Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Matka – svědomí dramatika

    Do řady inscenací německých textů v brněnském HaDivadle „připochodoval“ Velemarš. „Rozběsněný dav myšlenek“ tematicky extenzivního textu Wolframa Lotze upravili dramaturg Jan Havlice s režisérem Filipem Nuckollsem do podoby dekadentního kabaretu, který se ve své druhé části láme do existenciální, snové revue (nejen) o nesmrtelnosti.

    Zastřešující tematickou linii tvoří ve Velemarši dvojakost vztahu autora k divadlu, od níž se poté štěpí řada rafinovaně prokomponovaných cynicky úšklebných i významem vážných paradoxů. Inscenace tak navazuje a v lecčems doplňuje Mayenburgův Perplex (r. Marián Amsler), který ohledává divadelní fikci z perspektivy několika herců ztracených ve změti situací. Tvůrci ve Velemarši ovšem netematizují pouze samo divadlo v procesu tvorby a opakované hledání jeho smyslu. Nahlíží na něj z pozice autora, který přiznává, že při vší možná až trochu zaslepené zanícenosti divadlem se vytrácí něco ryze osobního na úkor „aktuálních“ témat. Po celou dobu je tento filosofický diskurz rozbíjený přívalem precizně vystavěných gagů i ironických průpovídek. Např. hned na začátku inscenace hlas Lotze (Jan Havlice) při telefonickém dialogu definuje „aktuálnost“ jako značně zrelativizovanou a možná by rád popsal úplně něco jiného a tím vyplnil nějakou spirituální mezeru. Tomu celému nerozumí hyperaktivní, horlivá Herečka (Erika Stárková), která se rozhodla, že bude: zkrátka aktuální nejvíce, co je to možné. V inscenaci organicky propojuje jednotlivé roztříštěné segmenty změnou chování. Z agresivně agilní tribunky přechází do poklidné, racionální moderátorky.

    V první části provokativními srovnáními tvůrci komentují současnou podobu zejména politicky orientovaného divadla. Nuckolls paroduje jeho tezovitost a hraje si s tvrzením, že absolutně nezáleží na tom, zda tento žánr funguje jako pitomá estráda, přepjatě angažovaná performance či naivistický protestsong. Nekomunikuje dle nich v žádné formě kvůli nemožnosti dialogu ani tematického ztotožnění s proudem direktivních promluv, které se jednostranně valí. Bizarní skeče a absurdní estrádní humor vystřídá formálně poklidnější, zato obsahově krystalická „krajina nemrtvých“, kteří sebe inscenují svá poslání i životy. Herečka tak narazí na řadu alegorických vyprávění, jejichž struktura, hra s realitou a fascinující básnivost doplňují nejrůznější schválnosti celého textu (např. neskutečně dlouhé vyjmenovávání jídel na menu švédského stolu). Nuckolls tím neustále veškeré dění udržuje ve zneklidňující dichotomii. Do prchlivých okamžiků doslova vypustí voicebandové těleso Ústaf se vší precizností jí vlastní a opulentní fantasmagorie zase dokresluje jemnými, detailními dohrávkami.

    Za lehce problematickou lze v inscenaci označit přítomnost českých politiků (ač tvůrci v nanejvýš komickém dialogu přiznávají, že problematika RAF – Frakce Rudé armády by asi v českém prostředí diváky nudilo). Figura Václava Klause (Marián Chalány) s tematizací teatrality všeho druhu – tedy i politické, ještě souzní. Sám přiznává: že do divadla moc nechodí, ale jako postava se hojně vyskytuje. Stylizace Jana Fishera (Jan Lepšík) je naopak prvoplánová a politologicky naivní. I jinak extatický, soustředěný výkon Eriky Stárkové zejména v závěru lehce narušuje až přílišná exprese a rozervaný glanc celé inscenace možná nesouzní s výjevem odcházejícího přízraku připomínající Annu Frankovou (Lucie Končoková). Stále však lze Velemarš vnímat jako myšlenkově nabitou pastiš, stylově vytříbený chaos, jehož nekompromisní formě i divadelnosti nemůže jen tak něco konkurovat.

    Celou inscenaci lze chápat jako poctu Lotzově matce (Simona Peková). Je to právě ona, kdo na jeviště vnáší zásadní poznání toho, co autor hledá ve svém brilantním textu.

    HaDivadlo Brno – Wolfram Lotz: Velemarš. Režie Filip Nuckolls, scéna Martin Zet, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 1. března 2013.


    Komentáře k článku: Matka – svědomí dramatika

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,