Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hana Smejkalová: Gloriana v režii Jiřího Heřmana

    Moje cesta k divadelní fotografii byla asi dost netypická. Vystudovala jsem na grafické škole obor užitá fotografie, pak jsem dělala patnáct let ve Výzkumném ústavu pozemních staveb. Mám dost nerada změny, ale na pracovišti vznikly nějaké problémy a já se rozhodla odejít. To bylo v listopadu 1988. Dozvěděla jsem se, že vyšel inzerát: Národní divadlo shání fotografa. Zavolala jsem, bylo mi sděleno, že místo je obsazeno. Řekla jsem si, budu tedy hledat uplatnění jinde. Pak mi synovec sdělil, že v měsíčníku Národního divadla znovu viděl ten inzerát, já říkala, ale tam jsem to už přece zkoušela, mají obsazeno, on však tvrdil, že je to úplně čerstvé vydání. Zavolala jsem znovu a tentokrát řekli: Přijďte. Jak jsem se později dozvěděla, poprvé bylo opravdu obsazeno, ale nová pracovnice pobyla v místě snad dva dny a odešla. Byla to osudová náhoda. Fotografem Národního divadla byl tehdy Oldřich Pernica a já s kolegyní jsme pracovaly zprvu hlavně v laboratoři, provoz „jel“ ve dvou temných komorách, snímky se ještě vyvolávaly klasickým způsobem. Postupem času jsem se dostávala i k fotografování.

    K divadlu jsem měla do té doby vztah především jako divák. Jelikož pan Pernica fotil stejně všechno, mohla jsem si „dovolit“, že se mi něco povede i méně. Před tím jsem dělala prakticky technickou fotografii, musela jsem si postupně osvojit jiný typ řemesla, týkalo se to například sžívání se s divadelním osvětlením. Kolega odešel v roce 2003 do důchodu a všechna odpovědnost je teď na mně, což člověka přinutí ke koncentrovanějšímu výkonu. Začala jsem taky zkoušet digitál. Přecházela jsem na něj z tradiční techniky postupně a plynule.

    Přiznám se, že jako divačka mám radši konzervativnější divadelní tvary, s vyloženými experimenty příliš nesouzním. Z činoherních inscenací posledních sezon nemusím třeba Nebeského Krále Leara, líbily se mi inscenace Mikve od Michala Dočekala či Blackbird v režii Jiřího Pokorného. Fotografuji při zkouškách i při představeních, ve druhém případě nejvíc operu, protože se objevují alternanti, kteří musí být zdokumentováni. Nyní už panuje trend fotografovat „na barvu“, jsou ovšem i zastánci názoru, že divadelní fotografie má být černobílá. V Národním divadle mám při dofocování „svoje místečko“ v technické lóži, ve Stavovském divadle je to komplikovanější, tam si místo najít musím, mezi publikum si prakticky sednout nelze, aparát cvaká. Při zkouškách mě pochopitelně režisér na jeviště nebo do hlediště pustit musí. Netroufnu si ovšem fotografovat na jevišti při baletu, a to z bezpečnostních důvodů. Pohyb účinkujících a jejich akcelerace by mohly způsobit i nepříjemný střet. Maximálně stojím u portálu. Snímky do archivu musí obsahovat všechny alternace, dispozice scény a podobně, jde o podrobnou dokumentaci. Fotografuji i společenský život kolem divadla. Ráda vzpomínám na nedávno zesnulého kambodžského prince Norodama Sihanuka, který mluvil plynně česky, kdysi tu totiž studoval, strávila jsem s ním jako fotografka prakticky celý den, byl maximálně vstřícný. Muselo to být pro něho velmi únavné, přesto se stále usmíval a ukláněl na všechny strany. Z fotografů, kteří se věnují divadlu, obdivuji Pavla Hejného, pamatuji, jak jako absolvent oboru přišel do divadla si to poprvé zkusit, dnes fotí balet na špičkové úrovni a je známý a žádaný i za hranicemi. Stále zůstal skromný. Balet je pro fotografování vůbec nejtěžší. Když už myslíte, že se vám podařilo zachytit tanečníka v pohybu s patřičným gestem, uslyšíte pak, že umělec tam nemá ruku tak, jak má být správně, a že se to musí udělat znovu. Nejvíc „odpadu“ je právě při fotografování baletu. Chtějí to mít technicky dokonalé. Fotografie z tohoto divadelního žánru si opravdu netroufnu pustit ven bez konzultace. U opery ani u činohry vlastně špatná fotka z hlediska řemesla účinkujícího neexistuje. Pochopitelně si herci i pěvci také rádi pro prezentaci snímky vyberou, ty s příliš otevřenými ústy v oblibě nemají. Pokud jde o fotografii z Gloriany, je na ní Gun-Brit Barkminová a jedná se o scénu umírání hlavní hrdinky. Diváci tuto situaci možná všichni ani nezaregistrovali, výjev je ze zadní strany jeviště, kde umírající královna leží, najela jsem si na detail a překvapila mě poloha zpěvaččiny ruky. Při výběru s panem režisérem Heřmanem také on tento snímek ocenil. Říkal mi, že stylizoval situaci podle historických pramenů. Když prý Glorianu – královnu Alžbětu – nalezli mrtvou, měla palec v puse.

    zaznamenal br

    Snímek vznikl digitální technikou, aparátem Canon.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. prosince 2012

    Komentáře k článku: Hana Smejkalová: Gloriana v režii Jiřího Heřmana

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,