Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Gianina Cărbunariu: Nejdůležitější je dialog

    Gianina Cărbunariu (nar. 9. 8. 1977 ve městě Piatra Neamț v rumunské Moldávii) je výraznou osobností rumunské divadelní scény. Jako dramatička a režisérka je úspěšná doma i v zahraničí. Své hry si režíruje sama a konečnou podobu textu dotváří až v průběhu zkoušek. Spolupracuje na mezinárodních projektech a nezávislých produkcích, zúčastnila se řady evropských divadelních festivalů. U nás byla uvedena její hra Kebab (režie Vojtěch Štěpánek, Strašnické divadlo / Divadlo Komedie, Praha 2007, resp. 2012) a Divadelní ústav vydal její text Stop the Tempo! Loni se Cărbunariu účastnila Měsíce autorského čtení v Brně a Ostravě četbou své hry Chvála lenosti. Při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.

    Na festivalu Měsíc autorského čtení loni v Brně FOTO ELIŠKA MIKŠOVÁ

    Nedávno to bylo třicet let, co jsme sledovali spektakulární soud a popravu Nicolae Ceaușesca. Skončil se jí vlastně rok 1989, rok změn a konce komunismu ve střední a východní Evropě. Našla si dramatická situace, poprava Ceaușesca, místo v rumunském divadle? Existuje hra, inscenace, která toto téma zpracovává?

    Vznikly inscenace řady dramatických textů, které se zabývají obdobím po roce 1989. Byla to dost bouřlivá doba poznamenaná pouličním násilím, ale i politickými a společenskými změnami. Některé z nich byly pro určité sociální vrstvy bolestné, protože téměř zcela zkrachoval rumunský průmysl. Na tuto situaci reagovala řada her. Uvedla bych aspoň dvě od dramatika a režiséra Davida Schwartze: 90, která je o tom, jak prožívali naši rodiče události z devětaosmdesátého a z následujících let, a Rozpálené hlavy o vyprovokovaném tažení zfanatizovaných horníků v červnu 1990. I já jsem před deseti lety inscenovala představení o etnických konfliktech v březnu 1990 v Târgu Mureș, kdy se tehdy vzedmula silná vlna nacionalismu a na ulicích se střetli etničtí Maďaři a Rumuni. Byli mrtví a mnoho zraněných. Město pak ještě dlouho žilo s traumatem této události. Inscenace měla název 20/20 a byla inspirovaná sedmdesáti rozhovory, které jsme spolu s pěti herci rumunské a pěti herci maďarské národnosti z Târgu Mureș vedli s obyvateli města a okolních vesnic. Všechny tyto hry vypovídají i o tom, že osmdesátý devátý neznamenal úplné odtržení od minulosti, a o tom, jak vážné důsledky mělo to, že jsme vkročili do demokracie extrémně násilným činem, jakým byl proces s manželi Ceaușescovými. Scénu tohoto aktu s manželi Ceaușescovými zpracoval v roce 2009 v divadle Odeon v Bukurešti švýcarský režisér Milo Rau, který nastudoval s rumunskými herci dokumentární inscenaci Poslední hodiny Eleny a Nicolae Ceaușescových.

    Český rok změn, který vyvrcholil v listopadu 1989, tvořili do značné míry divadelníci, dramatik Havel se stal dokonce prezidentem. Jak tomu bylo v Rumunsku?

    V prvních záběrech, které jsem viděla v televizi po útěku manželů Ceaușescových z Bukurešti, se objevili herec Ion Caramitru a básník Mircea Dinescu. Tehdy mi bylo dvanáct let a pamatuji se, že v dalších dnech přicházela do televize spousta umělců. Byly to chvíle velkého nadšení a naděje. Velmi brzy však naděje i nadšení opadly. Myslím, že to souvisí i s tím, že část archivů někdejší státní bezpečnosti Securitate shořela nebo zmizela právě v těch dnech, kdy se lidé o podobné detaily nestarali. K zpřístupnění archivů došlo až mnohem později a k přijetí lustračního zákona v diskutabilní podobě teprve dvaadvacet let po devětaosmdesátém. Má-li se člověk rozloučit s minulostí, musí ji především poznat, analyzovat, ale k tomu u nás zatím stále ještě nedošlo.

    Rumunský film je v posledních letech fenomén, mluví se o rumunské filmové vlně. Jak je na tom rumunské divadlo?

    Před prosincem ’89 bývalo v divadlech plno, mnozí umělci tvořili v jakémsi spiklenectví s diváky, v představeních se objevovalo plno narážek na situaci v zemi. V letech 1989 a 1990 se divadelní sály vyprázdnily, protože divadlo na ulici bylo mnohem více vzrušující, a trvalo hezkých pár let, než se diváci zase vrátili. Bohužel divadlo za tu dobu svůj jazyk nezměnilo. Dál používalo metaforu a narážky, ale ty už neodpovídaly realitě, ve které lidé žili.

    V roce 2001 jsem byla studentkou režie a s kolegy jsme hodně o tom debatovali. Cítili jsme potřebu textů, které by vypovídaly o tom, co vidíme, co se děje kolem nás. Chtěli jsme číst a inscenovat texty psané současnými rumunskými dramatiky nebo dramatiky z východní Evropy, kteří se potýkají se stejnými problémy. Tak vznikla skupina dramAcum. Jde o slovní hříčku, která znamená: jak psát nyní dramatiku (acum = česky nyní). Překládali jsme z ruské, polské, české, maďarské a bulharské dramatické tvorby, iniciovali jsme soutěž pro rumunské autory do dvaceti šesti let, pořádali tvůrčí dílny, čtení, setkání s publikem, inscenovali jsme vítězné texty ve státních divadlech i na nezávislých scénách. Základním principem bylo přivést dramatika do uměleckého týmu, protože až do té doby dramatik – aspoň u nás – patřil spíš do sféry literatury než divadla. V letech 2002–2010 jsme prosadili mnoho mladých autorů. Museli jsme přesvědčit divadla i publikum, že uvést na scénu debutujícího dramatika znamená riziko, které je třeba podstoupit, pokud stojíme o živou kulturu.

    Od té doby – a věřím, že i naším přičiněním – se situace v Rumunsku změnila. V divadlech se hrají hry mladých autorů, existují jejich festivaly a i státní divadla mají projekty zaměřené na prosazování současné dramatické tvorby. Je pravda, že nezávislé skupiny jsou i dnes v tomto směru mnohem dynamičtější, rozvíjejí dramatické texty v nesmírně zajímavých dílnách a jejich produkce doprovázejí i programy zaměřené na spoluúčast publika. Dnes v Rumunsku existuje hodně mladých dramatiků promlouvajících různým divadelním jazykem. Píší silné texty a publikum je zná a sleduje.

    Z autorské inscenace Obyčejní lidé (Oameni obișnuiți / Common People), zpracovávající vztah mezi bezpečnostním sledováním a udáváním (Teatrul Naţional Radu Stanca, Sibiu, premiéra 1. května 2016) FOTO ADI BULBOACA

    Možná nejslavnějším rumunským dramatikem vůbec je Eugène Ionesco. Hraje se dnes v Rumunsku a má jeho absurdní divadlo své pokračovatele mezi rumunskými dramatiky?

    Ionescovy hry se u nás po roce 1989 hrály hodně, ale po roce 2000 jeho dcera zakázala uvádění jeho textů v Rumunsku. Přesto před dvěma lety vznikla v Národním divadle inscenace Král umírá, i když nevím, že by zákaz byl zrušen. Je snad zřejmé, Ionesco měl a má i nadále vliv na řadu dramatiků, a to nejen rumunských. Jedním z nejznámějších autorů, kteří jsou s divadlem Eugèna Ionesca spřízněni, je Matei Vișniec, Rumun žijící v Paříži, jehož hry se hrají všude na světě.

    Jak je tedy na tom rumunský dramatik dnes?

    Jak jsme řekla, oproti situaci před deseti patnácti lety jsou státní divadla dnes mnohem otevřenější, pokud jde o současnou rumunskou dramatickou tvorbu. Ale je pravda, že ředitelé divadel se zaměřují spíš na texty, které podle jejich názoru „přitáhnou publikum“, tedy na komedie, na klasické světové autory, na bulvární hry. Myslím, že zbývá ještě hodně práce, než rumunský dramatik získá společensky uznávané postavení.

    Je francouzské drama a francouzská kultura stále inspirací, třeba i pro rumunské divadlo, anebo je to stereotyp, který zmizel s meziválečným obdobím?

    U nás stále přežívá názor převzatý z francouzské kultury, že dramatik je spíš literát než divadelník. Já si to ale nemyslím. Podle mě musí dramatik být součástí uměleckého týmu. Ale to není nová myšlenka, jen si vzpomeňme na Shakespeara nebo Molièra. Text může mít nepochybně i literární hodnotu, ale myslím si, že musí nejprve projít zkouškou na scéně, v jednotlivých představeních. Měl by se rodit během zkoušek v inspirujícím dialogu se souborem, s režisérem, scénografem a dalšími účastníky vzniku produkce. Divadelní text se stává literaturou, teprve když je prověřen jevištěm.

    Co z rumunské dramatiky bychom podle vás neměli v Česku přehlédnout?

    Je hodně našich dramatiků, které obdivuji a sleduji. Uvedu jen několik jmen a doufám, že nebudu příliš nespravedlivá k ostatním. Nesmírně zajímavou autorkou je Elise Wilk. Její dramata Zelená kočka, Krokodýl, Třaskavina, Papírová letadla jsou inscenována jak v Rumunsku, tak v zahraničí. Většina jejích textů vypráví o střetávání dospívající mládeže se světem, ve kterém žijí, s nedokonalým vzdělávacím systémem, se situací, kdy řada rodičů pracuje v zahraničí a oni si musí se vším poradit sami.

    Jinou autorkou, která přistupuje s ironií k různým aspektům rumunské skutečnosti, je Maria Manolescu, jejíž texty Sado-Maso Blues Bar, Naše malé století, With a Little Help From My Friends jsou uváděny jak ve státních divadlech, tak i nezávislými společnostmi.

    Dále bych nerada opomněla hry rumunského spisovatele maďarské národnosti Csaby Székelyho Důlní květiny, Důlní tma, Důlní voda (Důlní trilogie). Jde o texty, ve kterých je dramatično znásobeno fantaskním komickým cítěním. Zkoumají život lidí ve vesnicích v zapomenutých koutech Sedmihradska.

    Velice se mi nedávno líbila inscenace Před naší dobou, kterou vytvořil režisér a současně dramatik Daniel Chirilă. Vypráví o Rumunsku, které „zaspalo dobu”. Odehrává se ve vesnici, kam se zpráva o pádu Ceaușescova režimu dostala až o rok později.

    A nesmím zapomenout na autory spojené s naší skupinou dramAcum. Prvním, který se výrazně prosadil, byl Ștefan Peca, vynikající dramatik, dnes překládaný a uváděný i v zahraničí. Připomenu jen některá z jeho dramat: Rumunsko 21, Akrobati, Târgoviște plné hraček, The Sunshine Play.

    Které divadlo nebo divadla v Rumunsku považujete dnes za nejdůležitější, nejprogresivnější?

    Pro mne je divadlem, které tvrdošíjně plní své poslání, takové divadlo, které přijímá estetická rizika a zároveň vytváří silné pouto s komunitou, ve které působí. Uvedu několik, podle mne podstatných příkladů, především ze sféry nezávislých divadel: Macaz a Replika z Bukurešti nebo Reactor v Kluži. To jsou nezávislé scény, které navzdory podfinancování a tísnivým podmínkám, v nichž působí, dokážou svým velice koherentním programem přitáhnout nové, různorodé publikum a vytvořit kolem sebe životem kypící atmosféru. Celkově, až na menší výjimky, mám pocit, že v rumunském divadle se zajímavé věci dějí spíš na venkově než v Bukurešti.

    Ze státních divadel je například velice aktivní a současně co se výsledků týká kvalitní Národní divadlo v Sibiu, které ke svým inscenacím zve jak rumunské, tak zahraniční režiséry a dramatiky. Dává tak svému souboru možnost pracovat s umělci, jejichž styl je zcela odlišný. V Sibiu se také každoročně pořádá nejvýznamnější mezinárodní festival v Rumunsku. Dalším divadlem pořádajícím velice odvážný mezinárodní festival je Maďarské divadlo v Timișoaře. Právě tamní Německé divadlo mělo dlouhou dobu velice konzistentní umělecké vedení. To se ale nedávno změnilo a není jasné, kam se bude ubírat.

    Dá se v Rumunsku uživit psaním divadelních her?

    Postavení dramatika je – asi jako všude ve světě – dost nejisté. Divadla v Rumunsku si jen málokdy objednávají texty přímo od autorů, a ani nevím, že by některý dramatik žil jen z autorských práv. Nevěřím, že by se uživil.

    Jaký příběh hru a odkud byste chtěla napsat a třeba i inscenovat, kdybyste nepsala o Rumunsku? Co by to bylo za žánr?

    Zajímají mě lidské situace, ne až tolik země. Proto se vždy rozhodnu strávit určitý čas na nějakém místě, pokouším se pochopit dynamičnost dané reality, vstoupit do dialogu s kontextem tamních lidí, jejich historie i současnosti. U mě opravdu hodně záleží na místě, ve kterém a pro které pracuju. Vždycky mě zajímá, ke komu se obracím. Nechci za každou cenu splnit nějaká očekávání, ale snažím si nastavit předpoklady k dialogu. Takže se vždycky přemístím do konkrétního prostoru a vrhnu se do dobrodružství jeho poznávání. Bez toho, abych si předem určovala styl nebo žánr.

    Co právě píšete?

    Chystám teď inscenaci, která vychází z Pohádky o lenochovi, napsané v 19. století jedním z klasiků rumunské literatury Ionem Creangou. Jde o krutý příběh, ve kterém jde o rozhodnutí celé vesnice zabít jednoho spoluobčana, kterého pokládají za lenocha a který si proto nezaslouží žít. Tato pohádka byla vždy čtena s didaktickým ponaučením: Nebuďte jako ten lenoch nebo skončíte stejně. Mně se ale zdá, že Creangă je mnohem podvratnější, než jak nás učili ve škole. Vedle vlastního příběhu jsem s pomocí jedenácti herců uskutečnila čtyřicet rozhovorů s různými lidmi na téma práce, pohrdání chudými, o nespravedlnostech v rumunské společnosti. Můj scénář sleduje linii původního příběhu, ale na základě situací inspirovaných současným Rumunskem.

    Autorská inscenace Solidarita (Solitaritate) hostovala v roce 2014 na festivalu v Avignonu a následující rok na Festivalu frankofonie v Limoges (premiéra 13. června 2013, Teatrul Naţional Radu Stanca, Sibiu) FOTO ARCHIV

    Jak jsou vaše hry a inscenace v Rumunsku přijímány?

    Jednou z produkcí, kterou mám velice ráda, je Artists Talk, již jsem připravila v roce 2017 v Bukurešti s mou vlastní divadelní společností Piese Refractare (Ohnivzdorné kusy) v produkci s Kulturním centrem ARCUB. Soubor, který na představení pracoval, byl zvláštní, protože se mi podařilo pracovat v nezávislém režimu s pěti profesionálními herci, kteří se do té doby na jevišti nesetkali. Čtyři z nich přišli z různých bukurešťských divadel, pátý žije v Belgii. Scénografka je Němka. Inscenace se hraje v angličtině, francouzštině a rumunštině a jejím tématem je odpovědnost umělce ve veřejném prostoru. Přijali ji dobře v Bukurešti, a poté jsme uskutečnili úspěšné turné po Evropě. Hostovali jsme na Mezinárodním divadelním festivalu v Lutychu, na festivalu Bozar v Bruselu, ve Centru Trafo v Budapešti a v Celestýnském divadle v Lyonu.

    Jaká témata vás nejvíc zajímají?

    V posledních čtyřech letech mě nejvíc zajímalo téma změny pracovních podmínek pro nové generace podnikových zaměstnanců. A to ať už jde o nekvalifikované práce, nebo v oborech, které vyžadují vzdělání. V Německu a v Rumunsku jsme sbírali dokumentaci pro bilingvní projekt Mluvíte Ticho? / Sprechen Sie Schweigen? v produkci Sibiňského národního divadla, v Itálii pro inscenaci Work in Progress v produkci Emilia Romagna Teatro a Teatro delle Passioni z Modeny a ve Španělsku pro obdobnou produkci Chvála lenosti v produkci madridského Národního divadelního centra. Témata, jako je zranitelnost zaměstnanců, mechanismy vykořisťování dělníků, které si jsou ostatně – ať pracují v různých oblastech – ve všech zemích velmi podobné, ztráta práv, která vybojovaly generace před námi, to vše jsou celoevropská, globální témata. Týkají se nejen regionálního, ale širšího publika vůbec.

    Jste ředitelkou Divadla mládeže v Piatra Neamț a zároveň režisérkou a dramatičkou. Jak se vám daří spojovat všechny tyto činnosti a k tomu ještě spolupracovat s jinými domácími a zahraničními scénami?

    Ráda bych nejprve uvedla pár informací o Divadlu mládeže v Piatra Neamț, neboť vedle toho, že jsem tu ve svém dospívání objevila pro sebe divadlo a rozhodla se mu plně věnovat, má i velice specifickou minulost. Je to jedno z mála divadel, která ještě i v sedmdesátých a osmdesátých letech jezdila na turné do zahraničí, a bylo známé jako divadlo otevřené experimentu. Jako místo, kde mohli mladí režiséři spolu se souborem zkoušet nové postupy daleko od očí bukurešťské cenzury. Je to také divadlo, které už v roce 1969 založilo první divadelní festival v Rumunsku určený začínajícím umělcům a mladému publiku. Festival existuje dodnes a letos se uskuteční již jeho 32. ročník.

    Když jsem dokončila studium režie, rozhodla jsem se pracovat na volné noze v nezávislém divadelním sektoru, protože systém státních divadel se mi zdál zkostnatělý, zanesený prachem. Hodně jsem ten systém, ve kterém se každý návrh setkával s reakcí „to nejde“, kritizovala. To jsem vydržela deset let. Když jsem pak začala spolupracovat i se státními divadly, získala jsem zkušenosti nejen ty mnou kritizované negativní, ale i pozitivní. Když jsem se tedy rozhodla ucházet se o místo ředitelky Divadla mládeže, měla jsem v úmyslu zjistit, jestli opravdu není možné změnit věci zevnitř.

    Tři roky mandátu, které jsem před dvěma lety dostala, pokládám za umělecký projekt, za kurátorství. Rozhodla jsem se, že v prvních dvou letech nebudu v Divadle mládeže nic sama inscenovat, ale že pozvu velice mladé nebo i známé umělce, v jejichž vize věřím. Myslím, že je důležité, aby se divadelní soubor setkal s režiséry, kteří mají různý rukopis, pokud možno silný a provokující. Je pravda, že jsem se musela vzdát některých vlastních režijních a dramatických projektů, ale to jsem věděla od začátku. Teprve letos tedy budu připravovat v Piatra Neamț svou první inscenaci.

    Připadá mi důležité pracovat se souborem a promluvit k publiku i jako umělec. Loni na jaře jsem přijala pozvání divadla Volksbühne z Berlína k účasti na projektu POSTWEST. Rozhodla jsem se, že inscenaci pro naše divadlo udělám na jaře tohoto roku v koprodukci právě s divadlem Volksbühne. Jsem přesvědčena, že je důležité, aby naše divadlo a jeho lidé, herci i zaměstnanci, navázali dialog s jinými divadly a jinou uměleckou praxí v Evropě.


    Komentáře k článku: Gianina Cărbunariu: Nejdůležitější je dialog

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,