Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hipster stavitel

    Poslední inscenaci sezony, kterou v HaDivadle režíroval Jan Frič, dominuje velký billboard, z něhož na scénu sebevědomě shlíží majitel stavební firmy SOLNESS, usměvavý muž s přilbou a plnovousem.

    Stavitel Solness

    Fričův Stavitel Solness je vyhroceně stylizovaný, nakonec však působí spíše upachtěně FOTO JAKUB JÍRA

    Se sebejistým stavitelem z billboardu ostře kontrastuje skutečný Halvard (Jan Lepšík), který stále nervózně přešlapuje, úsečně štěká příkazy na své podřízené a žije v neustálém strachu z možné ztráty svého dominantního postavení na trhu. Aby si vybudoval pověst prvního muže oboru, obětoval téměř vše a teď se hrozí, kdy přijde někdo mladší a dravější – nějaký hipster, jak ventiluje své obavy. Mládí je to: čeho se tak bojí a po čem zároveň tak touží. Sám se svým mohutným plnovousem (o který ho v závěru v silném snovém obraze připraví jeho „princezna“ Hilda) vlastně do takového hipstera stylizuje a jeho zaměstnanci projevují svou loajálnost tak, že jeho naddimenzovaný portrét neustále ve vousech vískají. Že Solnessovi jde víc o úspěch a slávu, než o to, co vytvoří a co po něm zůstane, naznačují i výkresy mladého Ragnara Brovika (Jiří Svoboda), na kterých je místo půdorysů a plánů stejná reklamní fotografie, jen místo Solnesse se z ní tentokrát usmívá Brovik.

    Inscenace Stavitel Solness je stylizována jako místy až drastická groteska, kdy jsou postavy nazírány z Halvardova podezíravého pohledu, při „osudových“ replikách se ozývá zlověstné hřmění, pracuje se se světelnými kontrasty, postavy se svíjejí po scéně a jako by z nich extaticky promlouvali jejich zlí duchové, jak se o nich zmiňuje už Ibsen. Úvodní situace, kde se Cyril Drozda jako starý Brovik válí po jevišti a Ragnar s Kajou za ním nemotorně nosí mikrofon, aby mohl vykřičet svůj apel na Solnesse, vypadá až jako parodie klišé nadužívání mikrofonů v dnešním divadle. (Naneštěstí se později nadsázka ztrácí a s mikrofony se pracuje už zas starým známým způsobem – za podkresu atmosférotvorné hudby herec monotónně odříkává v dlouhém monologu svou zpověď.)Fričova vyhrocená stylizace – sice přepjatá záměrně – ale působí ve výsledku především po herecké stránce poněkud upachtěně.

    Jako ďáblice-svůdkyně je pojatá i Solnessova obdivovatelka Hilda. S jejím příchodem propukne Solnessova krize středního věku naplno. Honí se za holčičkami, zakládá alternativní vikingskou kapelu, riskuje, doufá v nový, lepší začátek. Hilda Sáry Venclovské je poněkud ordinérní puberťačka, místy ještě probleskávají její dětsky umíněné, naivní intonace. (Ostatně už scéna, která je zařízena dětským nábytkem, je nejen neustálou připomínkou tíživé rodinné tragédie, ale zároveň podtrhuje často nedospělé, umanuté chování většiny postav.) Ty dráždivě kontrastují nejen s její pokušitelskou rolí v příběhu, ale i s jejím přirozeným typem, který má mnohem blíže k femme fatale než ke křehké dívence. Devízou herectví Venclovské ve výsledku zůstává ale spíš pohybový výraz než práce se slovem.

    Nejpřesvědčivější výkon podává hostující Renáta Klemensová, která nehraje Solnessovu ženu Alinu jako ušlápnutou trpitelku, je dobře udržovanou paničkou, která se ani zdánlivě nesnaží vyvolat dojem rodinné pohody. Halvardovi nehodlá naprosto nic ulehčit a své roli hostitelky se jen sem tam pokusí dostát nějakým markýrovaným, afektovaným gestem, které by se od dámy jejího postavení očekávalo.

    Jan Frič s dramaturgyní Lucií Ferenzovou se poměrně věrně drží Ibsenova textu (až na pár jadrnějších výrazů), v jednání postav se ale často zviditelňuje, co Ibsen nechává zaznít pouze v podtextu. Kontrast mezi umírněnými slovy a mnohem „modernějším“, často ordinérním chováním tak vytváří funkční napětí a nezřídka komický efekt – jako když Alina v podstatě plivne Hildě do očí, ta se ohradí k Solnessovi, že jeho paní ji nemá zřejmě příliš ráda, a Halvard jen odvětí, že Alina je v posledních letech hrozně plachá.

    Od začátku je inscenátory nastoleno výrazně zcizující groteskní gesto a aby se dalo zaznít i melancholičtějším, hlubším stránkám hry, je po přestávce dění na scéně o to víc podbarvováno hudbou, tempo se rozvolňuje a herci pronášejí své repliky pomalu s jímavou vážností – výsledná stopáž inscenace se pak blíží skoro třem hodinám, což je nedlouhé Ibsenově hře spíš na škodu.

    HaDivadlo – Henrik Ibsen: Stavitel Solness. Překlad František Fröhlich, režie Jan Frič, dramaturgie Lucie Ferenzová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jana Hauskrechtová. Premiéra 9. května 2015.


    Komentáře k článku: Hipster stavitel

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,