Věci dnešních mileniálů
Inscenace Věci podle stejnojmenné novely Georgese Pereca je splaceným dluhem A studia Rubín z minulé sezony, jež byla tematicky zastřešena otázkou: S kým žijem? V této sezoně si divadlo, vedené dočasně za Dagmar Radovou Lucií Ferenzovou, klade ústřední otázku: O čem jsme zapomněli mluvit? – a i jí Věci vyhovují. Věnují se palčivému rébusu dnešních mileniálů: jak žít „správně“ (rozuměj v souladu s požadavky, které si vynucuje dnešní stav světa) a při tom se mít nadále dobře (a nijak zbytečně se neomezovat).
Scéna má komorní podobu, jež odpovídá skromným bytovým podmínkám hrdinů (hrají Jan Grundman a Julie Goetzová) FOTO PATRIK BORECKÝ
Perecova novela z roku 1965 je, obecně nahlédnuto, ilustrací teze o kapitalistické společnosti, určované vlastnictvím materiálních prostředků. Popisuje životní cestu mladého páru, Jérôma a Sylvie, jehož stěžejním cílem je vlastnit věci a patřičně (konzumně) si užít život. Dvojice se oddává snění o bohatství a život nechává plynout v hédonistických radovánkách, až před ní, na prahu středního (produktivního) věku, vyvstane otázka, jak se svým dalším životem vlastně naložit.
Věci nad řadové čtení s banálně kritickým sdělením povyšuje způsob zpracování. Novela je napsána úmyslně odtažitým, objektivizujícím stylem v er-formě, jenž jí vtiskuje charakter jakési sociologické studie; suchý výčet „dat“ zesiluje přesvědčivost obsahu a tlumí jeho plakátovost.
Autorovi divadelní adaptace Vojtěchu Bártovi se povedlo vyvázat novelu z dobových francouzských reálií a vztáhnout ji na situaci tady a teď. Netlačí zbytečně na pilu, ponechává textu ráz intimního příběhu a pouze na některých místech jej zřetelně dává do souvislosti se současností. Volbu Perecových postav zkusit pracovat v chudém Tunisku například nahrazuje pro dnešní poměry příhodnějším rozhodnutím žít na venkově. Jeho hrdinové jsou vlastně pokrytečtí hipsteři, kteří než aby dostáli opravdu alternativnímu způsobu života, dávají nakonec raději přednost – tak jako u Pereca – přizpůsobení se a životu v náruči středostavovského mainstreamu.
Režisérka Eva Rysová ve své inscenaci Perecův a Bártův text de facto ilustruje. Vede si šikovně, vystihuje jeho náladu, nějak zásadněji divadelně „otevřít“ se jí ho však nedaří. Scéna Pia Kalińského má komorní podobu, jež odpovídá skromným bytovým podmínkám hrdinů: postel, náznak kuchyně, později krabice s knihami, šrafované čáry ohraničující jednotlivé prostory; nad jevištěm visí lustr v podobě tepajícího srdce… Celé dění podbarvuje reprodukce Händelova Mesiáše; vznešená hudba souzní s neustálým sněním Jérôma a Sylvie o lepším (materiálním) příštím. Jan Grundman i Julie Goetzová v ústředních a jediných rolích volí lehce ironizující, „růžovými představami“ unášený projev, do něhož se zvolna – jak plyne čas a představy se srážejí s realitou – prolamují disharmonické, shazující tóny.
Inscenace vytváří, i kvůli charakteru samotné novely, jen velmi malý dějový oblouk – vlastně exponuje jeden statický obraz. Obraz, který i přes elegantní provedení působí zdlouhavě, příliš popisně a je přetížený nadbytečnou akcí. Inscenace postrádá větší tematické zaostření; dramaturgie Dagmar Radové měla být myslím důraznější.
I přes uvedené výhrady Věci ale velmi dobře pasují do současného směřování A studia Rubín, které si promyšleně a vynalézavě všímá podstatných problémů dnešních třicátníků.
A studio Rubín, Praha – Georges Perec: Věci. Překlad Alena Novotná, adaptace Vojtěch Bárta, režie Eva Rysová, dramaturgie Dagmar Radová, scéna Pio Kaliński. Premiéra 25. září 2019.
Komentáře k článku: Věci dnešních mileniálů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
