Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nevěř, ale přemýšlej!

    Směšná temnota Wolframa Lotze (1981) je nekorektní a půvabně nejednoznačný text. Vše, co je řečeno, může být, ale spíš není, pravda. Je to totiž realita zprostředkovaná slovy. Je to představa světa „vyspělého“ o světě divokém, jak se říká – o tom třetím. V autorském vyznání, které v inscenaci HaDivadla také zazní, pochybuje Lotz o tom, co a jak napsal. Že je jeho zpráva o světě neúplná, dokládá mimo jiné i tím, že se ve hře nevyskytují ženské postavy.

    Vojáci Stefan Dorsch (Zbyšek Humpolec) a Oliver Pellner (Jan Lepšík) se brodí Afghánistánem… FOTO PETR CHODURA

    Toho využil Dušan D. Pařízek a ve vídeňském Burgtheateru do své úspěšné inscenace (premiéru měla v roce 2014) obsadil pouze herečky. V brněnské inscenaci jsou dvě. Agáta Kryštůfková na začátku na diváky apeluje, aby si také adoptovali svého černouška, a přečte jim dopis toho svého – somálského piráta. Což je jediný významnější posun od Lotzovy hry, jež začíná prologem, ve kterém se somálský pirát Michael Ultimo Pussi obhajuje před soudem. Táňa Malíková pak přichází v závěru jako ten, kterého hledali (opět je zde zakomponována jistá vykloubenost – je to křehká žena s rudě nalíčenými rty ve vojenském oblečení). Stojí daleko od diváků, v chodbě u východu a hovoří do mikrofonu.

    Představení je přitom velice kontaktní a demonstruje, jak se mají diváci cítit v džungli (i v té, kterou vytváří jejich mysl) – herci vrhají významné pohledy do publika, používá se mlhostroj a oslňující svícení, či je naopak totální tma. Tento závěr je tedy prchavý a ztracený. Jenže stejnou chodbou jsme do sálu přišli a stejnou půjdeme ven – do své reality. Rozmlžení na konec je tak možná apelativnější než rudý vykřičník za tím, co jsme viděli a slyšeli.

    Ale vrátím-li se ještě ke srovnání s Pařízkovou inscenací (což je samozřejmě cesta do pekel, tak jen krátce) – je pozoruhodné, jak moc se humor a (sebe)zpyt Lotzových slov a motivů dají inscenovat rozdílně. Pařízek je minimalista, ironii do jeho díla dodalo obsazení, několik známých songů a pak už jen destrukce (jeho oblíbené dřevotřískové) scény o přestávce. Pařízkova inscenace spíš ukazuje temnotu – našeho vědomí a svědomí. Větší díl pochopení nechává na divácích.

    Filip Nuckolls se snaží nalézt bujný divadelní jazyk, aby se vyrovnal výstřednostem Lotzova textu a přemýšlení našeho „západního“ světa. Dva průvodci příběhem – vojáci Oliver Pellner (Jan Lepšík) a Stefan Dorsch (Zbyšek Humpolec) –, kteří se při své misi „brodí“ Afghánistánem, mají opět super-realistické kostýmy (lze-li tak nazvat výstroj německého bundeswehru) a je jim vymezen prostor na dřevěné loďce, která „pluje“ mezi harampádím (scénograf Jan C. Löbl by tímto sběrem udělal radost nejednomu vetešníkovi). Všechna jejich „epizodní“ setkání s domorodci jsou režírována jako legrační storky, které pak mohou vyprávět u piva.

    Nuckolls tak dvě hodiny bez oddychu do diváků zatíná drápy a mučí je legráckami. Vyzdvihuje spíš to směšné, nebo lépe řečeno bizarní. Ovšem ne jen to, co je zakódováno v textu, nýbrž i to, co by nás „opravdu“ mělo trápit.

    HaDivadlo, Brno – Wolfram Lotz: Směšná temnota. Překlad Petr Štědroň. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Jan C. Löbl, hudba Tomáš Vtípil. Premiéra 11. ledna 2017. (Psáno z reprízy 21. ledna 2017.)


    Komentáře k článku: Nevěř, ale přemýšlej!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,