Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 41)

    Má setkání s Milanem Kunderou

    Po odchodu Milana Kundery objevila se spousta textů o jeho životě a díle, významu, přínosu, ke čtení jsou rozhovory s řadou pamětníků, přičemž nejčastěji citován jest Milan Uhde, což asi právem.

    Foto: archiv redakce

    Toto je drobný střípek, nezodpovědný příspěvek do všeobecného měnlivého pohledu na Milana Kunderu. Vychází z mého několikerého setkání s jeho dílem a ději okolo… To první odehrálo se v šerém dávnověku, v roce 1970, kdy jsem si vystál čtvrteční frontu na české vydání Směšných lásek, o nichž se šířily zvěsti, k čemuž nepochybně přispělo, že Slováci byli rychlejší a vydali je již v roce 1967. A lásky… i mé byly směšné… v jiném prostředí, trochu jinak… nepochybně takových bylo a je u každého… Toužil jsem je sepsat, naštěstí nesepsal. Milan Kundera to udělal za nás…

    Nejvýznamnější mé setkání, sloužící k poznání mému i obecnému, odehrálo se před dvěma lety v bratrském Slovensku, v příjemném městečku Kremnici, dodnes těžícím ze středověké zlaté horečky. Ale o tom později.

    Milan Kundera a brněnská realita

    Z  ostatních literárních a virtuálních kontaktů bych zmínil ty čerstvější: dar Moravské zemské knihovně, archiv, otevřený 1. dubna tohoto roku, v den 94. narozenin Kunderových, a všechna vydání jeho děl, jeho korespondenci a další listiny. A dopis Milana Kundery Brňanům z února 2020.

    V něm navrhuje, aby se náměstí, na němž jednou bude stát nový koncertní sál, jmenovalo po jeho otci Náměstí Ludvíka Kundery. Návrh byl bez problémů schválen zastupiteli Brna-střed i velkou radnicí. Náměstí máme, sál zhruba za dvě miliardy měl být dokončen v roce 2022. Nyní se z něj, pod povrchem terénu, tyčí jen nefunkční garáže. Kde a co se zpozdilo? Do cesty se mu, dle radnice, postavil transformátor, za nějž chtěl jeho majitel nějakou hezkou budovu ve městě. Dostal historický dům na Starobrněnské. Vedení města to hodnotí jako úspěch. Podle opozice město prodělalo. Nicméně v roce 2025 prý v celosvětově nejmoderněji akusticky vybaveném sále zazní první tóny…

    Pro oživení paměti: Ludvík Kundera, po němž je náměstí s budoucí koncertní halou pojmenováno, se narodil v Brně-Králově Poli v roce 1891. Byl žákem Leoše Janáčka, klavíristou, za války legionářem, poté muzikologem a propagátorem Janáčka, prvním rektorem JAMU (1948)… a otcem Milana Kundery. Neplést si ho s dalším Ludvíkem Kunderou (19202010), překladatelem her Brechtových, divadelníkem a organizátorem brněnského uměleckého života. Tento Ludvík Kundera je bratrancem Milana Kundery a synovcem Ludvíka Kundery.

    Milan Kundera a Anna Kareninová

    Vztah Milana Kundery k Brnu dokazuje i zdánlivá drobnost. Překladem své knihy Slavnost bezvýznamnosti, napsané francouzsky v roce 2011 a vydané česky nakladatelstvím Atlantis v roce 2020, pověřil Kundera Annu Kareninovou. O ní a jejím neuvěřitelném a kvalitním překladateleském díle si prosím přečtěte jinde – jedno mi ale v těch údajích a rozhovorech, i ve filmu, který o ní natočil režisér Petr Michal, chybí. (Film se jmenuje Je nalezena tím, koho hledá a premiéru měl na Ji.hlave v roce 2022. Je věnován vztahům mezi Annou Kareninovou a básníkem Petrem Kabešem, manželem Anny.) Cože tedy postrádám? Pokud jde o běh života Anny, všude se uvádí, že se narodila v Praze, vystudovala v Praze a žije v Praze. Ale já jsem se s Annu Kareninovou setkával Brně, ve studentských klubech, které tehdy vznikaly, mezi kamarádkami a kamarády z univerzity a z JAMU a mezi tzv. Brněnskou bohémou. No, tehdejší atmosféru Brna lépe popisuje Karel Nečas alias Charlie Notime v knížce Antonína Hošťálka S Nečasem v čase nečasu, vydané Moravskoslezským kruhem v roce 2021:

    V Brně se tehdy všechna ta mládež znala, včetně řady malebných figurek… Byla to doba klubů a malých divadel, kromě známé Šelepky se hrálo v klubu na Vlhké, Přízově, studentských klubech Topas, Trias, Rohlík a dalších a dalších. Mezi návštěvníky a aktéry se střídali studenti JAMU – Polívka, Bartoška, Frej, Štědroň, Skopal – a s nimi někdy přicházely i budoucí herečky Balzerová, Švandová a další, středoškoláci, vysokoškoláci, učňové, galerka, muzikanti, ctitelé poezie, jazzu, divadla… Tehdy se formovalo HaDivadlo, Divadlo na provázku, divadelní sklony nabíral J. A. Pitínský… Nejkrásnější holky z Brna samozřejmě měly umělecké ikony: Polívku, Barťáka a zakladatele kapely Progress Organization – Vanče, tedy Pavla Váněho, a Zdeňka Kluku. S kapelou Aleše Sigmunda zpívaly krásné sestry Elefteriadu… v klubech se scházely legendární krasavice, třeba Anna Kareninová, která chodila s písničkářem Hynkem Heřmanským, jeden čas slavnějším Boba Frídla, nádherná a zajímavá byla Mirka Váňová, kterou má Pavel Váně za manželku dodnes…

    Organizačním mágem byl Miloš Bernátek, říká Charlie Notime, dal tehdy prostor brněnské bohémě… Atd.

    No a tak si myslím, že Milan Kundera svěřil překlad svých děl Anně Kareninové, protože je nejen skvělou překladatelkou (i když ona sama tvrdí, že není překladatelkou, ale spíš rekonstruktérkou či restaurátorkou textů, spojnicí mezi autorem a sebou: Je převozníkem mezi domovem spisovatele a domovem  svým, který převáží spisovatele z jeho domova do domova svého… Snad tím převozník splácí alespoň zčásti radost z krajiny, jíž plul… Nuže, rekonstrukci jí svěřil proto, že je půvabná a inteligentní a z Brna…

    Hloupost, co?

    Ano.

    Tak jak to tehdy s Annou Kareninovou bylo, ptám se jí.

    Skutečně jsem se narodila v Praze, v Praze žila a žije má širší rodina a neopustila jsem ji. V roce 1967 po otcově smrti ale dostala maminka angažmá v opeře Státního divadla v Brně, a tak jsme už samy spolu bydlely v Brně. Od roku 1969 do roku 1973 jsem tu chodila do gymnázia v Lerchově ulici.

    Pak následovalo studium na Filosofické fakultě v Praze. Brněnské přebývání tedy Anně Kareninové zřejmě neublížilo. Zůstala a je Pražkou, jako generace předků: pradědeček byl starostou Karlína, měli tam velký mlýn, druhá větev rodu okupovala Vinohrady… Nicméně, tatínek se narodil v Kyjevě v roce 1897 a měl být carským důstojníkem, ale pak vystudoval konzervatoř v Bělehradě. Byl žákem Šaljapinovým, stal se tenoristou evropského formátu a vystupoval ve všech významných evropských domech včetně pražského ND, hostoval i v brněnské a olomoucké opeře. Od roku 1943 působil na Pražské konzervatoři a rozpoznal talent Gottův, který se pak u něj celoživotně vzdělával. V Praze si Karenin vzal jednu ze svých žaček a v březnu roku 1954 přišla na svět Anna Kareninová, nositelka ceny Magnezia Litera 2003, francouzského Řádu umění a literatury, Státní ceny za překladatelské dílo, tvůrkyně a autorka dialogů a titulků více než tří set filmů, překladů ke snímkům významných světových režisérů včetně Federica Felliniho, Petera Greenawaye a Françoise Truffautava, v próze pak především překladatelka románů kontroverzního autora Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda. A byla taky šéfredaktorkou nakladatelství Odeon, revue Světová literatura a nakonec nakladatelství Český spisovatel. Chcete-li se dozvědět víc, můžete například v rozhovoru s Terezou Wiloughby pro ČT art nebo v rozhovoru s Terezou Kostkovou pro Český rozhlas Dvojka z roku 2021.

    Milan Kundera a jeho osud v rukou badatelů

    Dalším mým zajímavým setkáním s Milanem Kunderou bylo vydání knihy Jana Nováka Kundera – český život a doba (srpen 2020, nakl. Argo/Paseka). Rozbouřilo hladinu literární společnosti: jedni ji chválili a hovořili o velkém přínosu, jiní nešetřili kritikou… Na osmi stech sedmdesáti devíti stranách tu autor rozebírá snad každý Kunderův výrok, každý jeho krok, do souvislosti dává Kunderův osobní život a život jeho knižních hrdinů, vrací se ke Kunderovým všeobecně diskutovaným krokům v čase studií, k jeho vztahům k lidem, kteří ho tzv. pokrývali, nosili jeho práce pod svým jménem do rozhlasu nebo vydavatelům, a které prý opouštěl. Novák píše, jak se Kundera vědomě distancoval od tzv. disidentů, jsou tam záznamy a odposlechy StB, navíc s osobitým výkladem. Novák říká, že Kundera je znamenitý prozaik, ale průměrný básník atd., atd. Za to všechno a mnohé jiné si vysloužil řadu více či méně kritických hlasů i odsudků, avšak i uznání. Vladimír Just třeba v příspěvku, zaslaném Aktuálně.cz, nazývá metodu Novákova bádání jedna paní povídala a tituluje ho literárním paparazzi, svůj příspěvek k Novákově dílu jako škváru inzeruje brněnský divadelní kritik J. P. Kříž, na facebooku se objevily Kunderovy oslavné básně na Stalina a Martin Reiner tam napsal v Kunderově stylu báseň oslavující třídní boj, aj. Z umírněnějších jmenujme rozhovor Jany Machalické s Milanem Uhdem v Lidových novinách (tehdejších, nikoli čerstvých z 12. 7. 2023). Milan Uhde oceňuje mamutí práci Novákovu, ale říká, že Kundera je příliš složitá osobnost, na kterou prostě Jan Novák nestačil.

    Nakonec pilný J. P. Kříž oslovil všech čtyřicet, o kterých věděl, že něco na téma Jan Novák a Milan Kundera napsali a řekli, a v nakladatelství Galén pak loni vyšla knížka Český spor o Milana Kunderu. Má 270 stran. Dle J. P. Kříže z ní vyplynulo, že dílo Jana Nováka hodnotí jedni kladně a jiní záporně…

    Milan Kundera a kýč

    No a já jsem byl svého času v Kremnici. V tom příjemném městečku jsem učinil objev, který zásadním způsobem ovlivňuje pohled na složitou osobnost Kunderovu a přispívá podstatným způsobem do pokladnice kunderálií, jak ode dneška budeme všichni nazývat bádání o tomto brněnském rodákovi. V Kremnici mají Muzeum gýča. Už téměř patnáct let sbírají tamní nadšenci všechno, co se pod tento pojem vejde. Nad vchodem se skví slova: Bratrství všech lidí bude možno založit jen na kýči. Nikdo z nás není nadčlověk, aby unikl zcela kýči. I kdybychom jím sebevíc opovrhovali, kýč patří k lidskému údělu. Podepsán: Milan Kundera. A taky jsem kdysi četl odpověď Milana Kundery na dotaz jistého novináře, nepovažuje-li své romány plné sexu a pro západního člověka nepochopitelných situací za kýč. Milan Kundera odpověděl: Ano.

    Kdybych byl jízlivý, poznamenal bych: stovky, ne-li tisíce stran, tolik povyku věnovaného kýči z per slovutných kritiků a literátů… Ale nejsem jizlivý.

    Muzeum gýča najdete v Kremnici na náměstí s morovým sloupem, který má na svém dříku údajně největší počet andílků v Evropské unii. Muzeum má otevřeno celý týden od 10 do 16 h. Vstupné pro důchodce 2 eura.

    P.S.

    Samozřejmě nejsem jediný, a vůbec ne první, kdo upozorňuje na vztah Milana Kundery ke kýči. Naposledy o něm např. hovořila o letošním červenci kritička Blanka Činátlová v Radiu Wave: Jsou Kunderovy romány intelektuální kýč? ptá se. A razantně odpovídá, že ano.

    Sám Milan Kundera začal o kýči už v roce 1985, když v Jeruzalémě přebíral cenu tohoto města. Řekl tehdy:

    Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek. Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme…Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou…


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 41)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,