Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 3)

    Vítězný Únor aneb Jednou budete zváženi

    Mene Tekel – vzpomínáte, hledáte tak jako já v paměti význam tohoto historického sloganu? Ano, je to jakési varování zdá se… Tato nekomerční, multimediální akce se koná vždy ve dnech kolem 25. února. Ač je tomu tak letos již po třinácté, přece popravdě málokdo dokáže říct, co festival obsahuje a proč se koná, natož co sousloví Mene Tekel znamená. Ne že by se organizátoři nesnažili – naopak, propagace je hojná, ale v návalu každodenních událostí a republikových oslav zůstává vzpomínka na Vítězný Únor a všechno to, co následovalo, řekl bych, trochu v pozadí.

    A tak propříště: festival chce připomenout historický mezník, kdy Československo sešlo z cesty klidného a spořádaného vývoje a v ideové popletenosti se dalo cestou nelidskosti a hospodářské pomýlenosti. A připomíná, že v tom nebylo samo. Proto je to festival mezinárodní, na který jsou zváni stejně anebo podobně postižení z krajin východního bloku, ba ze všech koutů světa.

    Letošní program začal už v pátek 22. února v Brně. Pod záštitou primátorky Markéty Vaňkové, za přispění Konfederace politických vězňů, Jihomoravského kraje, Moravského zemského muzea a brněnského biskupství připravili pořadatelé pietní akt konaný v bývalé věznici na Cejlu a v pasáži Alfa na Poštovské výstavu fotografií, připomínající represe padesátých let.

    Další část programu se pak konala v Praze. V kině MAT například promítali film Hanin kufřík, svědectví o životě Jiřího a Hany Bradyových ve 30. a 40. letech 20. století. Byli deportováni do terezínského ghetta, přišli o rodiče a Hana zahynula ve třinácti letech v Osvětimi, zatímco její bratr Jiří holokaust přežil – zemřel letos v lednu v Kanadě. V Nerudově ulici se vzpomnělo na pochod studentů za svobodu a demokracii na Pražský hrad 25. února 1948 a je také otevřena řada výstav – jmenujme alespoň Rozkulačeno!, připomínající osudy vysídlených rodin a sedláků. Promítaly se filmy domácí i zahraniční, studenti hráli divadlo a četli z policejních protokolů, v sále Senátu se konala mezinárodní konference Pronásledování rodin v době nesvobody a v neděli 3. března festival zakončí ekumenická bohoslužba v katedrále sv. Víta a Vojtěcha na Pražském hradě.

    V rámci festivalu proběhlo v neděli 24. února ve Vinohradském divadle rovněž udílení významného kulturního a celospolečenského ocenění Rytíř české kultury, Dáma české kultury a Mecenáš české kultury. Přítomné přivítal ředitel divadla Tomáš Töpfer, ocenění předával ministr kultury Antonín Staněk. (Akci připravili manželé Daniela a Jan Řeřichovi a večer režíroval Daniel Hnát.)

    Jsem rád, že mezi oceněnými zaznělo především jméno paní Eriky Bezdíčkové – na snímku s Antonínem Přidalem na jedné z besed. Foto Ladislav Vencálek

    Připomeňme, že u zrodu této akce stál před pěti lety tehdejší ministr kultury Daniel Herman. Rytíři české kultury se v průběhu let stali například sochaři Olbram Zoubek, Otmar Oliva, Jaroslav Šlezinger či Jiří Sozanský, spisovatel Jiří Stránský, písničkář a duchovní Svatopluk Karásek, v loňském roce duchovní Václav Malý a spisovatel Jáchym Topol, in memoriam také Karel Hašler nebo bratři Čapkové… Dámou české kultury byly mimo jiné jmenovány zpěvačka Marta Kubišová, herečka Jiřina Štěpničková, profesorka a politická vězeňkyně Růžena Vacková, herečka Marie Tomášová, cembalistka Zuzana Růžičková, zakladatelka hospicového hnutí u nás Dr. Marie Svatošová… Mezi Mecenáše české kultury patří Prof. Dr. Dadja Altenburg – Kohl, manželé Karola a Vilém Hejlovi, Meda Mládková a další.

    Oceněných jsou již téměř čtyři desítky. Popravdě, přemýšlím, co spojuje tak pestrou škálu osobností. Odpověď nabízí preambule akce: Ocenění Dáma/Rytíř české kultury je udělováno osobnostem, které se významně a dlouhodobě svou uměleckou činností, či jinou profesionální prací v kulturní a duchovní oblasti, zasloužily o rozvoj demokratických principů v naší společnosti a které svou tvorbu, profesionální práci i svůj osobní život zasvětily tomuto poslání. Ocenění Mecenáš české kultury je udíleno osobnostem, které podporují umění, kulturu a vzdělávání v duchu našich národních duchovních, demokratických a kulturních tradic.

    Letos se Rytíři české kultury stali dirigent Libor Pešek, vrchní zemský rabín Karol Sidon, spisovatel František Šedivý, Dámou české kultury je spisovatelka Helena Havlíčková a jedno z osvětimských dětí, paní Erika Bezdíčková. Mecenáši české kultury byli jmenováni pánové Ladislav Vitoul a Pavel Feireisl. Ceny in memoriam obdrželi historik Zdeněk Kalista, scénograf Bedřich Barták, zpěvák Karel Kryl a sestry malířky Květa a Jitka Válovy.

    A já jsem rád, že mezi oceněnými zaznělo především jméno paní Eriky Bezdíčkové, která je mimochodem (krom velehradského sochaře Otmara Olivy a básníka Zdeňka Rotrekla) snad jedinou zástupkyní země Moravskoslezské a Slovenska.

    Z přebalu knihy Moje dlouhé mlčení. Foto archiv Eriky Bezdíčkové

    Ve čtyřiačtyřicátém, když byla se svými rodiči deportovaná ze Žiliny do Osvětimi, bylo Erice třináct let. Byla zdravé a svěží děvče, sportovala v židovském sportovním klubu Makabi, s kamarádkami se koupaly v Kysuci… A v Osvětimi stanula tváři v tvář Mengelemu – její maminku i otce poslal na cestu, odkud není návratu, ona sama však z pochodu smrti v posledních dnech války utekla. Po Evropě pak hledala své příbuzné, až se nakonec osamocena vrátila do Prahy, kde se jí ujal mládežnický funkcionář – a vzal si ji, načež ji v padesátých letech (tedy v čase, kdy byl židovský původ opět nežádoucí) zase opustil. Naštěstí byla Erika děvče vnímavé a učenlivé, a protože uměla německy a maďarsky, nastoupila záhy do Československého rozhlasu. Po přestěhování do Brna se stala vedoucí tiskového střediska pro zahraniční novináře v podniku Brněnské veletrhy a výstavy, jenže po osmašedesátém, v rámci normalizačního nesouhlasu, opět hledala. Pomohli jí kamarádi ve slovenských Technických novinách a stala se českou dopisovatelkou…

    Snad proto o svém životním putování paní Erika Bezdíčková vypráví bez umělecké nadsázky, prostě, stručně a jasně na desítkách besed se studenty a žáky v českých zemích, v Rakousku i v Německu, i v knížce nazvané Moje dlouhé mlčení (v roce 2010 ji vydalo Kartuziánské nakladatelství). Ale trvalo mnoho let, než jsem sepsala vzpomínky, váhala jsem jako mnoho jiných, nebylo snadné překonat ostych, obavu zda to vůbec ještě někoho zajímá, či němou výčitku z vlastních řad: jak to, že ty ses vrátila… A nebylo ani snadné vrátit se na žádost filmařů do Osvětimi a jít po kolejích, po kterých kdysi přijela s rodiči…

    Paní Erika Bezdíčková, stejně jako všichni ostatní ocenění a mnoho dalších, proživších podobné osudy, naplňuje beze zbytku účel a smysl onoho rytířství, i smysl festivalu Mene Tekel. Svými životy mohou být příkladem příštím generacím. A připomínají i onen starozákonní vzkaz: Pozor, jednou budete zváženi… Ano, budeme.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,