Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    A občas někoho zastřelí

    Muzikál Grand Hotel pochází z dílny v Městském divadle Brno oblíbeného Mauryho Yestona (uvedli tu jeho muzikály Nine a Titanic). Příběh ze života, trochu reportážní, trochu excentrický, trochu sentimentální, takové odjakživa zajímají Stanislava Mošu – i když tentokrát režíroval Stano Slovák. Grand Hotel připomněl, že starý dobrý muzikál vypráví mluvením, zpíváním a tancem o životě obyčejně neobyčejných lidiček. Ve svižně a v kontextech (!) napsané studii Patricka Fridrichovského v programu k inscenaci jsem se dočetl, že světová premiéra 9. listopadu 1989 v Divadle Martina Becka (dnes Al Hirschfeld Theatre) to v pravý čas připomněla i Broadwayi. Propletené osudy lidí podle románu Vicki Baum Menschen im Hotel (1929) se zdají pro „klasický“ muzikál ložené, zvlášť když román o berlínském hotelu pár let před nástupem Hitlera už proslavil oscarový film s Gretou Garbo (1932). S muzikálovou verzí nazvanou At the Grand však jeho autoři v roce 1958 pohořeli a o třicet let později jejich produkci zachránili právě Maury Yeston a Peter Stone (pracoval v utajení coby tzv. playdoctor).

    Kostýmy Andrey Kučerové i scéna Jaroslava Milfajta jsou provedeny v elegantním, oku lahodícím retrostylu FOTO TINO KRATOCHVIL

    V souvislém proudu krátkých promluv, většinou stručných situací – některé probíhají paralelně – není a nemůže být žádná postava „hlavní“. Zpravidla se za ni považuje stárnoucí primabalerína Jelizaveta Grushinskaya (jako obvykle dokonalá Markéta Sedláčková, směsice citlivé ženy a panovačné primadony, svou jedinou pěveckou příležitost Bonjour Amour využila famózně!), tragicky zamilovaná do krachujícího dobrodruha Barona Felixe von Gaigern (Kristian Pekar mu dal eleganci, mužnou krásu, sympatie, zřejmě v indispozici nadmíru distonoval) – inu, jejich příběh je o lásce, to se líbí. Kdežto smrtelně nemocný židovský účetní Otto Kringelein, který si do hotelového přepychu přišel užít zbývajících pár měsíců života, už taková podívaná není. Oldřich Smysl ho stvořil dokonale v ostrých kontrastech jako jímavou i groteskní postavičku. Kdo je dobrý a kdo zlý? Všichni chtějí jen žít a obětují tomu čest i morálku. Vždycky to tak je, postavy muzikálu alespoň vědí, že by nečestně jednat neměly. Třeba zásadový generální ředitel Rohna, který v nouzi udělá obchodní podraz, pak znásilní stenografku a nakonec vraždí – Ondřej Biravský ho ukázal až příliš nesympatického. Stenografka Frieda Flamm v podání Marty Matějové zase jen shání dobrou partii s odzbrojující upřímností a smůlou. A k tomu řada dalších postaviček, každá se svým životním outěžkem. Sarkasticky až cynicky to komentuje Lukáš Janota coby válečný invalida Doktor Otternschlag. Lidé přijíždějí a odjíždějí, občas někdo zemře, jako u Čechova.

    Yeston je proklatě vzdělaný skladatel, promyšlenou hudbu stylově odvodil z mnoha zdrojů a nestaví ji na odiv, spíš je skrytým motorem dění a podkresluje mluvené či zpívané dialogy. Věcně je přeložila Zuzana Čtveráčková. Jen v příhodných okamžicích hudba vybuchne jako ohňostroj do efektní propracované scény v atraktivní choreografii Hany Kratochvilové, kterou parádně utančí i jmenovaní sólisté. Ona i režisér Stano Slovák zhruba vyšli z broadwayské inscenace, ale obešli se bez tamějších židlí i symbolické baletní tyče a leccos řešili po svém. Elegantně excentrický muzikál, jak hlásá podtitul díla, je v Brně jímavější, psychologičtější, emocionálnější než v amerických produkcích. Orchestr vede František Šterbák dynamicky, company je bezchybná, všichni jsou skvělí v elegantním retrostylu, krásně oblečení – no jako obvykle.

    Městské divadlo Brno – Luther Davis, Robert Wright, George Forrest, Maury Yeston: Grand Hotel. Překlad Zuzana Čtveráčková, režie Stanislav Slovák, dirigent František Šterbák, choreografie Hana Kratochvilová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, sbormistr Jana Suchomelová, dramaturgie Klára Latzková. Česká premiéra 5. září 2020 na Hudební scéně.


    Komentáře k článku: A občas někoho zastřelí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,