Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Grázlové z Disku

    Nejednoznačnost, či nevyhraněnost dobra a zla, jež je jedním z ústředních témat Schillerovy prvotiny Loupežníci, se rozhodli Martin Hýča (student 5. ročníku dramaturgie DAMU) a hostující režisér David Šiktanc (nedávný absolvent DAMU) akcentovat v inscenaci Grázlové.

    Děj umístili do současnosti, a to jak modernizací (v jistých místech i mírnou vulgarizací) textu, tak zasazením do dnešního (politického) kontextu. Atmosféru jakési soudobé zvrácené pohádky dokreslují i kostýmy a líčení Anny Hruškové. Grázlové připomínají drsnou bandu kluků z amerických filmů 80. let – na sobě mají černé vesty, kulichy či kožené bundy. Rodina zase zobrazuje přehnané klišé sebe sama – dokonale upraveni, ve vyžehlených košilích či pastelových barvách, se nás hned od začátku snaží přesvědčit o své korektnosti. Této stylizaci vévodí klaun, který nehnutě sedí vedle nich. Jeho velký nalíčený úsměv na druhý pohled působí spíše jako rozmazaná rtěnka, namalované řasy na tvářích zase jako řasenka setřena z očí po pláči. Díváme se na přetvářku, která nás čeká.

    Růžová přetvářka… FOTO KRYŠTOF KALINA

    Scéna je horizontálně rozdělena na dvě části, na nichž se děj po většinu představení střídá, občas však tyto „dva světy“ spolu komunikují. Zvýšené patro představuje domov, místo, které vnímáme jako bezpečné a klidné, na zemi se naopak nachází svět vnější, plný loupežníků a vrahů – tedy našich grázlů. Propracovaná scénografie (Andrijana Trpković) tento dojem jen podporuje, neboť domov je úhledný a růžovoučký, působící až pohádkově. Jako svůj hlavní atribut vystavuje andělskou Amálií (Marie Poulová). Tvůrci nechali tuto jedinou zcela kladnou postavu bez textu – v inscenaci se vyjadřuje pouze mimikou a řečí těla, stylizované do jakési naivní dětinskosti. Chtěli nám snad říct, že jen děti a ti, kdo mlčí, mohou být bez viny? Má pro nás ztvárňovat dobro, které je samo o sobě bezmocné, a proto o něj musíme pečovat my? O Amálii, stejně jako o „dobro“, se v této inscenaci nakonec nikdo nepostará, je tedy (i metaforicky) terorizována, ohrožována, znásilňována…

    Temní Grázlové FOTO KRYŠTOF KALINA

    Naopak zlý svět vnější, schovávající se pod dobrem, působí trochu temně a špinavě. Nenechme se však zmást. Právě tady vládne své bandě loupežníků Karl (Aleš Bílík), sice grázl, ale s dobrým srdcem. Ten se po své mladistvé vzpouře (a utracení hromady tatíčkových peněz) chce vrátit ke svému spořádanému a zajištěnému životu a jediné čisté Amálii. Zde se nám pak rýsuje další motiv – rebelie. A to proti společenskému řádu, v němž existují nerovné majetkové poměry, proti zkorumpovaným politikům a zkažené politické scéně. Což je bohužel mírně prvoplánová aktualizace Schillerových Loupežníků. A nakonec (nebo prvotně?) tu máme ještě vzpouru proti nudnému a uhlazenému životnímu stylu „vykleštěnců“…

    Návrat domů Karlovi znemožní ošklivý a neoblíbený mladší bratr Franz, který v klidném domově despoticky vládne, i když se zpočátku prezentuje jako krotký patolízal. Filip Kaňkovský roli Franze zcela přesně modeloval, dokázal zahrát ušlápnutého druhorozeného syna, kterému se nedostává otcovské lásky i zákeřného intrikána, který si jde bezmilostně za jediným cílem – otcovým jměním.

    Bratrský rozpor, či jejich soupeření o pozornost a vlastní prostor, je jen záminkou pro hlubší úvahu o povaze člověka –  a to jak u Schillera, tak i v této adaptaci. Agresivní výpady Franze vůči otci, při nichž mu vyčítá právě jeho nespravedlivé protěžování Karla, dále evokují otázku, zda za povahu člověka můžeme „vinit“ rodiče. Na ni odpovídají tvůrci představení tím, že do role otce nikoho neobsadili a v jeho promluvách nechali herce střídat. Jako jakýsi vizuální záchytný bod bylo použito kolečkové křeslo, které nám zároveň jasně naznačuje otcovu starobu a slabost, či lépe řečeno bezmoc. Díky tomu, že herci z obou částí scén spolu komunikují, především v případech rozprav s otcem, se otec nenachází ani v „dobré“, ani ve „špatné“ části scény. Patří do obou. Svým odlišným chováním vůči synům se možná provinil, ale není přímo vinen. Dříve mohl být určující postavou v životě svých dětí, ale nyní už tomu tak není. Zůstává však jako přízrak, o jehož přítomnosti víme, ale nevidíme jej.

    Na nemožnost Karlova šťastného návratu domů upozorňuje již od samého začátku rodinná fotografie, která visí na zdi. Ta nám slouží jako předobraz, odhalující minulost této rodiny: bezstarostný a široce se usmívající Karl – poslušné dítě, kterému se už nepodobá nynější rozervaný rebel, navíc v šťastném objetí Amálie, a vedle sedící zamračený a zkroušený Franz. Předobraz vůči kterému se inscenace vymezuje a který čím dál víc neguje. V samotném závěru pak fotografie připomíná, že tato rodinná „idylka“ je lží, která nás sice kdysi dávno na chvilku zmátla, ale nyní jí nevěří ani Karl. Když se snaží fotografii napodobit a  sedá si na „své“ místo na pohovce, nasadí široký úsměv a nechá se obejmout Amalií, selhává. Do bezstarostného mládí se vrátit nedá, do pěkného obrázku se člověk nevměstná.

    Tvůrci se původního Schillerova příběhu drželi, včetně psychologických portrétů a pomalu se odhalujících pravd či lží. K životu jej pak vzkřísili entusiasmem herců, originální scénou a především metaforami, pomocí kterých nám nabízejí, ne však jednoduše podávají, smysl tohoto příběhu.

    Divadlo Disk Praha – Friedrich Schiller, Martin Hýča, David Šiktanc: Grázlové. Režie David Šiktanc, dramaturgie Martin Hýča, scénografie Andrijana Trpković, kostýmní výtvarník Anna Hrušková. Premiéra 22. září 2012.


    Komentáře k článku: Grázlové z Disku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,