Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó…

    Přijít dnes s projektem o Romech zdá se nepříliš překvapivé, ne-li dokonce zbytečné. Máme otevřenou společnost, žádné téma není tabu, Romové jsou součástí naší společnosti se všemi výhodami i negativy, jež to obnáší. Agresivní útoky vůči nim se dnes nekonají, problémy kolem matičních zdí utichly. Stále sice existují náckové a jim podobní extremisté, ale je to v zásadě okraj, který většinová společnost jednoznačně odsuzuje nebo ostrakizuje, násilné činy a zločiny kriminalizuje. Co tedy řešit?!

    „Cigánská“ Maryša (Kristina Richterová), obklopená „slušnými a normálními“ lidmi (zleva Tereza Volánková, Dominik Teleky, Dušan Hřebíček, Pavlína Matiová a Dalibor Buš) FOTO DAVID KONEČNÝ

    My a oni

    Jenže živých, aktuálních problémů rasismu v nás i kolem nás, na něž nedávno poukázalo hnutí Black Lives Matter a které bychom v našich končinách mohli parafrázovat jako Romany Lives Matter, je a dlouho ještě bude hodně. Jsou mnohem hlubší a dlouhodobější, než abychom je hodili za hlavu a řekli si, že v otevřené, zákony ctící společnosti jsou jednou provždy vyřešené. Romové jsou etnikum, které na našem území žije od 14. století, ale nikdy nemělo rovnoprávné postavení, nikdy nemohlo samo sebe plnohodnotně definovat, poznat své kořeny, uplatnit svůj jazyk a rovnocenně se tak s ostatními obyvateli zapojit do dění ve společnosti a jejího formování.

    Kdysi jsem o těchto tématech mluvíval s Milenou Hübschmannovovu (1933–2005), zakladatelkou české romistiky, spoluautorkou romsko-českého a česko-romského slovníku, autorkou antologie romských pohádek a mnoha dalších knih a článků o Romech. Od konce šedesátých let bojovala za to, aby romština byla u nás kodifikována a uznána za rovnocenný a plnohodnotný jazyk, což se jí – částečně – podařilo až po listopadu 1989. Ještě těžší to ale bylo (a stále je) s její výukou. Jak napsala v roce 2010 Kateřina Böhmová, tehdejší ředitelka odboru vnějších vztahů a komunikace ministerstva školství, možnost výuky romského jazyka bude ve školách nabízena stejně, jako je tomu u jiných méně vyučovaných cizích jazyků – tedy jako doplňující volitelný nebo nepovinný předmět. (…) Rozhodnutí je plně v kompetenci ředitele školy. Nehledě na to, že tato možnost je využívána minimálně (pokud vůbec), je to pro sebeuvědomění Romů velmi málo. Na základních školách se nevyučují ani dějiny tohoto etnika a především chybějí – či nejsou v dostatečné míře uplatňovány – programy, které by napomáhaly romským společenstvím i jedincům v důstojném životě.

    Do profesionálního divadelního prostředí romské etnikum vtahuje – jako jeden z mála u nás – inscenační projekt Divadla Husa na provázku Gadžové jdou do nebe. A to jak aktivně (účastí romských herců), tak pasivně – inscenace se u Romů setkává se skutečným zájmem, čehož jsem byl svědkem na brněnské premiéře i pražské repríze.

    Název inscenace upomíná na proslulý film Emila Loteanu Cikáni jdou do nebe (1975) a jeho následné muzikálové zpracování, jež se u nás těší velké oblibě. Je to však upomínka výsostně ironická, jízlivá, neb právě tento film (a muzikál) ukazuje řadu klišé a mýtů: především Romy zobrazuje jako nespoutané, svobodomyslné kočující etnikum s krásnou hudbou, vášnivými ženami a divokými muži. Že je to pohled značně romantický a skutečnost je (a vždy byla) úplně jiná, sice víme, ale tak nějak si to nepřipouštíme.

    A právě s tím souvisí jeden z hlavních cílů, který si inscenátoři vytkli: zbořit, prolomit falešné představy a konvence, poukázat na bariéry, které nás – gadže – od Romů dělí a způsobují nedorozumění a vzájemná nepochopení. Jak Brněnští ukazují, jsou to začasté předsudky úsměvné a směšné. Ovšem v jejich důsledku a skrze ně se projevují i problémy a situace tvrdě existenční, jež ovlivňují chování obou etnik a způsobují neustálé rozdělení na „oni“ a „my“.

    Zkouška Romem

    Režisér a dramatik Jiří Havelka s dramaturgem Martinem Sládečkem oslovili romské kulturní aktivisty a vypsali konkurz na romské představitele. Výsledný herecký tým je složen ze čtyř „bílých“ členů hereckého souboru divadla a tří romských externistů Davida Tišera, Pavlíny Matiové a Kristiny Richterové, vystupuje také kapela vedená (a sestavená) romským brněnským aktivistou (a politikem), baskytaristou Jánem Polyákem. Tišer a Matiová jsou členy pražského Ara Art, občanského sdružení mladých Romů, kteří se zabývají uměleckou tvorbou a pořádáním kulturních akcí se sociálním rozměrem a přesahem. Tišer je režisér a poměrně výrazný aktivista, Matiová herečka. Jejich skupina vystupuje například na pražském festivalu Khamoro, ale hostovali i na Divadelním světě Brno 2019 (s inscenací … a zase jsme spali pindral). Kristina Richterová byla dosud divadlem a divadelním světem netknutá.

    V první části se po úvodním pěveckém vstupu Pavlíny Matiové prezentují jednotliví herci, suverénně a s přiměřenou razancí, nadhledem a humorem je uvádí a řídí „moderátor“ Dominik Teleky. Ve formě krátkých standupových výstupů mluví o sobě a svém vztahu či příslušnosti k romskému etniku. Pečlivě seskládaná mozaika sólových výstupů (doprovázených komentáři ostatních) nabízí široké spektrum vtipně nahlédnutých klišé a předsudků, se kterými se všichni setkáváme, ale i zkušeností všech aktérů s danou problematikou. K tématu se dostávají skrze popis první zkoušky, každý přitom přichází s trochu jinou, subjektivně zabarvenou verzí. Teleky vypráví o soužití s Romy na východním Slovensku, odkud pochází: Mě zbili, okradli, podvedli… znečišťovali město, naháněli mi strach. (…) Když jsem zlobil, řekli mi, ať se nechovám jak u cigánů. Když jsem lhal, řekli mi, ať necigáním… Tereza Volánková nabízí další z modelů: Já se považuju za otevřenou liberální pravdoláskařku z brněnský kavárny. Česko-romský projekt, to je přesně pro mě. Na zkoušce má ale neřešitelný problém. Má se jít pozdravit nejdřív s kolegy-gadži? To bude vypadat jako rasistka… Když se však k Romům hned požene, bude vypadat, že chce zakrýt, že je rasistka, čímž potvrdí, že rasistka je…

    Obdobné rozpaky – byť z jiných konkrétních příčin – prožívají i Dalibor Buš a Dušan Hřebíček. Romové se nejistotami „bílých“ a jejich předsudky baví. Ve svých zpovědích se s nadhledem a vtipem soustředí na to, jak je většinová společnost vnímá a jak s nimi jedná. Jsou to vesměs černěgroteskní zážitky a situace, které je ale provázejí celý život. Jasně vyjevují, že být u nás Romem znamená být občanem druhé kategorie. Když v šestnácti skončíte na ulici a chcete přežít, nemůžete si dovolit být cigánka. (…) A už vůbec si nemůžete dovolit být cigánka, když hledáte práci nebo byt. Ale protože jsem šikovná, našla jsem si manžela. Árijce. Čistokrevná rasa. A ten našel byt… říká Richterová.

    Když to nejde po dobrém, tak to půjde s puškou… (Pavlína Matiová a David Tišer) FOTO DAVID KONEČNÝ

    Šel gadžo s Romem do divadla…

    Všichni jsou herecky brilantní a jejich texty jsou přesně pointované, jazykově vycizelované. Současně působí spontánně a autenticky, což je pro tento druh divadla podstatné. Forma stand-upu umožňuje navázat bezprostřední kontakt s diváky, herci vtahují jejich reakce do hry, provokují je. Dávají jim otázky, nechávají je hlasovat, a dokonce je v některých okamžicích nutí i zpívat či tančit, což je dost dobře možné, neboť diváci nejsou uvězněni v obvyklých řadách, ale sedí u kavárenských stolků (během premiéry uspořádané na dvoře divadla si bylo dokonce možné zajít v průběhu představení pro pití do baru po straně hlediště). Vzniká tak přirozené kabaretní prostředí s uvolněnou, spontánní atmosférou, bořící nejen předsudky, o kterých se hraje, ale i zavedené divadelní konvence.

    I proto se myslím v Brně stává tento projekt fenoménem, na který chodí i řada divadlem nedotčených diváků (doporučovala mi jej jedna servírka v hospodě, kam jsem před představením zašel). Včetně Romů. Pro ně je to pochopitelně ještě větší událost a sama existence této inscenace má pro ně velký (gadži nedocenitelný) význam. V Brně Romové sice mají muzeum a je zde řada romských hudebních skupin (včetně aktivit Idy Kelarové), divadlo však vesměs dosud vnímali jako cosi, co se jejich etnika netýká. Co řeší jim vzdálené problémy a témata. Několik výjimek by se sice našlo (Divadlo Líšeň – Paramisa a Hygiena krve; Divadlo Feste – Pásla koně na balkóně), nicméně jednalo se spíše o okrajové iniciativy zaměřené buď na dětské, nebo vysoce intelektuální publikum.

    Po skvěle „našlápnutých“ úvodních vstupech se však dostavilo jisté zklamání. Trochu nečekaně zařazená přestávka vzbudila očekávání, že se ve druhé půli bude dít cosi jiného, co celý projekt zastřeší a posune do dalších rovin. Jenže se znovu začalo odvíjet – opět po hudebním entrée kapely a Pavlíny Matiové – kabaretní pásmo standupových scén.

    Ve druhé části se však improvizuje minimálně, výstupy jsou sestaveny z „umělých“, tedy předem přesně připravených, napsaných skečů. Teď už nejde o vyvolání dojmu osobní autenticity a opravdovosti, herci ve svých číslech naopak předvádějí ty nejbrutálnější typy rasistického chování, včetně politických projevů. Ostatní je konfrontují svými reakcemi, přesvědčují se, přou, diví, ale je to najednou naaranžované, umělé. Byť samo o sobě jde o vtipné, výborně zahrané scénky, které z velké části divadelně obstojí a v rámci tématu fundovaně, konkrétně a čitelně poukazují na zakonzervované myšlení obou etnik i na klišé a tabu spjatá s problematikou. Velmi působivé jsou výstupy Terezy Volánkové jako „obyčejné“ ženské z lidu, jež zdánlivě logickými úvahami dochází až k přímému rasismu fašistického střihu.

    Havelka se však únikem do světa lidské tuposti, kulturní banality a různých stupňů šovinismu, jež nás obklopují, zbavil možnosti apelativněji a především důsledněji pojmenovat a rozkrýt problematiku Romů u nás, neřkuli v Brně, kde je dlouhodobě tíživá. Zacílit na neuralgická místa, poodhalit zástupná mlžení, jež romskou problematiku provázejí, otevřít rány a ukázat bolesti. Zvolený typ nekorektního humoru, formu „pitomého“ kabaretu, bych očekával spíše u divadla Sklep či bývalého satirického TV pořadu Česká soda, a ty ji navíc umějí daleko lépe.

    Jako by z inscenace vypadla prostřední část, která by diváky uvedla do vzniku rasistických textů a scén – jak a proč je tvůrci připravovali, jak k nim přicházeli, jak je komentovali či vymýšleli. Pak by možná ona „nekorektní“ druhá půle byla logickým vyústěním hledání inscenačního tvaru, snahy o pojmenování konkrétních témat a jejich analýzu. Že to Havelka umí, dokázal v jiných svých dokumentárních či s realitou pracujících projektech uváděných u nás i na Slovensku – ve Společenstvu vlastníků, Vraždě krále Gonzaga, Dechovce, v inscenacích DISKu Já, hrdina a Regulace intimity. Všude se ponořil do témat hlouběji a v jejich analýze i inscenačním uchopení dospěl dál.

    Třebas hlópá…

    V brněnské inscenaci režisér nakonec dospěje k obrazu bourání zdí, které nás obklopují a rozdělují a jež kolem nás znovu a znovu vyrůstají. V posledním velkém výstupu, v němž se diváci i herci stávají útočníky a terči smyšlené virtuální hry nazvané Matiční, se rozestoupí zeď uzavírající jeviště, vypadnou z ní cihly a všichni aktéři do vzniklého otvoru vstoupí. A zeď se za nimi zavře, díry po cihlách se zaplní. Another Brick in the Wall, napadla mne pinkfloydovská asociace. Všichni jsme jen cihly ve zdi. Nic se (tímto představením) nemění.

    Není to však konec. V úplném závěru vstupují herci mezi diváky, zpívají Morava je krásná zem, rozlévají víno a říkají: Celé toto území je potřeba osídlit Moravákama, ale tyma pravýma. A my si sakra dáme pozor, aby to byli ti praví Moraváci… Pomalu mizejí a na jeviště se posadí Romka Kristina Richterová v těšanském kroji. A za svitu svíčky odříká monolog z Maryši bratří Mrštíků. Třebas hlópá, třebas nemám tolik rozumu jako vy, zato ale srdce mám… Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó…

    To je skutečný závěr! To je Havelkovo poslání a snad i apel. Dokud nebudeme vnímat Romy jako plnohodnotné a rovnocenné členy naší kultury, nebudeme je vnímat ani jako plnohodnotné a rovnocenné členy naší společnosti. I když se k tomuto – divadelně působivému – závěru dobral trochu krkolomně, je to silné gesto a respektuhodné stanovisko.

    Gadžové jdou do nebe je důležitá inscenace. Možná jedna z nejpodstatnějších, která u nás v posledních letech vznikla.

    Divadlo Husa na Provázku, Brno – Jiří Havelka a kol.: Gadžové jdou do nebe (Comedy Ghetto). Režie Jiří Havelka, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Matěj Sýkora. Premiéra 29. května 2020 na Provázek.dvůr (psáno z premiéry a z pražského hostování v Divadle Archa 19. září).


    Komentáře k článku: Tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,