít až německý literát Max Brod a pro české umění Haška objevit, podobně jako pro ně objevil, resp. docenil Leoše Janáčka nebo pro německou literaturu spisovatele Franze Kafku.

    Důvod pozdního ocenění Haška byl ale zřejmě jiný, než u posledně jmenovaných: až do románu o Švejkově putování na frontu První světové války psal Jaroslav Hašek literaturu výrazně slabší, dalo by se říci „spotřební“. Prózu humoristických časopisů a nedělních příloh deníků, aktuální texty bez ambic na trvalou hodnotu. Literaturu, kterou vzhledem k českým médiím, kde vycházela, Brod nejspíš ani neznal. Byl to přece jenom pražský německý Žid, a ne český literární kritik. Proto ve chvíli, kdy vzal prvně do ruky sešitek se Švejkem, netrpěl žádným předsudkem, žádnou předpojatostí, vyplývající ze znalosti dosavadního Haškova literárního působení. Jakožto geniální kritik, nezatížený dobovými předsudky, rozpoznal ihned hodnotu, kterou jeho čeští kolegové nebyli schopni identifikovat. Vycítil dokonce i Švejkův mediální potenciál, a proto si ihned opatřil autorská práva na dramatizaci, což mělo později za následek ostrý konflikt s Erwinem Piscatorem.

    Nebylo to poprvé ani naposledy, co se Max Brod odvážně názorově střetl s kritickou většinou. Pokud je mi známo, vždycky vítězně, čas mu dal vesměs za pravdu. Jak dlouho by bez něj čekal Švejk na světové uznání? Není to praktický důkaz společenské důležitosti umělecké kritiky hodné toho jména?

    Ovšem: kolik kritiků Brodovy ne­omyl­nosti kdy šlapalo pražskou dlažbu?


    Komentáře k článku: Haškovský víkend

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,