Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 10)

    Zpráva z krajského města

    Pošetilý stařík

    Dostal jsem knížku s věnováním.  Vyšla docela nedávno, v tomto roce. Na titulní stránce je kresba Jana Steklíka, kráčející nožičky pera…no, to se povedlo, říkám si, Steklík ty nožičky namaloval pro časopis Konec konců. V časech raného kapitalismu jsme v něm meditovali o tehdejší žurnalistice, o tehdejších novinách, kam které kráčejí… Otvírám čerstvou knížku a čtu:

    Někteří vlastně jen vyměnili pomníky, posunuli se o pár metrů dál. Dřív stávali u pomníků Hybeše, dnes stávají u Masaryka. Dnes najednou píší, jak normalizace byla strašná. A nemají s tím žádný problém, že to objevují až čtyřicet let poté, co skončila…Jejich existence je strašně mělká, slova pro ně málo znamenají, i když se jimi třeba živí. Nebo právě proto? Oni jimi ani veřejnosti nic nechtějí říct, jen znakují těm nahoře jsem v pořádku, jsem OK, nebudou se mnou žádné problémy… A když by se změnil režim, a tedy i poptávka, zas se budou holedbat, jak bojovali s tímto režimem…A tak je tu zas ta pokřivená společnost, zas je tu to systematické nahlodávání charakterů!  Včera v televizi zas ten zkostnatělý Moravec a jeho strašní účinkující, ovšem není divu, když vstupenkou do televize je plivnutí na Babiše nebo Zemana, no ale dost, dost – tak bych mohl pokračovat do nekonečna…

    Foto: autor textu.

    Kdo myslíte, že to napsal, novináři z Brna a okolí? Pražských se neptám, protože kdo tam může znát krajánka z brněnských redakcí Lidové demokracie, Svobodného slova, sporťáka z Mladé fronty…A tvůrce časopisů Bariéry a Konec konců a novin Můžeš pro postižené a hendikepované, autora desítky knížek, zakladatele spolku Moravskoslezský kruh, který nejprve ve své režii, poté pod křídly Diakonie a nyní opět po svém organizuje kurzy pro pečující, a který pro ně vydal desítky příruček a instruktážních dívidíček…? A který byl odjakživa samorost. Tož to mi jistě potvrdí všichni, kdo ho znají.  Ale co já budu Antonína Hošťálka charakterizovat. Nejlépe to udělal sám:

    Se mnou je to bohužel pořád dokola, po celý život se nějak, někdy víc a někdy jistě míň proti něčemu vzpouzím a často marně…v tomto jsem pořád stejný. Asi trochu sisyfovský úděl…ale mně to tak velí, je to zřejmě základní, bohužel i osudový rys mé povahy, který se nedá asi trvale potlačit. Změnilo se z vnějšího pohledu vlastně jenom jediné: z pošetilého mladíka jsem pošetilým staříkem…

    Popravdě, na staříka Hošťálek (ročník 1950) nevypadá, je stále poměrně ztepilý, trochu nedůvěřivý, otec dvou dětí…

    Citoval jsem z jeho poslední knížky Zápisky, eseje, hra, verše, krátké prózy. Vydal ji vlastním nákladem v lednu tohoto roku. Nejraději bych z ní uvedl kde co, ale má 150 stránek, byť menšího formátu, a tak aspoň básničku:

    Čekárna Švanda

    Za výkladem kavárny Švanda / jsou po léta vidět stařečci / malební červenolící / vypadají jako trpaslíci s dlouhým bílým vousem / jsou to mí známí z mladých let / smrt si vždy jednoho odvleče /a tak tam čekají za stolkem / už jen v půlkruhu/ ale táhnou stále k sobě / druh k druhu / Dřív u Švandy vesele švitořili / dnes už moc veselí nebývají / Za výlohou sedí zadumaně / komu se bude příště sbírat na věnec / možná přemítají…

    V knížce je taky hříčka, zdá se mi jako stvořená pro nějaké malé divadlo – ovšem, éra malých divadel je pryč.  V té hře jakoby se odrazily autorovy životní zkušenosti z posledních let: do bytu dámy středního věku, patrně pochybného vkusu, přichází návštěva. Ne, není to zákazník…Z nenápadného a poněkud nejistého muže se vyklube kněz. Ale nechce dámu přivést na cestu víry a života v Bohu. Přišel splnit přání člověka, s nímž v nemocnici prožíval poslední chvíle. A v igelitce přináší jeho poslední dar: urnu s popelem. Přál si být u vás, říká, a je mu trapně…A dámě též, proč se mi pořád plete do života, ptá se, proč mi pořád něco posílá…? … Ale, povídá kněz, ať mezi vámi bylo co bylo, on teď má už jen vás…no, jak to píšu, tak to vypadá jako groteska, ale není. Ukáže se, že na poslední chvíle člověka není připravena ani dáma, ani kněz. A kdo z nás?

    A to je jeden z častých motivů Hošťalkova psaní, ale nejen naše poslední chvíle, ale i naše životy, naše poslání a pochybnosti o smyslu existence – a zejména své…to prolíná vším. Tonda Hošťálek hledá odpovědi …V knížce Všehochuť z roku 2017 i se svými přáteli, publicistou Karlem Nečasem, sociologem a historikem Petrem Schnurem žijícím v Hamburku, slavistou a germanistou Ladislavem Plchem a filosofem a geologem Zdeňkem Gábou, tam jim hledání vydrželo přes půl knížky, až méně by bylo více. Zato v Deníku čtenáře, který si Hošťálek vedl v letech 2014 a 2015, tam bych ho nekáral, naopak, žádal bych pokračování. Drobné komentáře a glosy sedmdesáti knížek dokazují nejen autorovu sečtělost, ale i jeho um vystihnout podstatu díla, a taky objevit anebo připomenou jména málo známá anebo zapomenutá. Častěji ale nežli jiná, objevují se jména ruských klasiků: Gorkij, Tolstoj, Čechov, i těch mladších, Paustovskij, ba i Okudžava…Ruští klasikové devatenáctého století dokázali už tehdy popsat všechny dušení stavy a trápení a pochybnosti moderního člověka i společnosti – a to zůstává, to se nemění, mění se už jen kulisy, říká Hošťálek.

    Kdybych mohl doporučit ještě něco z Hošťálkova tvoření, pak třeba drobnou knížku Černopolské kapitolky, nebo film, který natočil s kameramanem Karlem Slachem Husovická romance. Obé hovoří o zapomenutých osobnostech i zapomenutém životě v těchto částech Brna. Jeho knížek a sborníků, na nichž se podílel, a které vydal buď nákladem svým, nebo v rámci spolku Moravskoslezský kruh je víc – a neměli bychom zapomenout na časopisy Bariery a Konec konců, jichž byl hybatelem, na rozdíl od mnohých vskutku nezávislé. Avšak všechna tato literární, či jinak uměnná tvoba má ovšem smůlu: krom řady přátel z mládí a brněnského novinářského světa ji zná málokdo. Jeho knížky jsou sice v nabídce velkoobchodu i řady knihkupectví a lze si je objednat a vypůjčit v knihovnách, ale – lze na ně aplikovat povzdech kolegy novináře a psychologa a autora řady brunensií Jaroslava Štěpaníka, který v dávných dobách obcházel nakladatelství, chtě vydat knížku fejetonů, jež mu vyšly v Rovnosti – je to pěkné, je to velmi pěkné, dostávalo se mu odpovědi, ale to víte – kdyby to napsala Halina Pawlowská, tak by se možná něco takového prodalo…

    Jenže Antonín Hošťálek neudělal ani to. Leštit kliky a pořádat velkohubé charitativní akce s desítkami modelek a zpěváků není v jeho silách, ani v jeho povaze.  A tak stále, možná už dvě desetiletí, on a jeho dobrá víla Blanka spořádaně píší granty a doufají, že příslušní úředníci, či volení zastupitelé jim přidělí nějakou tu korunu na práci, které se oba cele upsali: a to je služba lidem, kteří se rozhodli, že své stárnoucí a nemohoucí rodiče, či prarodiče neodloží do ústavů, ale budou o ně pečovat doma. Dnes se jim říká neformální pečující. Moravskoslezský kruh pro ně vydává spousty příruček, organizuje školení, nyní už nejen v Jihomoravském kraji, ale v obou českých zemích, a vydává pro ně také dvouměsíčník nazvaný Pečujeme doma.

    Řekl bych, že pošetilý stařík Tonda Hošťálek může být se svým životem spokojen.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,